Hlavní obsah stránky
LIDÉ KOLEM ČTENÁŘE: Vladimír Voznička: Nejednobarevný časopis
Redaktor: 1971–1988
Šéfredaktor: 1989–1991
Do Čtenáře jsem nastoupil v listopadu 1971 jako čerstvý absolvent filozofie a politické ekonomie Karlovy univerzity. Moje spíše intuitivní než věcně domyšlená představa o vlastní redakční pozici souvisela s tím, jak se časopis jmenoval. Ne Knihovna nebo Knihovník, nýbrž Čtenář! Tušil jsem, že časopis, který se takto hlásí ke smyslu a prvnímu důvodu vší knihovnické činnosti, nikoli k jejímu úzce profesnímu výkonu a zaměření, se nutně bude věnovat také tématům „příbuzným“, z ryze praktického hlediska možná okrajovým, ve skutečnosti však neméně důležitým, která spatřují kořeny knihovnické profese, její ideály a cíle v místech velmi přitažlivých – v kultivovaných prostorách humanity.
Šéfredaktorkou Čtenáře byla o necelou generaci starší Jarmila Houšková, která jako začínající novinářka stála u počátků formování časopisu na sklonku čtyřicátých let. Jejím redakčním kolegou byl „poslední český ruralista“ Karel Mlčoch, právě se chystající k odchodu do penze. Příjemně mě překvapil vstřícným přístupem, který jsem vzhledem k situaci neočekával. Technickou redakci měla na starost Věra Suchánková, grafikem byl skvělý malíř a ilustrátor, profesor Vysoké školy uměleckoprůmyslové Miloslav Jágr. Mým prvním redakčním úkolem nebylo něco napsat nebo zredigovat, nýbrž dát do pořádku kartotéku odběratelů. S údivem jsem zjistil, že je jich více než osm tisíc. Nemalou část ovšem tvořily střední a velké knihovny, které odebíraly i několik desítek výtisků každého čísla.
Sedmdesátá i osmdesátá léta, tedy bezmála všechny roky mého redakčního působení, byla dobou trvalého sevření společnosti jednobarevnou totalitní mocí. Nutně se v něm ocitnul i Čtenář – také on se často oháněl závěry a usneseními partajních sjezdů. Ale tatáž doba byla i dobou stále zřetelnější eroze politických „pravd“ a ideologických pouček. I to se na stránkách časopisu odrazilo. Třeba v tom – mohu-li použít obraznou charakteristiku –, že nevybarvoval omalovánku doby pouze jednou barvou. Nebo okruhem přispěvatelů, ať už publikovali pod svými, nebo nuceně přijatými jmény. Čtenář tak byl pro všechny, kdo se pohybovali v jeho redakčním, firemním a profesním okolí, místem, kde se přirozeně, pod mnoha tlaky, včetně redakčních uzávěrek, formovaly a tříbily nejen stanoviska a postoje k dobovým knihovnickým otázkám, ale i postoje a názory spojené se začleňováním sebe sama, kolegů a spolupracovníků do obecně lidského, politického, kulturního a profesního společenství a kontextu, a kde se tudíž s hranicí toho, co bylo a nebylo možné předložit ke zveřejnění, dalo hýbat. Ne z politických pohnutek, nýbrž z docela obyčejné potřeby mít svou vlastní tvář.
Abych jen obecně nepopisoval, uvedu příklad. Na začátku osmdesátých let se v jednom okresním jihomoravském městě konalo společné jednání redakčních rad časopisů Čtenář a Čitateľ. Po znamenité slavnostní večeři, které se zúčastnil i tamější ideologický tajemník strany, se stísněná atmosféra navozená oficiálními přípitky poněkud uvolnila a na řadu přišly lidové písničky. O lásce, o Mackovi od Malacek, nic politického. Politiku do toho vnesl vedoucí okresního kulturního střediska prohlášením, že nejlépe ze všech zpívá jejich soudruh ideologický tajemník. Do nastalého ticha, trapností okamžiku živeného, pohotově vstoupil ředitel Slovenské pedagogické knihovny a odvyprávěl příběh, jak se v posledních dnech druhé světové války obyvatelé jedné malé slovenské vesnice z obavy před jejím zničením úspěšně vyhnuli osvobození Rudou armádou. Spršky smíchu posluchačům unikaly již během vyprávění – a tvrdě narážely na kamennou tvář okresního ideologa. Její žulový výraz ani zděšení v očích kulturního modloslužebníka nezabránily výbuchu osvobozujícího řehotu, když vyprávění skončilo.
Se Čtenářem jsem se rozloučil začátkem devadesátých let. Byl pro mne naplněním přání věnovat se humanitně orientované publicistice, využitou příležitostí k seznámení s mnoha vynikajícími lidmi působícími v oblasti, která mě od dětství přitahovala, lidskou i profesní průpravou k tomu, co na mne čekalo později. A čím byl Čtenář pro své čtenáře? Přesně to nevím a vědět ani nemohu. Ale přál jsem si, aby nejen přinášel nové myšlenky, profesní nápady a přístupy, ale také podporoval a rozvíjel přesvědčení, že knihovny jsou podstatnou složkou komunikačních toků mezi lidmi, generacemi, národy a rasami, že umí pečovat o výsledky lidského poznání a historickou zkušenost lidského společenství jako součást paměti národa i lidstva a že to vše za příznivých podmínek dokážou demokraticky zprostředkovat každému zájemci. Totéž přeji Čtenáři i dnes.