JAROMÍR KUBÍČEK  kubicek.jaromir@gmail.com

Josef Volf

historik dějin českého knihovnictví • pedagog státní knihovnické školy • organizátor sjezdů obecních knihoven • propagátor zakládání čítáren • ředitel Knihovny Národního muzea

Po studiích historie na filozofické fakultě pražské univerzity nastoupil Josef Volf (7. 2. 1878 Příchovice – 12. 5. 1937 Praha) roku 1904 do Knihovny Národního muzea a tomuto pracovišti zůstal věrný po celý život. Prvním jeho úkolem bylo podílet se na zpracování Bibliografie české historie a ze zpracování záznamů o dějinách 17. století vycházel při svých studiích k dějinám knihoven, knihtisku, cenzury a novinářství, doplněných ovšem o archivní výzkum. Nebyl jen vědeckým pracovníkem, ale byl jediným z vědeckých knihovníků, jenž se stal průkopníkem lidového knihovnictví.

Příprava knihovnického zákona

Již v roce 1906 se zapojil do práce knihovnického odboru při Svazu osvětovém, kde soustavně pracoval a podílel se i na přípravě knihovnického zákona. Měl k tomu předpoklady, neboť jeho otec byl dobrovolným knihovníkem v hornické kolonii, a tak již od deseti let byl svědkem toho, jakou roli sehrála v té době česká kniha a jak potřebná by byla práce lidové knihovny. Pro lidovýchovný sjezd v roce 1908 připravil Josef Volf referát o veřejných čítárnách, které by měly ve větších obcích doplňovat půjčovní činnost knihoven. To, že v Čechách dosud nebyly organizované knihovnické kurzy, pokládal Volf za nedostatek a v roce 1911 inicioval návrh pro zemskou školní radu, aby v Praze zřídila knihovnické kurzy pro učitele, na které knihovnická práce v obcích často čekala.

Knihovnické časopisy

Brzy po vydání knihovnického zákona začaly vycházet u pražských nakladatelů knihovnické časopisy. Prvním byl od října 1919 měsíčník Kniha za redakce L. J. Živného a od ledna 1920 vycházela další revue Knihy a knihovny, kterou řídil Z. V. Tobolka společně s Josefem Volfem. Pro nedostatek odběratelů však od obou vyšlo jen po jednom ročníku. Když byl ustaven v červnu 1919 Spolek československých knihovníků a jejich přátel, rozhodl se vydávat od roku 1922 vlastní odborný časopis. Prvním předsedou spolku byl zvolen Josef Volf, který jej v programovém úvodním slovu prvního čísla Časopisu československých knihovníků obsahově zaměřil na širokou škálu knihoven v celé republice tak, aby napomáhal k povznesení knihovnického stavu jak po stránce sociální, tak odborné. Podle něj se právě sociální otázka týkala veřejných obecních knihoven, u nich si postavení knihovníků žádalo doplnění zákona, stejně tak by si právní vyjasnění vyžadovaly zkoušky na Státní knihovnické škole a na prázdninových knihovnických kurzech. Jeho cílem jako předsedy spolku bylo vytvářet knihovnický stav jako samostatný, odborně vzdělaný, radostný celek, jenž by měl plné pochopení pro význam veškerého knihovnictví, jehož úkolem je ozdravění politických poměrů zmírněním politických bojů. Vlastenectví viděl v tom, že kniha český národ probudila a přivedla jej k vítězství. Stejně tak by měla kniha v nové republice napomáhat formovat dobré lidi. Úkolem spolku a jeho časopisu ovšem mělo být vytváření nejen dobrých knihovníků, ale také dobrých čtenářů, kteří budou hledat v knize zábavu i užitek.

Profesní vzdělávání

Knihovnické kurzy připravoval Svaz osvětový, ale po vydání knihovnického zákona se profesní vzdělávání stalo záležitostí státu. V prováděcím nařízení vlády k zákonu o veřejných knihovnách obecních z roku 1919 se uvádí v článku 45 o knihovníkovi (knihovnici), že má být inteligentní osobou znalou literatury a knihovnické správy. U velkých knihoven v obcích s více než 10 000 obyvateli měl být knihovníkem aspoň absolvent střední školy s maturitou, který by měl vykonat po jednoročním studiu na Státní knihovnické škole státní zkoušku. V knihovnách pro 2000 až 10 000 obyvatel měl být do funkce knihovníka jmenován ten, kdo dokončil alespoň měšťanskou školu, navštěvoval třítýdenní odborný kurz a vykonal státní zkoušku knihovnickou. Na vykonání knihovnické zkoušky byl stanoven termín nejpozději do 1. ledna 1926.

Výnosem Ministerstva školství a národní osvěty ze dne 30. ledna 1920 byla zřízena Státní knihovnická škola v Praze, kterou řídil Zdeněk Václav Tobolka a Josef Volf na ní od počátku učil. Učební osnovy rozlišovaly dvojí předměty. Tematické přednášky o postavení a dějinách knihoven a všeobecné katalogizaci byly určeny pro knihovníky veřejných knihoven a vysvědčení o složení závěrečné zkoušky bylo pro zaměstnání v lidových knihovnách podmínkou. Kdo chtěl nabýt dokladu k žádosti o místo v knihovnách vědeckých, skládal zkoušku také z dalších speciálních předmětů. Z prvního ročníku se z přihlášených sta posluchačů podrobilo zkoušce 38 studentů.

Již po prvním ročníku se v odborném tisku vyslovovaly názory na potřebu reorganizace školy. Předmětem kritiky byl nedostatek praktického výcviku a také to, že do knihovnické školy byli přijímáni vedle maturantů také vysokoškoláci a vyučující volili svůj výklad v jakémsi metodickém průměru, který vždy nevyhovoval. V původní podobě působila škola až do roku 1927 a dokončilo ji za sedm ročníků 169 absolventů, z toho 96 mužů a 73 žen, z nichž 80 absolventů vykonalo nižší zkoušky pro veřejné knihovny, 89 pak vyšší zkoušky pro činnost v knihovnách odborných. K reorganizaci knihovnického školství došlo v souvislosti se zřízením univerzitních knihovnických čtyřsemestrálních kurzů při Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, které se podařilo prosadit Z. V. Tobolkovi. Ten je také po své habilitaci docentem knihovědy organizoval a Volf jako lektor zde přednášel o knihovnické správě. Po Tobolkovi se stal Josef Volf v roce 1928 ředitelem Státní knihovnické školy s tím, že specializace výuky směřovala již jen na knihovníky obecních knihoven.

Ve středně velkých knihovnách, v obcích mezi dvěma a deseti tisíci obyvatel, měli složit knihovníci závěrečnou zkoušku z třítýdenního státního knihovnického kurzu. Takové kurzy pořádalo ministerstvo od roku 1920 každoročně pro české nebo německé knihovníky vždy o velkých školních prázdninách v různých městech republiky a trvaly až do roku 1940. Pravidelně na nich přednášeli Josef Volf a přednosta oddělení knihoven ministerstva Robert Balaš, ty pak doplňovali učitelé nebo knihovníci z příslušného regionu. Při výuce Volf knihovníkům zdůrazňoval, aby obecní knihovny nebyly pouze půjčovnami, ale lidovýchovnými ústavy, které dobrodiní kultury přinášejí prostřednictvím knihy všem vrstvám národa. Knihovníky vedl k tomu, aby neustále doplňovali své poznání. Jako člověk příkladné tolerance žádal, aby se knihovna nikde nestávala střediskem zájmů stranických nebo třídních.

  

 

Odborný pracovník Národního muzea

Josef Volf byl ovšem odborným pracovníkem Národního muzea. Po Čeňku Zíbrtovi převzal v roce 1927 vedení knihovny a pokračoval v tom, co bylo tak typické pro tuto knihovnu, totiž v pilném sběratelství, aby se muzejní knihovna stala sbírkou dokumentů národní slovesnosti. V tom byly při vzniku republiky sbírky Knihovny Národního muzea bohatší než sbírky Veřejné a univerzitní knihovny v Praze. Také když se po vzniku republiky rozhodovalo o zřízení národní knihovny, připadaly v úvahu Veřejná a univerzitní knihovna nebo Knihovna Národního muzea. Národní knihovna jakožto státní instituce nakonec vznikla z univerzitní knihovny.

Jako spolupracovník Zíbrtovy Bibliografie české historie získal Josef Volf neobyčejný přehled o české historické literatuře. Ten se pro něj stal východiskem vlastní tvorby, která se projevila studiemi o náboženských dějinách a o svobodných zednářích v Čechách i o dalších tématech. Hlavním předmětem studia knihovníka Volfa se ovšem brzy stala kniha sama. Uveřejnil mnoho příspěvků k dějinám knihtisku, jednotlivých tiskáren, knihtiskařů i nakladatelů, které shrnul v knize Dějiny českého knihtisku do roku 1848 (Praha 1926, německy Weimar 1928). Práce přinesla mnoho nového k poznání vývoje tohoto černého řemesla v českých zemích a cenný je také připojený knihopisný přehled prací k tomuto tématu. Knižně vyšly také Volfovy Dějiny veřejných půjčoven knih v Čechách do r. 1848 (Praha 1931), které vedle hlavního tématu jsou i autorovým projevem názorů na psychologii čtenáře, poslání četby a na cíle knihoven. V této pramenné studii dospěl k přesvědčení, že komerční půjčovny knih v době předbřeznové pro národnostní uvědomění neměly žádný význam. V tom smyslu sehrály naopak velký význam do roku 1848 české knihovny lidové, o kterých Volf publikoval seriál článků (Česká osvěta. 1911, roč. 7). Pod pojmem lidové knihovny chápal takové, které se svou činností obracely skoro výhradně k nejširším lidovým vrstvám a byly také prostým lidem založeny a udržovány. Z dobového tisku a z ankety časopisu Světozor z roku 1870 vypsal údaje o řemeslnických, rolnických, školních, obecních, městských, farních a spolkových knihovnách, citoval praktické návody na jejich zřízení i to, jak mají být uspořádané. U obecní knihovny v Žalkovicích na Kroměřížsku šel do archivních pramenů. Cenný je také připojený závěrečný přehled zdrojů, ze kterých pro seriál o lidových knihovnách čerpal.

Dějiny žurnalistiky a bibliofilské časopisy

Podobně jako dějinám knihtisku se soustavně věnoval také dějinám novinářství, které po četných přípravných časopiseckých studiích shrnul do knihy Dějiny novin v Čechách do r. 1848 (Praha 1930). Její význam je nejen v pramenném popisu vývoje žurnalistiky od nejstarších dob, ale zejména ve vystižení podílu tisku na národním obrození.

Bohatá byla také další organizační činnost Josefa Volfa. Jeho vztah ke krásné knize se projevil redigováním bibliofilských časopisů Vitrinka (1930–1933), Český bibliofil (1932–1936), Marginálie (od r. 1934). Jeho vědecká práce došla uznání také tím, že se stal členem České akademie věd a umění, Královské české společnosti nauk, byl předsedou Spolku českých bibliofilů, v Masarykově lidovýchovném ústavu působil jako dlouholetý člen správního výboru a předseda  literárního odboru. Především byl však Josef Volf přítelem všech veřejných knihovníků, kteří v něm viděli svého ochotného rádce.