VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ svorcova@svkkl.cz

BUBENÍČKOVÁ, Petra. O smyslu nesmyslu: nonsens a česká pohádka. 1. vyd.

Liberec: Nakladatelství Bor, 2016. 192 s. ISBN 978-80-87607-65-7.

Nakladatelské počiny libereckého Nakladatelství Bor si bezesporu zasluhují pozornost. Za sedmnáct let existence se akční rádius vydávaných knih rozšiřoval od těch úzce regionálních, spjatých s Náchodskem, na práce, které pokrývají tematicky nebo autorsky oblast severovýchodních Čech (kraje Liberecký, Královéhradecký, Pardubický). Nakladatelská produkce vychází v několika edičních řadách, z nichž tři jsou věnovány odborným publikacím. Díky tomuto záběru mohla spatřit světlo světa v edici Jazyky a texty i monografie Petry Bubeníčkové zabývající se nonsensovou pohádkou v české literatuře pro děti.

Nonsensová literatura

I když se jedná o ryze odbornou publikaci z literární historie a pedagogiky, myslím si, že by mohla zaujmout také knihovníky, zejména ty, kteří pracují s dětmi a mládeží či připravují vzdělávací akce pro školy. Tvrdí se, že na nonsensovou literární tvorbu pro dětského čtenáře se v minulosti nenazíralo vždy kladně. Souhlasím s autorkou, že opak je pravdou – nonsensová pohádka a literární nonsens vůbec může sloužit jako jeden z prostředků rozvoje fantazie dětského čtenáře, posilovat smysl pro realitu a logické uvažování a pozitivně ovlivnit rozvoj čtenářské gramotnosti.

Práce je rozdělena do dvou částí. První, teoretická, je shrnutím dosavadních bádání k dané problematice na našem území (výběrově i v zahraničí), která byla doposud roztříštěná v jednotlivých literárněvědných studiích. Druhá část se zabývá literární výchovou v systému základního vzdělávání u nás a sleduje zastoupení nonsensových pohádek v čítankách, jež vycházely od 90. let minulého století. Na závěr přináší výsledky praktického výzkumu příjímání a chápání nonsensové pohádky jako jedné z žánrových variant autorské pohádky žáky 5. a 9. tříd základních škol. Tématem nonsensové pohádky v literární výchově se autorka zabývala již ve své disertační práci Autorská nonsensová pohádka v učivu literární výchovy na ZŠ¹, v předkládané monografii téma rozpracovala a prohloubila.

Literární nonsens prostupuje téměř všemi žánry literatury nejen pro děti, ale i pro dospělé. Nonsensová literatura, jak poukazuje autorka, záměrně čtenáře překvapuje, šokuje, provokuje. Na základě excerpovaného materiálu Petra Bubeníčková vymezuje nonsens jako „rozumově promyšlenou významovou hru, která boří ohraničenost smyslu tím, že se ho snaží primárně popřít. K tomuto účelu využívá různých prostředků, jakými jsou například uvolněná fantazie, hra s jazykem, popírání logiky smyslu, doslovně interpretovaná metafora, neologismy, slovní asociace, nekonečné opakování, využití jazykové a situační komiky.“²

Anglie – kolébka nonsensové literatury

Kolébku nonsensu v tvorbě pro děti spatřuje autorka v Anglii. Podrobný exkurz věnuje anglické literatuře pro děti, jež se rodila ve 40. letech 18. století. Do té doby dětskou četbu ovlivňovala díla primárně určená dospělému čtenáři, jako Robinson Crusoe Daniela Defoa (1719) či Gulliverovy cesty Jonathana Swifta (1726, rozšířeno 1735). V roce 1744 vydal John Newbery knihu určenou pro dětského čtenáře A Little Pretty Pocket-Book: Intended for the Instruction and Amusement of Little Master Tommy and Pretty Miss Polly. Jednalo se o abecedu (alphabet book) a také o předchůdkyni dnešních tzv. knížek-hraček. Ke každému výtisku se totiž (podle pohlaví dítěte) přidával míček nebo jehelníček.

Do vývoje umělé nonsensové literatury se v 19. století nesmazatelně zapsal vedle Edwarda Leara, který ve své tvorbě zpopularizoval lidová říkadla, především Lewis Carrol. Ve 20. století se v anglické literatuře pro děti objevilo několik nonsensových titulů, které si získaly světový věhlas. Autorka připomíná Žabákova dobrodružství Kennetha Grahama (1908), Medvídka Pú Alana A. Milneho (1926), Marry Popinsovou Pamely L. Traversové (1934) a z pozdější doby například knihy Roalda Dahla Jakub a obří broskev (1961) a Karlík a továrna na čokoládu (1964). Na závěr exkurzu se dočteme, že na rozdíl od české literatury, kde i v poslední době vznikají nonsensová díla moderních autorů, nastal v anglické dětské literatuře odliv jejich obliby. Knižní trh je zaplaven fantasy a sci-fi literaturou.

Vývoj české nonsensové literatury

Hlavní těžiště práce vidím v podrobném shrnutí vývoje nonsensu v české literatuře a zejména ve sledování kořenů nonsensové pohádky jako jednoho z typů autorské pohádky. Počátky nonsensu lze vystopovat v lidové slovesnosti, což neplatí jen pro českou literaturu. Doklady se dochovaly zásluhou předních obrozeneckých folklorních sběratelů. Autorka dokládá řadou komentovaných ukázek například z děl Jana Jeníka z Bratřic, Karla Jaromíra Erbena a Boženy Němcové. Připomíná svérázný typ tzv. lhářských pohádek, které využívají všech znaků nonsensu. Jejich zpracováním se ve svém díle zabýval přední český folklorista Oldřich Sirovátka. Specifickými pro české prostředí jsou příběhy o Kocourkově, které mají rovněž svůj původ v lidové slovesnosti (téma literárně zpracované mimo jiné Antonínem Jaroslavem Puchmajerem, Janem Nerudou, později Adolfem Wenigem, Ondřejem Sekorou a v neposlední ředě Josefem Hiršalem a Jiřím Kolářem). Autorka si klade otázku, u kterého z českých autorů hledat kořeny nonsensové pohádky pro děti. Někteří literární badatelé je nacházejí u Vítězslava Nezvala (Anička skřítek a Slaměný Hubert, 1936), někteří v tvorbě pro děti Karla a Josefa Čapkových. V souvislosti s nonsensovou pohádkou se připomíná také pohádka Karla Poláčka Edudant a Francimor z roku 1933.

Petra Bubeníčková při hledání kořenů nonsensové pohádky zmiňuje rovněž specifický literární útvar „vzdoropohádky“, který do literární tvorby uvedl Jaroslav Havlíček. V roce 1941, dva roky před svou smrtí, napsal Vzdoropohádku, která se stala prototypem série pohádkově nepohádkových próz – vzdoropohádek, které byly naplněny protiokupačním politickým jinotajem. V této souvislosti autorka zmiňuje pouze první vydání souboru z roku 1954 pod edičním vedením Adolfa Branalda.³ Editor však tehdy znal ještě malou část próz z Havlíčkovy pozůstalosti. O rekonstrukci spisovatelova záměru, který zůstal bohužel torzem, se později pokusil Josef Rumler při vydání cyklického souboru Havlíčkových povídek.⁴ Havlíčkovy vzdoropohádky byly ovšem určeny dospělému čtenáři.

V témže roce, kdy napsal Havlíček svou Vzdoropohádku⁵, vyšel první svazek šestisvazkového sborníku pohádek Čeští spisovatelé dětem. Autorka upozorňuje na pohádku Jana Hostáně O mých čtyřiceti dědečcích, zařazenou do čtvrtého svazku tohoto sborníku. Svazek vyšel pod názvem Svět na křídlech.⁶ Jako další příklad nonsensové pohádky z období 40. let 20. století uvádí Nezbedné pohádky Josefa Lady. Expanzi nonsensové pohádky v 60. letech předznamenala prvotina Ludvíka Aškenázyho Putování za švestkovou vůní aneb Pitrýsek neboli Strastiplné osudy pravého trpaslíkaz roku 1959.

Šedesátá léta 20. století přinesla plodné období pro českou nonsensovou moderní pohádku. Mimo řady dalších autorů jej reprezentují svou tvorbou Miloš Macourek, Alois Mikulka, Olga Hejná. Významné období ve vývoji nonsensové pohádky vidí autorka v 90. letech minulého století; v této souvislosti upozorňuje na tvorbu Petra Nikla.

Výzkum

Pro praktickou část své práce, výzkum mezi žáky 5. a 9. tříd, vybrala autorka jednu z pohádek Aloise Mikulky Předpotopní příběh o slepičkovi a kohoutce. Text samotné pohádky je uveden v jedné z příloh monografie, stejně jako – podle mého názoru velmi užitečná – bibliografie Mikulkových děl.

Autorka prováděla vlastní výzkum v roce 2012 na jedenadvaceti školách v Královéhradeckém kraji a jako cíl šetření si stanovila zjistit, zda existují rozdíly ve vnímání jazykové komiky textu nonsensové pohádky mezi žáky 5. a 9. ročníků základních škol. Záměrně byly vyloučeny školy s rozšířenou výukou jazyků, gymnázia a školy speciální. Učitel nejprve přečetl žákům text a pak již účastníci výzkumu pracovali s ukázkou samostatně. Jejich práce s textem byla ztížena odkazem na podobné příběhy – jednak na lidovou pohádku O kohoutkovi a slepičce, jednak na biblický příběh o potopě světa.

Výsledky výzkumného šetření jsou v monografii prezentovány v řadě tabulek, grafů a komentářů. Nechávám již na zvídavosti čtenářů-knihovníků, aby se nedali odradit odborným textem a podrobněji se s nimi seznámili.

1 BUBENÍČKOVÁ, Petra. Autorská nonsensová pohádka v učivu literární výchovy na ZŠ. Plzeň, 2014. 188 s. Disertační práce. Západočeská univerzita v Plzni. Fakulta pedagogická. Vedoucí práce Nella Mlsová.

2 „Literární nonsens,“ uvádí dále autorka, „lze také chápat jako revoltu proti situaci ve společnosti a nonsensovou literaturu jako návrat do dětství.“ (s. 46)

3 HAVLÍČEK, Jaroslav. Vzdoropohádky. 1. vyd. Praha: Československý spisovatel, 1954. 223 s.

4 HAVLÍČEK, Jaroslav. Hodinky pana Balabána: vzdoropohádky. 1. vyd. Hradec Králové: Kruh, 1986. 280 s.

5 Je třeba si uvědomit, že se jedná o období nacistické perzekuce české kultury. V září roku 1941 nastupuje do funkce zastupujícího říšského protektora Reinhard Heydrich.

6 Zmiňovaná pohádka Jana Hostáně není uvedena v podrobně zpracované bibliografii jeho děl ve Slovníku české literatury po roce 1945. BROŽOVÁ, Věra. Jan Hostáň. In: Slovník české literatury po roce 1945 [online]. Ústav pro českou literaturu AV ČR, 2006. [cit. 2017-02-28]. Dostupné z: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=708&hl=host%C3%A1%C5%88+