JAN KAŇKA  kanka@kfbz.cz

Na rozsáhlejší retrospektivu soutěže Biblioweb bude ten pravý čas až napřesrok, kdy oslaví již své dvacáté jubileum, takové ambice tento text nemá. Je jen průběžným osobním zamyšlením jednoho z porotců nad trendy, posledními výsledky a nad tím, co se na této soutěži mění a co zůstává.

Navštívíme-li weby tří vítězných knihoven – Městské knihovny Bílovec, Městské knihovny Valašské Meziříčí a Krajské knihovny Vysočiny –, zjistíme, že mají leccos společného. A přidáme-li dalších pár skvělých webů z poslední doby (např. Národní lékařská knihovna, Masarykova veřejná knihovna Vsetín či Ústřední knihovna Filozofické fakulty Masarykovy univerzity) můžeme už pomalu sledovat trendy.

Jedním z nejdůležitějších, ale viditelným jen v širším záběru, je zdánlivě prostý fakt kvality, tzn. že dobré weby knihoven už jsou dobré weby jako takové; obstojí v konkurenci jiných, často drahých korporátních webů. Už se nesnaží být za každou cenu originální a nepovažují se za něco jiného a zvláštního, co by je opravňovalo k roztodivným a nestandardním řešením. Je to vyšším stupněm uvědomění a vzdělanosti v samotných knihovnách, vnuknutím od jejich externích tvůrců či prostě dlouhodobou zkušeností? Od všeho trochu, nicméně autorské hledisko cítím jako nejpodstatnější. Je čím dál běžnější, možná až samozřejmé, že si knihovny nenavrhují web, nekódují ho a často ani neprovozují samy, vlastními silami. Nejsme na to odborníky, byť máme často ten pocit (web je přece informačním nástrojem a v tom my se vyznáme…), a je jen dobře, že si v tom

Další bohulibý trend dobrých knihowebů si soukromě pojmenovávám jako zprůzračnění – jak strukturální, tak vizuální a vzácněji i obsahové. Návrh struktury, resp. navigace webu bývá nejnáročnější fází návrhu, zvláště při jeho přestavbě („ale tohle jsme přece mívali takhle…”). Knihovník, jehož denním chlebem je třídění, pořádání, klasifikace a taxonomie, prochází peklem, když vidí, jak nelogické a nesystematické členění webu mu odborník navrhuje. Měl by to ale vydržet a vyslyšet hlas uživatele, kterého zajímá pouze to důležité a dobře k nalezení. Vizuální projasnění je na první pohled nejlépe viditelné, a jakkoli dosažitelné se může jevit, nedaří se to všude. Stále si jako zadavatelé málo uvědomujeme palčivou potřebu prázdného místa, které stránky provzdušní, a tendujeme k přeplňování stránek se všemi jeho neblahými důsledky. S obsahem je to horší: máme ho moc a bytostně ho všechen toužíme sdělovat. Díváme se však, zda a jak je konzumován? Zprůzračnění webu je nutnou, nikoli však postačující podmínkou zlepšení jeho použitelnosti. Tu vnímám dlouhodobě jako úhelný kámen (nejen) webových prezentací a oblast, kde se tradičně nejvíce projevuje laický přístup nepodložený uživatelským testováním.

Posledním (ale z hlediska důležitosti spíše prvním) dílem skládačky s názvem dobrý knihovní web je dobrý online katalog (v řeči našich uživatelů vyhledávač). Je to klíčový prvek webu knihovny a hlavní důvod, proč jej uživatelé navštěvují, to mějme na zřeteli. Bohužel, je to zároveň entita, jejíž vývoj či změny můžeme ovlivňovat jen poměrně omezeně. Problematika „opaků“ by vydala na samostatný dlouhý článek a tiše sním o tom, že jednou za čas v rámci Bibliowebu zhodnotíme právě je. Měli bychom si to však od hodnocených nechat zaplatit, jinak jim zdarma věnujeme hodiny náročného testování, které v komerčním sektoru stojí nemalé peníze. I online katalogy se samozřejmě vyvíjejí a vylepšují. A budou ještě lepší, zintenzivní-li se komunikace mezi vývojáři, knihovníky, uživateli a erudovanými webdesignéry.

Každoroční hodnocení v Bibliowebu přináší rovněž přehlídku tradičních neduhů. K těm nejbizarnějším, naštěstí však mizejícím, patří např. animované obrázky formátu GIF, oblíbené zvláště v menších knihovnách. Nekvalitní a nevhodně použité fotografie jsou dalším grafickým nešvarem. Často se potýkáme s textací – nemluvíme jasně, stručně a srozumitelně, používáme knihovničinu. I přes dlouholetou záslužnou osvětu a technologickou evangelizaci kolegy porotce Radka Pavlíčka míváme potíže s bezbariérovostí a přístupností webů. A právě v poukázání na tyto a další problémy spočívá jeden z velkých přínosů soutěže. Nechme se (zdarma) otestovat, to je mé doporučení všem, kteří svou účast v Bibliowebu zvažují.

Co říci závěrem? Knihovní weby se pomalu, ale jistě kultivují, dotahují se na úroveň, kterou uživatelé očekávají, díky aplikaci responzivního designu čím dál lépe odolávají nejrůznějším způsobům zobrazení a vybavují se spolehlivějšími „motory“. Není však čas pro spánek na vavřínech! Část z nich se brzy změní v muzeálie, neprojdou-li významnou obrodou. A jak se mění knihoweby, mění se v čase v některých směrech i můj pohled. Už se nedomnívám, že by i nejmenší knihovna měla mít svůj (většinou problematický) web. Už nepovažuji různé šablony za spásné řešení, pokud nemají zaručený vývoj, a nevěřím, že kdesi v platónské říši idejí existuje „ten jedině správný“ web knihovny, který by stačilo napodobit. Už netoužím po malých izolovaných online katalozích. Postačí docela, když bude knihovna Knihovnou.cz...