Vybrala: VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ

Vraťme se do roku 1981 a zalistujme XXXIII. ročníkem Čtenáře. Jako červená nit se celým ročníkem táhne rubrika Galerie světových ilustrátorů, kterou připravovala Věra Laudová. V první polovině roku vycházela další série článků Milana Vokroje na pomoc rodícím se hudebním oddělením v knihovnách. Rok 1981, jak se dovídáme hned v prvním čísle, byl vyhlášen Mezinárodním rokem tělesně postižených a časopis odrážel stav služeb, které veřejné knihovny nabízely na začátku 80. let 20. století handicapovaným. V této souvislosti si připomeneme jméno Marty Davouze, tehdy ještě Marty Železné, pracovnice Státní knihovny ČR, která je spoluautorkou článku Pan Macan by se divil. Příspěvek napsala společně s ředitelem Macanovy slepecké tiskárny a knihovny v Praze (dnes Knihovna a tiskárna pro nevidomé K. E. Macana) Josefem Doksanským. První zvukové knihy pro nevidomé na magnetofonových kazetách se u nás objevily už v roce 1959 a v době vzniku článku Macanova knihovna zajišťovala vedle osobních výpůjček rozsáhlou zásilkovou službu jak knih v Braillově písmu, tak zvukových knih, hudebnin a gramofonových desek. Při státních vědeckých knihovnách i větších městských pracovaly první pobočky s nabídkou fondů zvukových knih. Další příspěvky najdeme v čísle 7, kde je Marta Železná opět autorkou článku Práce se zdravotně postiženými čtenáři ve veřejných knihovnách, následuje informace tehdejší redaktorky a pozdější šéfredaktorky Čtenáře Hany Jirkalové o celostátním semináři věnovaném práci veřejných knihoven se zdravotně postiženými, který v květnu 1981 v Popradu uspořádaly Matice slovenská, Státní knihovna ČR a Krajská knihovna v Košicích. Navazuje příspěvek Četba léčí o využití biblioterapie, který vyvolal polemickou odezvu Julie Křivinkové v č. 12 – Několik poznámek k článku Četba léčí. V tomto čísle redaktor Čtenáře Vladimír Voznička představuje výstavu Knihy a zdravotně postižené děti, jejímž organizátorem bylo Mezinárodní sdružení pro dětskou knihu spolu s národními sekcemi. V Praze byla výstava na týden instalována v prostorách tehdejšího národního podniku Komenium.

Začtěme se ještě do letního dvojčísla z roku 1981, v němž Anna Bimková připomíná 90. narozeniny Městské knihovny v Praze a Jaroslav Císař blížící se 100. výročí narození a 60. výročí úmrtí Jaroslava Haška. Autor se na spisovatele, klasika literárního humoru a satiry, dívá atypickým prizmatem období jeho dětství, studentských a učebních let. Z tohoto svěžího a zajímavého článku bych ocitovala pro mnohého čtenáře překvapivý moment o Haškově tvorbě: …Vstup Jaroslava Haška do tzv. velké literatury je dnes při znalosti celého jeho díla překvapivý. Jeho debutem totiž byla básnická sbírka Májové výkřiky, kterou společně napsal a vydal r. 1903 s přítelem z Českoslovanské obchodní akademie Ladislavem Hájkem-Domažlickým (jeden z autorů měl básně na sudých a druhý na lichých stránkách). Tento pokus o satiru na poezii zamilovaných se příliš nevydařil. Potvrzuje to nejen odmítavá recenze Romana Haška v sedmém čísle druhého ročníku Moderního života, ale i s odstupem času napsaná humorně laděná autokritika samotného Haška… Od vydání Májových výkřiků se Hašek (patrně poučen) již nikdy básnickou tvorbou soustavněji nezabýval… Článek je dokladem, že i literárněvědné příspěvky mají v odborném knihovnickém časopise své místo a mohou být jeho solí.

CÍSAŘ, Jaroslav: Mládí Jaroslava Haška bez legendy. Čtenář, 1981, roč. 33, č. 8–9, s. 274–276.