Vybrala: VLADIMÍRA ŠVORCOVÁ

Vraťme se do poměrně nedávné historie a zalistujme 45. ročníkem Čtenáře. Psal se rok 1993. Zanikl společný stát Čechů a Slováků a vznikly nástupnické státy Česká republika a Slovenská republika. Změnami procházel stát, společnost i veřejné knihovny. Stránky Čtenáře jsou v tomto roce přímo odrazem těchto změn. Po celý ročník naplněná rubrika Diskuze, názory, polemika svědčila o tom, že osud veřejných knihoven nebyl jejich pracovníkům vůbec lhostejný. Rušily se okresní knihovny, lépe řečeno okresní funkce knihoven, rozpadaly se kooperační systémy, i když v některých regionech se je dařilo v modifikované podobě udržet. Rozpadl se státní knižní obchod a roztříštěná distribuce knih znesnadnila akvizitérům doplňování fondů. Knihovníci protestovali proti snahám Ochranného svazu autorů (OSA), aby se v knihovnách půjčovaly zvukové nosiče pouze prezenčně. Probíhala jednání mezi knihovníky a zástupci OSA a Intergramu. Zrušeno bylo Technické ústředí knihoven. Přípravnou fází procházela nová legislativa pro knihovnictví. Nejprve však musela být přepracována legislativa související s rozdělením státu. Očekávala se změna legislativy k povinnému výtisku periodických i neperiodických publikací. Informace přinesl již v prvním čísle Vít Richter v příspěvku Kdy nová legislativa pro knihovnictví. V šestém čísle byla otištěna Koncepce rozvoje veřejného knihovnictví v České republice, která se měla stát východiskem pro přípravu nového zákona o veřejných knihovnách.

Listujeme-li dále, dozvídáme se v č. 3, že bylo ustaveno Sdružení knihoven ČR a že právě v roce 1993 padlo rozhodující slovo o výstavbě ústředního depozitáře Národní knihovny ČR na pozemku bývalého areálu státního podniku Výstavnictví v Praze 10 – Hostivaři, který knihovna získala rozhodnutím vlády o rok dříve. Konal se třetí ročník knižního veletrhu v Praze (tehdy ještě v Paláci kultury) a také třetí ročník havlíčkobrodského Podzimního knižního trhu.

Navenek ani nepoznáme, že rok devadesátý třetí byl přelomovým pro samotný časopis. Změnil se vydavatel, nakladatelství, střídaly se tiskárny, rozpadala se distribuce. Zejména díky tehdejší šéfredaktorce Haně Jirkalové se podařilo vybalancovat složitou situaci a udržet časopis v kondici.

Jako byť ne rodačku, ale dlouholetou kladenskou náplavu, mě v tomto ročníku potěšil příspěvek, který zval na výstavu Svatopluk Klír a jeho Zodiak. Autorem byl tehdejší ředitel Městské knihovny v Lounech Ivo Markvart. Protože to není v 45. ročníku jeho jediný příspěvek, dovolím si zastavení u tohoto autora. Vzdělaný knihovník se širokým rozhledem, ale také nekonformní a neortodoxní člověk, který dokázal své názory šířit bez ohledu na to, zda se zalíbí, a šťoural do věcí i do lidí, napsala Hana Jirkalová ve své Vzpomínce na Ivo Markvarta po jeho tragické smrti v roce 2005 (Čtenář, č. 10, s. 319). Již v prvním čísle Čtenáře v roce 1993 najdeme jeho dva příspěvky. V rubrice Lednová kurzíva článek Klement zakletý v Klementinu aneb O adresáři přepěkném knihoven veřejných některých a druhý, z něhož je naše ukázka, jsou Markvartovy odpovědi na dvě anketní otázky: 1. Kteří jsou Vaši nejmilejší autoři – a proč? a 2. Které čtenáře máte nejraději – a proč? Na druhou otázku Ivo Markvart mimo jiné odpověděl: Těším se z těch, kteří se nespokojí s běžnými službami. Vítám čtenáře nestandardní až méně snesitelné, čtenáře obtížné. Oni chtějí vydané tituly pokud možno ihned, přicházejí se žádostmi o knížky časem zaváté, usměrňují nákup ke svým koníčkům a kočičkám a letadélkům… Ale vcelku jsou mi blízcí všichni čtenáři. To je profesní povinnost. Ovšem přece jen je mi líto těch nešťastných hltalů umolousaných ,detektývek´. Až jim někdo zavraždí tetičku, jsem zvědav, bude-li to pro ně oddychový příběh. Život je děj zázračný a přežvykování banalit a zlobot v časech, kdy šílenství rozlévá se špíglovsky, je čím?

MARKVART, Ivo: Anketa. Čtenář. 1993, roč. 45, č. 1, s. 22.