SYLVA ŠIMSOVÁ simsova@simsova.demon.co.uk

Na začátku 50. let jsem dostala své první knihovnické místo jako „library assistant“ v Islington Public Library. Očekávalo se, že se budu oblékat do čistě vypraného zeleného pracovního pláště. Výhoda pláště byla v tom, že chránil šaty v zaprášeném prostředí, nevýhodou byla nepříjemná drsná bavlněná látka a dlouhé rukávy. Plášť tak značil mé místo v knihovnické hierarchii. Pro knihovníky na vyšších místech nebyl plášť povinný. Pro mladé dívky jako já měl plášť další výhodu, že je trochu chránil před zvídavými pohledy pánských čtenářů.

Systém povinných pracovních plášťů se ale už tehdy nepoužíval ve všech knihovnách a do několika let zmizel úplně. Ve většině veřejných knihoven nebyly tehdy žádné psané předpisy o dress codu, knihovnice se oblékaly „normálně“ a vyhýbaly se „sportovnímu“ nebo „večernímu“ stylu. Co se týče obuvi, vysoké podpatky nepřipadaly v úvahu, protože knihovnice byly celý den na nohou.

O tématu oblékání knihovnic pojednává na internetu část doktorské práce Evelyn Kerslakové nazvaná A history of women workers in English libraries 1871–1974 (https://dspace.lboro.ac.uk/dspace-jspui/bitstream/2134/7189/2/DX210274.pdf).

Pravidla dress codu byla zavedena přibližně na začátku 20. století, ale nebyla všude stejná. Jejich účelem v knihovnách je udržovat úroveň knihovnické profese a zajistit bezpečnost zaměstnanců i uživatelů knihovny. Protože je dnes britská společnost multikulturní, očekává se, že pravidla dress codu budou respektovat náboženské rozdíly v oděvu, pokud by nevytvářely problémy s bezpečností při práci. Pochyby o používání pracovních plášťů se dříve týkaly mimo jiné sociálního postavení knihovníků. Pracovní pláště je spojovaly s nižší pracovní třídou… Podle výzkumu Association of Assistant Librarians (AAL) v roce 1931 byly pracovní pláště povinné přibližně v pětině knihoven.

Změny společenských zvyklostí a módy postupně ovlivnily nepsaná pravidla oblékání. A tak v 70. letech minulého století bylo konečně dovoleno i knihovnicím, aby nahradily sukni kalhotami. Pamatuji si na tehdejší diskusi k této problematice, kdy někteří kolegové (většinou muži) tvrdili, že tato změna se nutně nestane výhodou žen.

Dnes mají veřejně činné ženy možnost nosit kalhoty místo sukně a pokládá se to za elegantní. Se zájmem pozoruji tyto změny i v televizních zprávách. Některým političkám a moderátorkám kalhoty opravdu nesluší, jiné vypadají skvěle! Další dnešní změna detailu v očekávaném „normálním“ stylu oblékání žen se týká šperků, které dřív nebyly dovoleny. Každý den sleduji v televizních zprávách bižuterní náhrdelníky, bez kterých by dnes nejspíš žádná žena nešla před kameru. V případě mužů, kteří podléhali mnohem méně předpisům o oblékání, je dnes hlavní změnou možnost nenosit kravatu. Někteří vypadají pěkně, jiní nepořádně. Také se v poslední době změnil postoj vůči špatně oholené mužské tváři. Myslím, že tato nedávná změna se ale součástí budoucího dress codu nestane, protože muži často dělají dojem, že ráno zaspali a neměli čas se oholit.

V poslední době také došlo k diskuzi o zdravotních problémech spojených s nošením bot s vysokými podpatky, které jsou vyžadovány dress codem v byznysu. Diskuze se dostala až do parlamentu na základě petice, kterou podepsalo 152 000 lidí (www.parliament.uk/business/committees/committees-a-z/commons-select/petitions-committee/inquiries/parliament-2015/high-heels-workplace-dress-codes-inquiry-16-17/).

Tento problém se však knihovníků, resp. knihovnic netýkal, protože v knihovnách se vysoké podpatky tradičně nenosí.

V odborném tisku o knihovnické profesi ve Velké Británii se o dress codu píše málo. Pravidla v civil service nebo školství jsou mu asi nejblíže. Tyto předpisy zakazují mj. džíny, „žabky“, krátké sukně, politická hesla a odznaky, piercingy, neoholené vousy (www.bbc.co.uk/news/uk-politics-41254173).

Mám ovšem dojem, že knihovny dnes mají tolik existenčních problémů, že se pravidla dress codu nepokládají za tolik důležitá.