JIŘINA KÁDNEROVÁ kadnerovaj@volny.cz

Josef Poch

knihovník a ředitel Městské knihovny v Berouně • pedagog a ředitel Státní knihovnické školy • pracovník Ministerstva školství a národní osvěty • autor knihovnických příruček • redaktor knihovnických časopisů

Narodil se v Berouně 20. července 1899 v rodině řídícího učitele obecné školy a dobré vzdělání získali i jeho dva synové. Josef Poch po absolutoriu berounského gymnázia vystudoval obor slovanská filologie na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a již v průběhu vysokoškolského studia z existenčních důvodů nastoupil v roce 1922 do městské knihovny v Berouně na místo městského knihovníka. Studium dokončil při zaměstnání v roce 1926 úspěšnou obhajobou dizertační práce o spisovateli, dramatikovi a literárním kritikovi Josefu Matějkovi (narozeném v Záluží u Hořovic) a získáním doktorátu z filozofie. Tato práce s regionálním nádechem a především příspěvky publikované v regionálních časopisech Nové proudy nebo Hlasy od Berounky či Berounský obzor již v průběhu gymnaziálních studií naznačují a předurčují jeho hluboký zájem o region a literaturu.

Působení v Městské knihovně v Berouně

Počátky berounské knihovny jsou spojeny se vznikem muzea a sahají do roku 1888. Na základě purkmistrovského příkazu se konala 6. listopadu 1888 první schůze komise ku zřízení „Okresní knihovny pro lid“, jejímž výsledkem bylo založení spolku „Muzeum a veřejná knihovna pro lid v Berouně“. 23. 7. 1896 je podle informací Městské knihovny v Berouně považován za den založení knihovny s názvem „Museum a veřejná knihovna v Berouně“. Začalo se půjčovat v roce 1899 (jedenkrát týdně a zdarma), v roce 1900 byla zřízena čítárna v budově radnice. Prvním knihovníkem byl Vincenc Švagr. Již v roce 1901 Výbor Musea a veřejné knihovny pro lid v Berouně vydal první tištěný katalog knih (31 stran). V roce 1903 byla do knihovny včleněna významná soukromá knihovna národního buditele první poloviny 19. století a berounského děkana Josefa Seydla (2130 svazků), kterou Poch později důkladně popsal ve studii Z kulturních dějin národního obrození (1954). Děkan Seydl půjčoval zájemcům knihy ze své knihovny, knihovnu v Berouně sám ale nezažil, ač chtěl po Puchmayerově vzoru z nedaleké Radnice i v Berouně zřídit čtenářský spolek. Cennou Seydlovu knihovnu v roce 1931 město od děkanství koupilo a předalo jako celek do muzea (dnes Muzeum Českého krasu v Berouně).

Slibný rozvoj knihovny přerušila první světová válka, knihovna byla z radnice vystěhována, mnoho knih bylo ztraceno. Fungovat začala znovu až v roce 1919, v roce, ve kterém knihovna, muzeum a archiv přešly pod správu města.

Josef Poch přichází do knihovny nejen s jasnou představou, ale již i se základním knihovnickým vzděláním získaným v prázdninovém období (2.–22. srpna 1922) absolutoriem státního knihovnického kurzu ve Frýdku (dnes Frýdek-Místek), na kterém se seznámil s předními osobnostmi oboru. A už v roce 1924 vykonal tzv. vyšší zkoušku na Státní knihovnické škole v Praze. Ve zkušební komisi zasedal mj. Zdeněk Václav Tobolka, Ladislav Jan Živný a Josef Volf a ta ho seznala „dostatečně odborně fundovaným pro vedení vědecké i lidové knihovny“. To také bohatě svým profesním životem prokázal.

Do knihovny nastoupil v roce 1922 (v té době rezignoval Leoš Mucha), ale již od roku 1921 vykonával funkci okresního dozorce. Současně s funkcí knihovníka mu náležel i úřad obecního kronikáře, ten vykonával do roku 1941 a zápisem v kronice města svůj nástup do knihovny komentoval slovy: Mé nastoupení v úřad nebylo nejkrásnější, přišel jsem do knihovny, jež nebyla důstojná města Berouna nejen vnitřně, ale ani vnějšně: špinavé stěny, začouzený strop, jíž za deště teče, jedněmi dveřmi vniká dešťová voda. Nábytek je nedostatečný, jediný expediční stůl, nemám na čem pracovat…

Neutěšený stav netrval dlouho, významné bylo, že v roce 1924 zakoupilo město tzv. Duslovu vilu, do které byly knihovna i muzeum přemístěny. V této památkově chráněné secesní budově sídlila knihovna až do roku 2002, postupně byla pro ni opakovaně upravována. Knihovnu se Pochovi daří v nové budově zdárně a rychle rozšiřovat, kromě půjčovny a čítárny zřizuje půjčovnu a čítárnu pro mládež, ale také hudební oddělení. Knihovna se prezentuje vlastní expozicí na Jubilejní krajinské výstavě v Berouně v roce 1925, na ní 169 vystavovatelů představuje přehled výsledků práce a rozvoje na Podbrdsku. Výstavu navštívil také prezident Masaryk, o expozici knihovny se vyjádřil pochvalně, knihovna získala čestný diplom. Knihovna se brzy pod Pochovým vedením stává jednou z nejlépe prosperujících v nové republice, čehož je dokladem i návštěva účastníků Mezinárodního sjezdu knihovníků v Praze v roce 1926; mezi knihovníky, kromě českých účastníků, byl mj. také tehdejší místopředseda Britského muzea v Londýně, ředitel Universitní knihovny v Amsterodamu nebo zástupce ředitele Státní knihovny v Rize a další. Jejich chvála knihovny a knihovníka po seznámení s činností knihovny je dokladem, že knihovna se pod vedením jejího knihovníka rychle dostávala na přední místa mezi veřejnými knihovnami menších měst. 

Knihovní fond se rychle rozšiřoval, knihovna vydává další katalog s úvodem Naším úkolem bude starat se o dobrou četbu, individuálně věnovati se jednotlivcům, radit, pomáhat, vést, vytvořit z knihovny spolehlivou lidovou školu.

Ze statistik je zřejmé, že v roce 1931 v čítárně bylo vyloženo 159 časopisů a 49 novin, návštěvníků bylo za rok 26 867 (v počtu návštěv byla knihovna na sedmém místě za Prahou, v počtu svazků dokonce na místě druhém).  V roce 1937 fond knihovny čítal více než 25 000 knih, byla to jedna z největších lidových knihoven v tehdejší Československu. Začal sice klesat počet výpůjček (důsledkem poklesu nezaměstnanosti), ale zvyšoval se počet výpůjček naučných knih, což dokazuje, že knihovna v meziválečné době byla typem knihovny s bohatým fondem odborné a studijní literatury.

Válečná léta knihovnu postihla, řada knih musila být vyřazena (ačkoliv Poch dokázal mnoho knih utajit), rok 1942 byl vrcholem v počtu výpůjček za jeho éry: knihovnu navštěvovalo 2000 čtenářů a půjčili si 77 468 knih.

Regionální a osvětový pracovník

Josef Poch byl nejen knihovníkem a kronikářem, současně byl také významným regionálním a osvětovým pracovníkem. Rediguje od roku 1923 (od 1. čísla) Osvětový věstník Podbrdska. Časopis až do svého zániku v roce 1942 byl věnován „kulturní práci a výchově lidu na Podbrdsku okresu berounského, blatnického, březnického, dobříšského, hořovického, jílovského, křivoklátského, mirovického, pražského (venkovského), příbramského, unhošťského, zbirožského a zbraslavského“. Časopis pro výchovu pro rozlehlý region širokého Podbrdska i jeho okolí byl odbornou kritikou pochvalně přijat a byl skutečným mluvčím široké osvětové a knihovnické praxe. Poch ho celou dobu nejen redigoval, ale často do něho přispíval především tématikou knihovnickou (upozorňoval pravidelně na dění v městské knihovně), recenzoval regionální knižní produkci, v několika ročnících  vycházely Kapitoly z knihovnictví nebo studie O četbě ve veřejných knihovnách. Počty jeho příspěvků publikovaných pod šifrou -fch se počítají na stovky.

Byl iniciátorem založení Spolku absolventů v Berouně a samozřejmě se stal jeho členem.

Pod Pochovým vedením prosperovala a velmi rychle se rozvíjela nejen knihovna v městě samém, ale díky své funkci okresního knihovnického dozorce (dnes bychom tuto funkci přirovnali k pozici okresního metodika) i knihovny v obcích. Ostatně pro malé knihovny (nejen na Berounsku) napsal a vydal již v roce 1927 Příručku pro nejmenší knihovny, znovu vyšla v roce 1943 s názvem Rádce venkovského knihovníka (s jejím vydáním byly potíže; autorovi se vytýkalo, že mezi příklady katalogizace knih uvádí jen české knihy a navíc s vlasteneckou tendencí) a opakovaně se stejným názvem ještě v roce 1946.

Tato pomůcka pro správu a vedení malé knihovny (důrazně v ní autor uvádí, že je to pomůcka pro knihovny do 500 svazků, která nemusí vést abecední katalog) byla de facto první ucelenou písemnou pomůckou pro knihovníky po vydání zákona o veřejných knihovnách v roce 1919. Některé jeho rady se dnes mohou zdát již poněkud úsměvné (za téměř sto let praxe malých knihoven velmi pokročila), ve své době to byl výrazný průkopnický čin, jeho požadavky – zejména týkající se osobnosti knihovníka – platí dodnes. 

V předmluvě k 2. vydání autor uvádí: Zdá se, že se při první vydání v odborných kruzích všude nepochopilo, proč Rádce klade tak malé požadavky. Počítal jsem však podle zkušenosti získané z dlouholetého styku s nejmenšími veřejnými knihovnami s tím, že mezi jejich knihovníky byli a jsou lidé, kteří nemají ani čas ani chuť a leckdy ani vědomosti, aby stačili na složitější správu knihovny. Proto jsem se omezil a šel na nejmenší míru požadavků…

I pro nejmenší knihovnu však Josef Poch vyžaduje knihovníka, pro kterého je tato dobrovolná práce potěšením: Už na titulním listě nacházíte odpověď na tuto otázku, ale přesto opakuji a zdůrazňuji: tuto příručku jsem psal pro knihovníky. ...Ne pro toho, kdo byl postaven, leckdy proti své vůli, do malé venkovské knihovny, anebo se sám postavil, aby získal nějakou tu stokorunu odměny a bez uvážení nakupuje knihy jakékoliv hodnoty. (...) Ne, přátelé, těmto lidem tato kniha nepatří, protože, jak už řečeno, je určen knihovníkům.  A knihovníkem není u mě právě vylíčený lhostejný a nepoučený nádeník bez jakéhokoliv velkého poměru ke knihovnictví. Za knihovníka považuji člověka, který je si vědom významu knihy a významu knihovny. (…) Knihovníkem je mně ten, kdo přesvědčen o vysoké hodnotě své práce pro blaho veřejnosti si dovede při svém povolání najít čas k tomu, aby vytvářel most mezi dobrou knihou a čtenářem, kdo se tak stává, i když je to potřeba i v nejmenší a nejzapadlejší vesnici spolutvůrcem národním kultury.

V dalších kapitolách o poslání knihovny, osobě knihovníka (jeho vlastnostech, znalosti literatury, pedagogických – Josef Poch používá výrazu „vychovatelských“ – schopnostech a organizačním nadání), výběru knih, příruční knihovně, propagaci knihovny i funkci knihovní rady se autor odvolává na zákon č. 430 ze dne 22. července 1919, podle něhož je každá politická obec povinna zřídit a udržovat knihovnu „k doplnění a prohloubení vzdělanosti všech vrstev obyvatelstva“. Radí, jaké knihy nakupovat (včetně knih o příslušném regionu), aby knihovna napomáhala „vytvořit člověka mravně dokonalého a s širokým rozhledem po světě“. Jím vyslovené rady a požadavky platí stále, byť dnes používáme jiných formulací.   Dodnes se vedou spory, zda do knihovny patří literatura „braková“ – Poch ji nazývá „morzakor“ (tj. mord za korunu) nebo „limzakor“ (limonáda za korunu). Vzpomeňme, že i na stránkách Čtenáře se před lety o tomto žánru rozvinula diskuse, do níž se zapojili tehdejší ředitelé významných veřejných knihoven ČR. A propagace knihoven? Již v roce 1927 požadoval Poch spolupráci knihovny a školy včetně exkurzí tříd do knihovny, pořádání besed a přednášek, prezentaci knihovny v regionálním tisku, tvorbu a vyvěšování plakátů a pozvánek, hlášení v obecním rozhlase nebo biografu. Snad jediné jeho doporučení se dnes již nepoužívá: „obecní buben může být prostředkem, který sdělí veřejnosti potřebné věci o knihovně“ (samozřejmě  podle podkladů připravených knihovníkem). 

Po celou dobu svého působení v Berouně byl nejen knihovníkem a kronikářem, ale také výraznou regionální a osvětovou osobností. Nejenže redigoval Osvětový časopis Podbrdska po celou dobu jeho existence, přispíval také trvale do řady dalších regionálních titulů. Inicioval v roce 1929 založení Podbrdské kulturní pospolitosti (sdružení kulturních a literárních pracovníků); již v roce 1930 se konal „večer podbrdských autorů“ – František Branislav, Fráňa Kučera, Karel Vokáč... Zájem o literaturu potvrdil svým členstvím v literárních odborech Umělecké besedy a Masarykova lidovýchovného ústavu či Syndikátu českých spisovatelů. Byl redaktorem edice Jedním dechem nakladatelství Sfinx. 

Na Podbrdsku zastával i další osvětové funkce: byl předsedou Krajského ústředí osvětových sborů Podbrdska (1929–1943), členem Městského osvětového sboru v Berouně (1923–1943) nebo Podbrdské kulturní pospolitosti, v letech 1942–1943 byl ředitelem Vyšší lidové školy v Berouně. Byl bezesporu vůdčí osobností knihovnického a osvětového dění Berounska té doby.

Samozřejmě byl také aktivním členem Spolku českých knihovníků (členem od roku 1922, od roku 1924 pracoval v různých funkcích), v letech 1933–1941 pracoval v redakci Časopisu československých knihovníků, v roce 1938 založil a redigoval časopis určený veřejným knihovnám ve venkovských obcích Lidová knihovna (vycházel do roku 1946).   

V Berouně prožil i válečná léta, v jejichž průběhu se z veřejného života poněkud stáhl: redigoval a vydával jen časopis Lidová knihovna, Osvětový sborník Podbrdska byl zastaven. Snažil se o rozvoj knihovny otevřením poboček v okrajových částech města Berouna, intenzivně se věnoval činnosti přednáškové a učitelské. V Berouně v budově obchodní akademie se v roce 1940 konala ve spolupráci s Krajským ústředím osvětových sborů vzdělavatelská škola pro lidovýchovné pracovníky: deseti přednáškových dnů po sobě jdoucích se účastnilo 187 posluchačů.

Pedagog

V letech 1926–1945 přednášel na 41 krátkodobých knihovnických kurzech pro knihovníky nejmenších míst především na Berounsku a v jeho okolí. Díky dokonalé znalosti knihovnické problematiky nejen malých knihoven byl pověřen Ministerstvem školství a národní osvěty školením profesionálních knihovníků ve městech do 10 000 obyvatel (třítýdenní kurzy – přednášel v kurzech nejen v Čechách a na Moravě – Písek, Beroun, Praha, ale i na Slovensku, např. v Piešťanech). Už v roce 1929 byl jmenován vyučujícím na Státní knihovnické škole v Praze, která pořádala kurzy pro knihovníky v městech nad 10 000 obyvatel.  A od roku 1937 byl jejím správcem, později zástupcem ředitele a v letech 1945–1948 jejím ředitelem.

Už v roce 1926 byla berounským vydavatelem Josefem Šeflem vydána jedna z jeho přednášek z kurzů pro lidovýchovné pracovníky Knihovny a čítárny. V útlé brožurce z fondu Středočeské vědecké knihovny v Kladně s razítkem Obecní knihovny spojených obcí Dubí – Újezd – Dříň v okrese Kladno je vlepen lístek s podpisem městského knihovníka v Berouně Josefa Pocha s tímto zněním: P.T. Dovoluji si Vám nabídnouti svou práci Knihovny a čítárny, v níž podávám některé poznámky k dnešním různým otázkám knihoven a čítáren. Doufám proto, že si knížečku ponecháte a prosím, abyste za ni přiloženou složenkou poslal Kč 5,-. Nehodláte-li koupit, račte vrátit v témže obalu. Razítko knihovny a datum 24. října 1926 svědčí o tom, že v tomto roce již v této dnešní čtvrti Kladna knihovna existovala (bohužel dnes již zrušena) a Pochovu knížku zakoupila. V úvodu autor upozorňuje, jak rychle po roce 1920 (po přijetí zákona) vzrůstal počet knihoven: z 2900 v roce 1920 na 7700 v roce 1924;  stejně rychle rostl počet svazků: 1 900 000 (1920) a 2 900 000 (1924), čtenářů: z 240 000 (1920) na 470 000 (1924) a výpůjček: cca 2 250 000 v roce 1920 a 8 miliónů v roce 1924. Poch upozorňuje, že statistické údaje jsou jen z českých knihoven v českých smíšených obcích Čech, Moravy a Slezska.

V přednášce se věnuje kvalitě doplňované literatury (zábavné i „poučné“), v obcích nad 2000 obyvatel také budování příručních knihoven, prostorám a umístění knihovny: …nesmí přijíti do místnosti, kde se čepují alkoholické nápoje, ani do soukromého bytu. Ideálem je, aby knihovna měla samostatnou místnost. Doporučuje, které tituly časopisů se mají kupovat do čítáren, a je si vědom toho, jak bude nesnadné i ve větších obcích zřídit samostatnou čítárnu pro mládež. Zajímavou větu čteme v kapitole páté: Knihovna má svému čtenářstvu vycházet co nejvíce vstříc. Až jednou v daleké budoucnosti budou mít knihovny desítky personálu a statisícové příjmy, budou čtenářům posílat knihy do bytu. Tohle zatím děláme jen veřejným ústavům, nemocnicím. (...) Vypravíme vždy kolekci hodící se četby, a když to tam přečtou, expedujeme zásilkou novou. To konstatoval, když se psal rok 1926! Důkladnou pozornost věnuje knihovním radám, dozoru nad knihovnami (každá knihovna by měla být navštívena dozorcem dvakrát ročně za přítomnosti knihovníka i člena knihovní rady), navrhuje zřizování okresních doplňovacích knihoven. Na knihovnících malých knihoven vyžaduje jen minimum administrativy – přírůstkový seznam, knihy v pevných vazbách, seznam čtenářů a výpůjček, „pro obecenstvo“ seznam knih (lístkový katalog není podmínkou). 

Josef Poch polemický

V roce 1940 se v Pardubicích uskutečnil 14. sjezd českých knihovníků, jehož samozřejmým účastníkem a řečníkem byl i Poch. Jeho odvážná přednáška Všeobecná situace v knihovnictví je úvodní studií sborníku z tohoto sjezdu. Rekapituluje dvacet let veřejných knihoven a knihovnictví od vydání  zákona, který nařizoval zřizovat knihovnu všem obcím.  Knihovny (až na výjimky) v českých zemích zřízeny byly, ale jejich úroveň zdaleka nedosahovala potřebné úrovně. V příspěvku zdůrazňuje, že v současné době obrací-li národ svou pozornost ve zvýšené míře ke knize, týká se to také veřejných knihoven, neboť ty jsou jejím největším šiřitelem. Stoupá-li význam knihy, stoupá význam knihoven. Upozorňuje na nedostatečné umístění knihoven (v mnoha obcích jsou stále umístěny v bytě knihovníka), protože obce nenalezly vhodnou veřejnou prostoru; knihovny nemají dostatek financí na činnost; samospráva nemá dále leckde nutný kladný postoj k osobě knihovníkově. Jeho práci stále nedoceňuje, knihovnictví dokonce často za práci vůbec nepovažuje. (...) Následkem se ve vesnických knihovnách odměna knihovníkovi skoupě vyměřuje, po případě vůbec odpírá. Ve velkých městech ... vymáhá se na knihovníkovi i jiná práce kromě správy knihovny… Konstatuje, že vzdělání knihovníků není zdaleka dostatečné a končí slovy: Knihovny jsou uznávaným největším a nejmocnějším šiřitelem české knihy… chceme od ní, aby v duchu své staleté tradice udržovala v každém Čechovi vědomí jejich příslušnosti k národu … Knihovnám je dán úkol jak čestný, tak velký. Budoucí program knihoven shrnuje do bodů:  zlepšení samosprávy ke knihovnám, zajištění dobrého vedení knihovny, péči o soustavnou odbornou úroveň a finanční zabezpečení knihovníků.  Psal se válečný rok 1940.

V roce 1945 opouští Josef Poch místo v berounské knihovně: ...práci v knihovně jsem se věnoval rád, dělal jsem ji ze všech sil ve snaze vybudovat městskou knihovnu, která mně byla svěřena v nepatrných začátcích, v moderní velký ústav. Jeho nástupcem se 1. ledna 1946  na deset let stává další výrazná a významná knihovnická osobnost – básník, knihovník a od roku 1956 pracovník a bibliograf Národní knihovny (vedoucí oddělení retrospektivní bibliografie 19. a 20. století) Viktor Palivec. 

Josef Poch přijal místo ředitele Státní knihovnické školy v Praze, kam se s rodinou v roce 1945 přestěhoval.

Významná je jeho práce K vývoji knihovnického školství u nás (vydaná Státním nakladatelstvím v Praze v roce 1948), v níž prozkoumal tento vývoj v letech 1918–1948 a shrnul všechny typy a způsoby knihovnických kurzů i s jejich osnovami od vydání knihovnického zákona v roce 1919 včetně tzv. Tobolkových kurzů při Filozofické fakultě.

Se Zdeňkem Václavem Tobolkou polemizuje v knize Dorost a kniha (1931), v níž hodnotí výsledky průzkumu četby žáků a studentů ve věku 14–18 let na několika berounských školách z let 1930–1932; upozorňuje, že žáci raději navštěvují knihovnu městskou než školní, protože se v ní cítí svobodněji a mají v ní i větší výběr knih. Už v roce 1931 Poch konstatuje: Přese všechny výtky a stížnosti, které snad máme do četby dorostu, myslíme, že není třeba být pesimisty. Nečte se dnes už s takovou lásku, s takovým citovým zanícením jako dříve… Mladí čtenáři čtou stále ještě, vzhledem ke změněným poměrům v současném světě, dost. Ale není v nich většinou hlubšího vztahu ke knize… 

Vyjadřuje se i ke knihovnickému zákonodárství prací O novou úpravu československého knihovnictví vydanou jako třetí svazek v edici Knihovnických aktualit v roce 1947 Svazem českých knihovníků.

Ministerský úředník a metodik

Současně s ředitelskou funkcí na Státní knihovnické škole v Praze nastupuje na Ministerstvo školství do oddělení lidových knihoven a následně do oddělení pro vědu a vědecké knihovny nejprve jako referent, později jako vedoucí oddělení. Práce na ministerstvu znamenala zvýšení počtu knihovnických kurzů (např. Celostátní kurz pro učitele a profesory v Prachovských skalách v roce 1945) a v následujícím roce Celostátní kurs po obecní instruktory v Teplicích a mnoho krátkodobých kurzů na různých místech – Třeboni, Kladně, Znojmě, Novém Jičíně, Kutné Hoře. Do jeho kompetence patřila nejen organizace kurzů, ale také dozor nejen nad veřejnými knihovnami (podpora výběru knih, propagace jejich činnosti), ale i knihovny spolkové a závodní.

Po reorganizaci Ministerstva školství zrušením oddělení vědeckých knihoven přešel 1. října 1956 do funkce hlavního metodika Státní pedagogické knihovny Komenského v Praze. Zde velmi bohatě zúročil a využil svých dlouholetých zkušeností praktického knihovnictví i zkušeností z řízení knihoven a oblasti osvětové práce. Zaměřil se především na oblast školních knihoven (navrhl zásady jejich složení a doplňování). Spolupracoval na přípravě a vydání sborníku k 40. výročí založení Státní pedagogické knihovny Komenského, přispíval do odborných časopisů Knihovna, Knihovník, v časopisu Společnosti přátel starožitností se vyjadřoval k literárněvědným a knihovnickým tématům. Nevzdal se ani svých pedagogických činností – recenzoval diplomové práce na nově založené katedře knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. 

Začínaly se ale ozývat zdravotní potíže a Josef Poch 26. července 1964 umírá.  

Dnes jméno Josef Poch mladé odborné generaci příliš známé není; jeho dílo, myšlenky a odkaz však nadále žijí v dalších generacích. Josef Poch je zakladatelem knihovnické „dynastie“. Dcera Olga, provdaná Skolková, mnoho let pracovala v Národní knihovně v Praze a jméno jeho pravnučky Lindy, provdané Jansové, editorky elektronického časopisu Ikaros a šéfredaktorky Bulletinu SKIP, je současné knihovnické generaci známo dostatečně.

Prameny

HÁBOVÁ, Martina. Josef Poch a české knihovnictví. In. Minulostí Berounska. 7. Beroun 2004, s. 271–297.

HUBATKOVÁ SELUCKÁ, Helena. Linda Jansová. Impulsy: inspirace, náměty a trendy dětského čtenářství [online]. roč. 4, č. 1/2018 [cit. 2018-03-06]. Dostupný z: https://impulsy.kjm.cz/impulsy-clanek/jansova. ISSN 2336-727X [ověřeno 10.11.2018].

KURKA, Ladislav. Dr. Josef Poch (1899-1964). In: Bulletin SKIP, 2002, č. 1.

POCH, Josef. Dorost a kniha. Beroun 1931.

POCH, Josef. Knihovny a čítárny. Beroun 1926.

POCH, Josef. O četbě ve veřejných knihovnách. In. Osvětový sborník Podbrdska (1938), svaz. 16, s. 13–125, 141–142.

POCH, Josef. O novou úpravu československého knihovnictví. Praha 1947.

POCH, Josef. Rádce venkovského knihovníka. Beroun 1946.

POCH, Josef. Všeobecná situace v knihovnictví. In: České veřejné knihovnictví. Přednášky konané na 14. sjezdu českých knihovníků v Pardubicích dne 30. června 1940, 1940m, s. 3–7.

POCH, Josef. Z kulturních dějin národního obrození.  Praha 1954.

SCHOVÁNKOVÁ, Lada. Josef Poch. Čtenář, 2004, roč. 56, č. 10, s 337.

STLUKOVÁ, Iva. Josef Poch, jeho činnost na Podbrdsku a vliv na české knihovnictví. Bakalářská práce. Vedoucí práce Marcela Buřilová. Praha, Univerzita Karlova, Ústav informačních studií a knihovnictví 2012.

Obr.: archiv autorky