Hlavní obsah stránky

Publikuj, nebo zemři aneb O predátorství

VÁCLAV TRUNEC vaclav.trunec@ff.cuni.cz

KLÁRA RÖSSLEROVÁ Klara.Rosslerova@ff.cuni.cz

PETRA STEINBERGEROVÁ petra.steinbergerova@ff.cuni.cz

Možná jste se někdy setkali s výrazem Publikuj, nebo zemři, případně kafemlejnek. Co mají tyto výrazy společného s knihovnami? A kam až to dotáhl Švejk?

Vysoké školy jsou financovány formou příspěvku na vzdělávání, což jsou prostředky ze státního rozpočtu, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy, určené na financování základních činností vysokých škol podle vysokoškolského zákona (tedy výuku i vědu). Další část prostředků vysoké školy získávají již výhradně na vědeckou činnost. Tyto prostředky pocházejí také ze státního rozpočtu, ale jejich výše závisí na publikační činnosti nebo na množství udělených patentů. Poměr těchto částek se pohybuje okolo 1:3. Často více než čtvrtina rozpočtu, se kterou disponuje vysoká škola, je tak přímo závislá na tom, jak akademičtí pracovníci publikují. Až do roku 2017 se prostředky určené na vědu mezi vysoké školy rozdělovaly pomocí tzv. „kafemlejnku“, tedy mechanismu, který přepočítával vědecké výsledky na body, a tyto body byly následně přepočítány na peníze. Čím více tedy akademici publikovali, tím více na tom škola „vydělala“.

Od roku 2017 vstoupila v platnost nová metodika přerozdělování, resp. hodnocení výsledků vědecké činnosti, protože se však jedná o hodnocení v pětiletých cyklech, k reálné změně dojde až v roce 2021.

Publikační činnost je však nutná i pro kariérní růst nebo získání grantů, v jejichž žádostech se dokládá publikační činnost hlavního řešitele, případně dalších členů, a při hodnocení je seznam publikací dokonce důležitější než např. škola, na které vystudoval. Z výše uvedeného je zřejmý tlak na další a další publikování vědeckých textů (tedy zmíněné Publikuj, nebo zemři), a to v pokud možno co nejprestižnějších časopisech. S tím samozřejmě dochází i k nárůstu tzv. predátorských vydavatelů, kteří se snaží na současné situaci profitovat.

Co to je predátor a jak ho poznáme?

Jak už bylo zmíněno výše, v současnosti se na vědce i vědecké instituce vyvíjí stále větší tlak, aby publikovali v co největším možném množství. Samotné publikování v odborných periodikách však není otázkou několika dní. Spíše naopak. Články před publikováním musí procházet dlouhým procesem recenzního řízení, a výsledkem tak může být i několikaměsíční čekání na finální publikování. Z takovéto situace, tedy kombinace potřeby publikovat a zdlouhavého procesu celého řízení, pak mohou těžit právě predátoři, kteří nabízejí možnost vše urychlit.

Už v roce 2010 se pokusil odbornou veřejnost s nově vznikajícím problémem seznámit knihovník z americké University of Colorado Denver Jeffrey Beall. Ten obecně definoval kritéria pro rozeznávání predátorských časopisů a na svém blogu pak uveřejnil také jejich seznam. Zároveň také poukázal na kritéria, podle kterých je možné predátory určit. Jeho blog fungoval až do roku 2017, kdy byla stránka ze strany Bealla zrušena. Beallův seznam je nicméně stále dohledatelný a dostupný v různých internetových archivech.

Predátorská vydavatelství nebo časopisy jsou takové, které samy oslovují autory s nabídkou vydání knihy nebo článku (často prostřednictvím velmi kostrbatých e-mailů, ze kterých je zřejmé, že jsou přeloženy překladačem). Recenzní řízení u nich probíhá velmi zrychleně nebo vůbec, a rozhodně tak není zárukou kvality publikovaných informací. Vydané dokumenty jsou často nevalné typografické i jazykové úrovně.

 

Autoři často kývnou na lákavou nabídku zrychleného (většinou tedy žádného) recenzního řízení a rychlejšího publikování. Bohužel se dnes setkáváme i s tím, že si badatelé plně uvědomují, že své texty vydávají pod hlavičkou predátorů. Nicméně je faktem, že se mnozí stále nevědomky a v dobré víře nechají chytit do jejich pastí. Praktiky podobné systému některých časopisů vydávaných v režimu open access – například autorské poplatky za vydání a uveřejnění článků – nemusí na vědce působit negativně, zvláště pokud jsou sami zvyklí na publikování v takovýchto odborných časopisech.

Používané praktiky

Kromě již zmíněných (a také těch nejvýraznějších) kritérií existuje samozřejmě i řada dalších. Časopisy i vydavatelství mívají názvy podobné jiným známým a zavedeným časopisům, nebo například názvy, které jsou až příliš všeobjímající, často obsahující slova jako international, global, world, research, scientific atd. Při bližším zkoumání pak můžeme dokonce zjistit, že geografické zasazení vůbec neodpovídá místu, kde periodikum vychází. Svou reputaci mohou stavět i na různých, někdy i smyšlených informacích o kvalitě periodika, například uvádějí lživé informace týkající se indexace v databázích apod.

Avšak i predátoři se snaží působit seriózněji. Kromě pochlebovačného obesílání badatelů se samozřejmě prezentují i na webu. Od seriózního periodika či vydavatelství bychom však zřejmě očekávali i seriózní zpracování, nicméně se můžeme mnohdy setkat s webovými stránkami, které jsou plné chyb – i méně pozorného návštěvníka tyto chyby mohou vést alespoň k zamyšlení. Ti nejagresivnější predátoři pak dokonce napodobují nebo téměř do posledního detailu kopírují webové stránky a prezentace světově uznávaných vydavatelství nebo periodik.

Neprůhledné informace například o poplatcích nebo (ne)probíhajícím recenzním řízení se ukrývají za na první pohled solidně vyhlížející fasádou a mnohdy se opírají i o smyšlené redakční rady, kam doplňují významná jména vědeckého světa i bez jejich vědomí, nebo jsou schopni do takové odborné rady zapsat i člověka neexistujícího.

V redakční radě časopisu Science Research Association je Dr. Švejk z Univerzity Maxe Broda v Praze. Zda o tom ví nebo je členem bez svého vědomí, se lze jen dohadovat…

Švejk coby člen redakční rady Science Research Association (http://www.scirea.org/journal/EditorialBoard?JournalID=88000)

I přesto si však predátoři jsou schopni získat nové autory. Predátorští vydavatelé často zasílají stovkám vědeckých pracovníků hromadné e-maily, kterými se je snaží nalákat k publikování právě v jejich odborném periodiku. Mnohdy se odkazují na články dotyčného autora, které chválí, ačkoliv je nejspíš ani neviděli. A i toto je samozřejmě způsob, jak autora-vědce, který potřebuje vykázat publikační činnost, zviklat a nalákat.

Do knihovny přišla paní s radostí a dárkem knihy do fondu, kterou publikovala v německém nakladatelství. Knihovník knihu prohlédl, a protože měl pochybnost o kvalitě vydání, začal se zajímat o vydavatele. Vydavatel byl klasický predátor. Postupně se informace složily dohromady: paní obdržela e-mail s vychválením její přednášky, kterou skutečně v zahraničí měla, s nabídkou vydat knihu. Za vydání musela zaplatit, ale všechno šlo velmi rychle. Výsledkem je kniha bez jakékoliv redakční úpravy, bez recenzenta a ještě je pouze virtuální: knihu totiž vytiskne vydavatel až po objednávce zájemce. Tento „německý“ vydavatel má sídlo na Panamských ostrovech, autorka může mít do budoucna poškozenou pověst. Stejnou knihu již pravděpodobně nikde jinde nevydá.

Predátorské konference

Nejsou to však jen časopisy nebo vydavatelství, která se mohou „pyšnit“ titulem predátora. Kvantita bohužel vítězí nad kvalitou i na poli pořádání vědeckých setkání a v současnosti se tak stále navyšuje počet predátorských konferencí.

Predátorské konference se zaměřují především na mladé, začínající vědce a doktorandy, kteří se snaží využít příležitost vystoupit se svým příspěvkem a ve svých vědeckých začátcích necílí na ta nejprestižnější setkání. Organizátoři-predátoři k tomu využívají podobných praktik jako výše zmíněné časopisy a vydavatelství – uvádějí smyšlený organizační výbor nebo do něj vkládají jména vědců bez jejich vědomí, napodobují názvy zaběhnutých vědeckých konferencí a jejich webových stránek, již proběhlé konference propagují fotografiemi, které s akcí vůbec nesouvisejí nebo jsou stažené z internetu. Autorské příspěvky většinou bývají přijaté téměř ihned, bez jakéhokoliv řízení, které by zhodnotilo kvalitu příspěvku, nebo s drobnými formálními připomínkami, jež se dají „napasovat“ téměř na cokoliv. Stejně jako periodika, také predátorské konference se snaží těžit z poplatků a běžně se stává, že konferenční poplatek je autorovi odtajněn až poté, co je jeho příspěvek přijat. 

Predátorské konference často končí jako pouhá virtuální setkání. Pokud autor na takovéto setkání dorazí, může zjistit, že se v jedné místnosti odehrává konferencí více, často s jiným tématem. Nelze se pak divit tomu, že organizátoři jsou schopni pořádat desítky i stovky konferencí pochybné kvality. Jeden z pořadatelů podobných akcí, společnost Waset, si například na rok 2018 naplánoval přes 180 setkání, která měla pokrýt téměř 60 000 samostatných konferencí.

V roce 2017 se v médiích objevila informace o tehdy budoucí děkance Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy Alici Němcové Tejkalové. Ta v minulosti publikovala několik svých článků v predátorských časopisech. Tyto časopisy byly na tzv. Beallově seznamu, povedlo se jim však dostat dokonce do databáze Scopus, největší souhrnné citační databáze recenzované literatury, vědeckých článků a knih, která je (bývá) zárukou kvality. Němcová Tejkalová k situaci řekla, že nevěděla, že jsou to predátorské časopisy. Děkankou jmenována byla.

Obrana

V současnosti neexistuje žádný komplexní nástroj, který by dokázal predátora jednoznačně odhalit. Vysokoškolské knihovny se však problematice věnují, snaží se o osvětu, pořádají semináře a rozšiřují informace mezi své uživatele. Fungují samozřejmě nejrůznější webové databáze, které se pokoušejí nabídnout pomůcky a tipy pro autory, včetně archivovaného Beallova seznamu. Autoři si tak musí uvědomit, že důkladná kontrola dostupných informací o vydavateli nebo organizátorovi a jeho praktikách musí dnes být samozřejmou součástí výběru toho, kde publikovat. Sami autoři se musí aktivně zajímat o důvěryhodnost vydavatele, aby mezi svými kolegy nepřišli o tu svou.

Celý tento byznys je založen na jednoduché myšlence: existují vědci, kteří chtějí a jsou tlačeni do publikování, které je však z logiky věci zdlouhavé. Predátoři nabízejí zrychlený způsob, který na jedné straně generuje zisk a na straně druhé radost z publikování, případně splnění povinností. Dokud nepřijde rozčarování z odhaleného podvodu a navždy pošramocené pověsti a stínu nad tím, zda autor publikoval u predátora vědomě, nebo nevědomě.

 

Prameny

1. PLCH, L. a J. KRATOCHVÍL. Predátorské časopisy [online]. 21. února 2017. Dostupný z: https://kuk.muni.cz/vyuka/materialy/predatori/ [cit. 2018-11-20].

2. GROVE, J. Predatory conferences ‚now outnumber official scholarly events‘ [online]. October 26, 2017. Dostupný z: https://www.timeshighereducation.com/news/predatory-conferences-now-outnumber-official-scholarly-events [cit. 2018-11-20].

3. BEALL, J. Criteria for Determining Predatory Open-Access Publishers. In: Scholarly Open Access: Critical analysis of scholarly open-access publishing [online]. January 1, 2015. Dostupný z:  https://beallslist.weebly.com/uploads/3/0/9/5/30958339/criteria-2015.pdf [cit. 2018-11-20].

4. Predátoři [online]. Dostupný z: https://knihovna.cuni.cz/rozcestnik/open-access/predatori/ [cit. 2018-11-20].

5. Editorial board [online]. Dostupný z http://www.scirea.org/journal/EditorialBoard?JournalID=88000 [cit. 2018-11-20].