ZDENĚK MATUŠÍK  zdenek.matusik@nkp.cz

V posledních měsících jsme se mohli v médiích opakovaně setkat s komentáři – někdy veskrze vzrušenými – k průběhu projednávání návrhu nové unijní směrnice o autorském právu. Oč v návrhu jde? A jak se přijetí směrnice může dotknout činnosti knihoven?

Návrh směrnice o autorském právu na digitálním jednotném trhu¹ předložila Evropská komise již před dvěma roky – 14. září 2016. Během uplynulé doby se konala řada jednání – máme-li uvést alespoň ta procedurálně zakotvená – několika výborů Evropského parlamentu i v rámci Rady (Výboru stálých představitelů i pracovní skupiny). Ve druhé polovině letošního května byl schválen kompromisní návrh Rady pro společné jednání se zástupci Parlamentu (v rámci tzv. trilogu, kde Komise působí jako prostředník). Kompromisní návrh Parlamentu pro uvedená jednání je k dispozici až po druhém čtení v polovině září.²

Nesouhlas s návrhem

Co způsobilo uvedený vývoj? Nepochybně to byl odpor široké veřejnosti (podněcovaný, jak tvrdí představitelé vydavatelů, velkými internetovými hráči), nevládních organizací a akademických kruhů, během něhož byli poslanci Evropského parlamentu zaplaveni emaily a dalšími poselstvími, v nichž se vyjadřoval odpor proti článkům 11 a 13 návrhu směrnice. Nesouhlas s návrhem ve značné míře převládal nad jeho obhajobou, která argumentovala potřebami podpory seriózního nezávislého tisku a právy autorů (v Česku podporu prezentoval zejména Blesk!). V pojetí ustanovení směrnice, jak jsou obsažena v kompromisním návrhu Parlamentu, se prosadily jednak rozdílná koncepce kontinentálního autorského práva (ve smyslu odmítnutí zásadnějšího úkroku směrem k doktríně „fair use/poctivého užití“, jež se uplatňuje v copyrightu USA), jednak ekonomické zájmy velkých mediálních korporací (zápasících – jejich slovy – s „globálními giganty“, jako jsou Google, Amazon), jež byly neprůchodné na úrovni klíčových členských států (ať legislativně, nebo při uplatňování v životě). Jak ale napovídá číslování kontroverzních ustanovení, nejde o jediná ustanovení předpokládané směrnice. Uveďme si ty další. Činnosti knihoven se nejvíce týkají články 3 až 9, i když i ty v různé míře.

Vytěžování textů a dat

Článek 3 a případně doplněný článek 3a se týkají tzv. vytěžování textů a dat. Jde o poměrně nový postup umožňující odhalování struktur a vzájemných souvislostí v nich ve velkých objemech slov a dalších dat. Protože se ve skutečnosti jedná o práci s daty, jež nejsou sama o sobě předmětem ochrany autorského práva, ustanovení se netýkají vytěžování samotného, ale zejména přípravy pro ně (zhotovení tzv. normalizované rozmnoženiny) a případného následného uchování pro ověření výsledků, které je nezbytnou součástí vědeckého procesu.³ Uvedené oprávnění by mohlo mít dvojí rozsah. Všechny členské státy EU by měly umožnit bezúplatné vytěžování textů a dat pro účely neziskového vědeckého výzkumu (případně – za určitých podmínek – i v partnerství se soukromým sektorem) na základě zdrojů, k nimž mají oprávněné subjekty zákonný přístup. Oprávněnými subjekty mají být především neziskové vědecké instituce včetně výzkumných vysokých škol – a v určité verzi (bude-li přijata) také instituce kulturního dědictví včetně knihoven v činnosti pro uvedený účel. Doplněný článek (bude-li schválen) umožní členským státům zakotvit takové oprávnění obecněji. K návrhu tohoto oprávnění – obdobně jako k dalším – se ozývají veskrze protikladné hlasy. Strana nositelů práv kompromisní návrhy považuje za maximální, jaké jsou ještě přijatelné, strana uživatelů je považuje za omezené, neumožňující obstát v soutěži s americkým a východoasijským výzkumem.

Užití děl

Článek 4 se týká užití děl a dalších předmětů ochrany, tj. nejen textů či statických obrazů, ale i zvukových záznamů a záznamů audiovizuálních děl, v digitální podobě, v přiměřeném rozsahu, ve vyučování, a to i prostřednictvím chráněné sítě a do zahraničí (v rámci EU). Z hlediska autorského práva ČR nejde – až na přeshraniční kontext – o novinku, i když předmětné užití (tzv. velká citace) se považuje za oprávněné na základě výkladu než na základě konkrétní formulace zákona. Jako v jiných případech ale legislativní zakotvení takového oprávnění není v dalších členských státech EU samozřejmé. Zájmy nositelů práv jsou zohledněny podmínkou, že předmětné oprávnění lze uplatnit, pokud neexistuje na trhu náležitá nabídka vyučovacího materiálu. Také může být v národní legislativě zpoplatněno. Oprávněným užitím v předmětném smyslu není užití pro vzdělávací účely obecně (jak se nejednou tento článek označuje), ale právě jen při vyučování samotném, tj. nelze počítat s tím, že by si účastníci mohli ponechávat kopie. Předmětné vyučování se může konat – a to je na základě pozměňovacích návrhů novinka – třeba i v institucích kulturního dědictví (tedy i v knihovnách), ovšem právě jako činnost vzdělávacího zařízení. To, zda se oprávnění bude vztahovat i na akce neformálního vzdělávání samotných institucí kulturního dědictví, ještě bude předmětem nelehkých jednání.

Zhotovování kopií

Článek 5 stanovuje, že všechny členské státy mandatorně poskytnou institucím kulturního dědictví (tedy opět veřejně přístupným knihovnám nebo muzeím, archivům nebo institucím filmového či zvukového dědictví) oprávnění zhotovovat kopie dokumentů, jež jsou trvale v jejich sbírkách, v jakémkoli formátu a na jakémkoli médiu, za účelem jejich uchování a v rozsahu nutném pro jejich uchování. Co toto oprávnění významně posouvá za rámec sedmnáct let staré směrnice o harmonizaci některých aspektů autorského práva v informační společnosti (zvané InfoSoc, která však současně v zásadě zůstává v platnosti), jsou příslušná výkladová pravidla výslovně umožňující zajišťovat zhotovení předmětných kopií na zakázku nebo ve spolupráci sítí institucí kulturního dědictví, a to včetně v rámci členských států EU. Knihovnické a další organizace ve svém lobbování usilovaly o to, aby se toto ustanovení vztahovalo i na vnitřní činnosti související s uchováním – zejména na zhotovení kopie pro účely katalogizace a pojištění. Jakkoli se to někomu může zdát jako samozřejmé, je otázka, zda konečné znění tento moment obsáhne.

Ochrana elektronických dat

Obsah článku 6 je značně kontroverzní a jeho konečná podoba poněkud nejistá. Jeho ustanovení v původním návrhu vztahovala ustanovení InfoSoc týkající se právní ochrany tzv. účinných technických opatření ochrany (DRM – Digital Rights Management) také na uvedená oprávnění. Knihovnické organizace však na základě zkušeností z působení dosavadní evropské legislativy vyslovují obavu, že toto ustanovení může ve skutečnosti omezovat uplatnění těchto oprávnění. Do verze schválené ve Výboru pro právní otázky byl na poslední chvíli doplněn zákaz kombinovat přístup k obsahu na základě nově získaného oprávnění s jinými. To ovšem mnozí považují za velmi omezující.

Co je velmi důležité, a to v pozitivním smyslu, že návrh směrnice obsahuje (byť zatím v různých verzích) ustanovení o tom, že smluvní ujednání, pokud by byla v rozporu s oprávněními zakotvenými pro instituce kulturního dědictví či vzdělávací zařízení v této části směrnice, nejsou vynutitelná. Reálný dosah ukáže ovšem až praxe.

Dokončení příště

¹ V úředním překladu anglického znění v návrhu „digital single market“, do češtiny se používá pojmu nikoli „digitální jednotný trh“, ale „jednotný digitální trh“. Přesmyčka v překladu ze západních jazyků (zejména u německých kompozit) jistě není vyloučena, v tomto případě však na místě není, a to z věcných důvodů. Idea jednotného trhu patří snad po celou dobu působení evropských integračních snah k jejím základním hodnotám a cílům. Je to tedy další (postupně se rozvíjející) přívlastek „digitální“, který pro potřeby současnosti (a doufejme i budoucnosti) specifikuje prostředí „jednotný trh“ pro působení autorského práva. (Srovnejme např. německý překlad „Urheberrecht im digitalen Binnenmarkt“.)

² Garanční Výbor pro právní záležitosti (JURI), jehož předsedou je Pavel Svoboda, se na jednání v červnu musel vypořádat s velkým rozsahem pozměňovacích návrhů (bylo jich hodně přes 1000). I na opakovaném jednání pléna EP v září bylo „na stole“ přes dvě stě pozměňovacích návrhů. Na původních pozměňovacích návrzích se významně podílel Jiří Maštálka, který sám za sebe i ve skupině s dalšími poslanci podal 75 pozměňovacích návrhů (nemálo z nich se týkalo řešení výhodných pro knihovny), což bylo nejvíce po německé poslankyni Julii Redě (125 pozměňovacích návrhů); Dita Charanzová podala či se podílela na 26 návrzích. Na předložení pozměňovacích návrhů před druhým čtením v září se podílel i Pavel Telička.

³ Takové „nuance“ jsou nepochybně pod rozlišovací schopností některých aktérů našeho oboru těžících při provozování digitální knihovny z nechuti nemalé části veřejnosti vůči kolektivním správcům.