Vážené čtenářky, vážení čtenáři,

kolegyně vám v lednovém, úvodním editorialu roku 2019 nastínila hlavní záměry profilování časopisu Čtenář v tomto roce. Nyní tedy dochází na „prózu redakční práce“ a v součinnosti s redakční radou na naplňování toho, co jsme si předsevzali. Nebudu komentovat obsah celého čísla, pouze výběrově.

Úvodní téma „Knihovny a umění“ vás zavede do světa artoték, jejich historie s důrazem na nám kulturně blízké země Německo a Rakousko a představí vám existující tuzemské artotéky města Plzně, Moravské galerie v Brně a v Městské knihovně v Praze.

Pohled do zahraničí má tentokrát dva, a to hodně odlišné odstíny – evropský a americký. Ten evropský je zaměřený na Německo, konkrétně Berlín, jenž nastavuje naší zemi a hlavnímu městu dosti nelichotivé zrcadlo. Zatímco v metropoli našeho západního souseda v období 2003–2015 otevřeli hned pět velkých knihoven, v době, kdy píši tyto řádky, vedení Prahy naopak oznámilo, že „přípravu případné stavby nové budovy Národní knihovny podle projektu architekta Jana Kaplického“ zastavilo. Čili doutnající agónie s přístupností fondů této knihovny a omezení služeb se povážlivě blíží k situaci z počátku 90. let minulého století.

Americký odstín ani nepřekvapuje, možná jen tím, že se zde stále demagogicky pod praporem úspory peněz daňových poplatníků opakuje model návrhu podřídit veřejné knihovny a některé její komunitní funkce „viditelné ruce trhu“, v daném případě řetězci Amazon Books a kavárnám Starbucks. Tentokrát se propagátor tohoto přístupu a jeho názory dočkaly drtivé vlny kritiky nejen od knihovníků, ale i uživatelů knihoven. Možná to tedy podle povýšeného evropského hodnocení (z neznalosti) s nekulturností Američanů není zase tak zlé.  

Ještě bych rád upozornil na konstruktivní názory kolegy Michala Špačka, vedoucího Městské knihovny v Roztokách u Prahy, které se skrývají pod na první pohled možná provokujícím názvem Soutěž Nejhnusnější knihovna roku a jiné. Štafetu připomínání 100 let od vydání prvního knihovního zákona u nás měl tu čest odstartovat Středočeský kraj, na řadě je tentokrát Praha.

V případně měsíčníku je ve srovnání s denním tiskem či týdeníky obtížné přinést začerstva naprostou aktualitu (ostatně tomuto účelu slouží spíše internet). Ve skrytu duše jsem si přál, abych vás alespoň v editorialu mohl informovat o pozitivním výsledku jednání zástupců knihoven, Ministerstva kultury a agentury DILIA ve věci „služby elektronického dodávání dokumentů (zhotovování digitálních kopií na objednávku)“, k jejímuž zastavení došlo 31. 12. 2018. Do uzávěrky se tak nestalo, takže snad příště bude mít kolegyně v tomto směru více štěstí…

JAROSLAV CÍSAŘ