Předsedkyně redakční rady: 2000–2012

Vydavatelka: 2007–2012

Přispěvatelka: 1974–současnost

Vlastně jsme stejně staří. Zatímco já jsem – elegantně řečeno při nejlepší vůli – „odkvétající stará dáma“, Čtenář je mladík a přeji mu, aby tak ještě hodně dlouho zůstal. Provází mě doslova celý život.

Moje matka byla zaměstnána v kladenské knihovně od mých deseti let, a protože práce v knihovně ji velmi těšila a naplňovala, časopis přinášela domů (a četla si ho) nebo o něm s mým otcem určitě mluvila, protože hovory o knihovně bývaly tématem častým. Nevzpomínám si a nepamatuji, že by mi nějaká debata o časopisu utkvěla nebo mě nějak zaujala. Pamatuji si a přesně si svoji matku představuji, když přišla domů silně rozezlena, protože skvostné secesní zábradlí v budově knihovny paní uklízečka nalakovala černou barvou, aby šlo lépe udržovat. To ji doslova rozlítilo a zanechalo to ve mně hlubší dojem než jakákoliv odborná debata. Omlouvám se časopisu Čtenář, bylo mi tehdy deset let…

Při studiu na knihovnické škole (tenkrát s názvem Osvětová škola, větev knihovnictví) jsme se o tehdy vycházejících odborných časopisech a sbornících nejen učili, ale byli jsme povinni je také číst a referovat o nich. To samozřejmě každý z nás studentů očekával s dost velkou nevolí a vždy byl rád, když jeho referát odezněl a zase trvalo nějaký čas, než byl znovu vyzván. A protože jsme byli jediná třída pro Čechy i Moravu (v Brně ročník otevřen nebyl, bylo nás ve třídě 46 žáků), trvalo vždy dost dlouho, než jsme se všichni s referáty vystřídali. Kolikrát a s jakým úspěchem jsem o časopisu Čtenář referovala, si vybavit nedokážu, ale bezpečně to bylo za dobu studií několikrát; „všeobjímající“ předmět knihovnictví jsme měli ve všech ročnících. Tehdy si z časopisu nejvíce pamatuji fotografie spisovatelů na samostatných přílohách, které jsme už i ve škole používali na nástěnky. Hlubší dojem, byť jsem byla studentem vzorným, ve mně časopis nezanechal.

Po maturitě jsem nastoupila jako metodička do tehdy Okresní lidové knihovny v Rakovníku. Mezi mé služební povinnosti patřilo nejen časopis číst, ale při metodických cestách na něj široce upozorňovat knihovníky obecních (lidových) knihoven. Ředitelem knihovny v Rakovníku za mého působení byl Vendelín Punčochář, osobnost mezi knihovníky známá a vážená. Časopis nejen četl, ale také do něj přispíval. A protože jsem v knihovně byla nejmladší, patřilo mezi mé povinnosti se starat také o několik nástěnek a obrovskou výlohu, ve které se k propagaci autorů používaly fotografie (nejen) českých a slovenských spisovatelů právě z příloh Čtenáře. 

Po pětiletém působení v Rakovníku jsem nastoupila do tehdejší Krajské knihovny v Kladně na pozici pracovníka budoucí vědecké knihovny. Při nástupu do knihovny i řadu následujících let jsem ani v nejmenším netušila, do jakých vztahů se s časopisem Čtenář za několik desetiletí dostanu. Pracovala jsem jako bibliograf, byla členem různých bibliografických subkomisí, spolupracovala s archivy a muzei při tvorbě regionálních bibliografií – a o těchto aktivitách jsem občas v časopise i publikovala. Nebývalo to však příliš často.

V roce 1990 jsem se stala ředitelkou tehdy Krajské vědecké, po zrušení krajů Státní vědecké knihovny v Kladně, zřizované Ministerstvem kultury ČR, které bylo vydavatelem (nejen) časopisu Čtenář. Dosti záhy (po změně zákona) Ministerstvo kultury ČR nemohlo tuto svoji vydavatelskou úlohu plnit a hledalo, na které zřizované instituce činnosti převést. U daného časopisu padla volba na knihovnu nejbližší, kladenskou. Paradoxem je, že ředitelem Odboru literatury, knižní kultury a knihoven byl tehdy dnešní šéfredaktor časopisu Jaroslav Císař, se kterým jsem převod podepisovala. Já za budoucího vydavatele – knihovnu, dr. Císař jako zástupce ministerstva, které funkci převádělo. Nutno doplnit, že ministerstvo současně knihovně v letech svého zřizovatelství výdaje s vydáváním a distribucí časopisu finančně plně kompenzovalo.

Brzy nastaly další změny: v restitucích byla vrácena vila v pražských Strašnicích, v níž redakce sídlila, a zaniklo i nakladatelství Orbis, kde se časopis tiskl. Tehdejší šéfredaktorka našla rychle řešení – redakce se přestěhovala na doslova exkluzivní adresu: do prostor Nakladatelství Academia do Wiehlova domu na rohu Václavského náměstí a Vodičkovy ulice. Časopis se pak tiskl i v jeho tiskárnách a byl jím i distribuován. O tom, jak často měnila redakce svoje sídlo, než se definitivně přestěhovala do prostor mateřské knihovny v Kladně, se už ve Čtenáři psalo…

Důležité bylo, že po celou dobu měla knihovna doslova dělnou a aktivní redakční radu, která se v „užším složení“ scházela měsíčně, v „širším složení“ jednou až dvakrát ročně. Po dobu ředitelské funkce jsem byla jejím předsedou a téměř všech jednání se účastnila. Zvlášť ráda vzpomínám na „širší“ redakční rady, na které přijížděli členové ze vzdálenějších knihoven; vždy jsem s napětím čekávala na zajímavě podané hodnocení Čtenáře bývalým ředitelem Knihovny města Hradce Králové Janem Pětou. V těchto letech jsem do časopisu začala častěji přispívat převážně s tematikou bibliografickou. Netrpělivě jsem čekala reakce na svůj článek Zamyšlení nad českou článkovou bibliografií v roce 2011…, týkající se zrušení oddělení analytické bibliografie v Národní knihovně. Těšilo mě, že mě pracovníci knihovny v Klementinu zastavovali se slovy: „Napsala jste to dobře!“ Stejně tak, jako reagoval časopis Čtenář na tuto nenadálou situaci, dokázal reagovat na všechny knihovnické momenty a vždy byl obrazem života nejen veřejných, ale i odborných knihoven i dobrým průvodcem jejich pracovníků.

Za dobu, kdy časopis vydává Středočeská vědecká knihovna v Kladně, se na pozici šéfredaktora vystřídalo několik – vždy zanícených a práci oddaných – odborníků. Každý z nich vtiskl časopisu nepatrně odlišnou tvář, ale vždy to byl – a věřím, že mnoho dalších let bude – časopis pro všechny typy knihoven a všechny knihovníky. Časopis s tak dlouhou tradicí si to rozhodně zaslouží!