MARTINA KOŠANOVÁ  kosanova.martina@svkpk.cz

Sumarizující příspěvek uvádí několik definic biblioterapie a krátký exkurz do historie. Popisuje dosavadní praxi ve Studijní a vědecké knihovně Plzeňského kraje (SVK PK). Uvádí základní fáze procesu biblioterapie, používané terapeutické instrumentárium, formy práce a nejčastěji využívanou literaturu.   

Definice

Existuje mnoho definic biblioterapie. Všechny však mají stejný základ – metoda pomoci. Posuďte sami, která je vám nejbližší:

— Jedna z metod využívaných ve speciální pedagogice za účelem zahájení procesu autorevalidace postižené osoby a mobilizování jí k práci nad sebou. B. Szczupal

— Léčivý vliv knih a jiných materiálů na osobu nebo skupinu osob, napomáhající rovněž k rozvoji osobnosti. M. Howie

— Metoda spočívající v praktickém využití literatury v terapeutické práci. E. Jones

— Program aktivity založený na interaktivních procesech použití tištěných materiálů jak imaginativních, tak informačních, usnadňujících pomocí knihovníka nebo jiného profesionála dosažení vhledu do normálního rozvoje nebo provádění změn v narušeném chování. R. J. Rubin

— Psychická pomoc poskytovaná nemocnému člověku prostřednictvím čtení a spočívající ve zvládnutí jeho krátkodobých reakcí a vyřešení stávajících životních problémů, zvlášť v situaci nemoci. Pomoc s uspořádáním jeho vnitřního života a vypracování správného morálního postoje vůči utrpení, tak rovněž v nalezení společensky prospěšného cíle života – v rámci jeho intelektuálních i charakterologických možností. D. Gostyńska

— Cílená činnost s využitím knihy vedoucí k realizaci revalidačních, resocializačních, profylaktických i obecně rozvojových cílů. E. Tomasik

— Úkolem biblioterapie je řízení čtenářství za účelem získání terapeutického efektu, směřujícího ke zlepšení samotného stavu čtenáře, znovuzískání narušené psychické rovnováhy a ztracené sebedůvěry. Řízené čtenářství a diskuse o osudech fikčních postav usnadňuje čtenáři nahlédnutí do jeho vlastního života. Dovoluje přenést se z reálného světa do světa imaginace, dovoluje zapomenout na problémy, dodává vzory jak jednat, nutí k přemýšlení, naturálním způsobem tvoří a fixuje znalosti. I. Borecka

— Literatura, utvářejíc obraz vlastní osoby a morální postoje čtenářů, se může stát také profylaktickým prostředkem a díky literárním hrdinům mohou účastníci biblioterapie získat odstup od svých vlastních problémů. I. Borecka

Krátce o historii

Počátky léčby knihou nalezneme již ve starověkém Řecku a Alexandrii. Místo na léčení duše – věta nad vstupní branou knihovny v Thébách – vypovídá zcela jednoznačně o vztahu Řeků ke knihám. Způsob léčby v rámci tehdejších poměrů je srovnatelný s dnešními přístupy k biblioterapii, základem byl samozřejmě Homér. V té době byly ovšem všechny oblasti lidského života spojeny s náboženstvím a tomu se nedalo vyhnout ani v případě léčby knihou. Známá je nemocnice v Káhiře, kde v roli lékařů vystupovali kněží, kteří nemocným předčítali dvacet čtyři hodin denně Korán bez přihlédnutí k tomu, jakou psychickou deformací trpěli.

Konkrétní záznamy o využívání knih při léčbě mentálních poruch je možné nalézt až v průběhu 18. a 19. století, kdy stoupala popularita četby obecně. Na konci devatenáctého století již byly modernější nemocnice a kliniky vybaveny vlastními rozsáhlými knihovnami.

Na počátku 20. století se Samuel Crothers zabýval využitím literatury jako jedním ze způsobů řešení problémů lidí, kteří se ocitli v těžké životní situaci a potřebují pomoc. Začal na toto téma i publikovat. Techniku poté označil pojmem bibliotherapy.

Rozmach biblioterapie v minulém století souvisí, bohužel, především se světovými válkami. Velká pozornost byla věnována válečným veteránům při pomoci vyrovnat se s traumaty, která zažívali v průběhu válek. Práce s literárním příběhem se ukázala být vhodným prostředkem. Nemocnice disponovaly knihovními službami a lékaři spolupracovali s knihovníky k tomuto účelu vyškolenými. Ve třicátých letech se objevují první seznamy knih sestavené přímo knihovníky, které by se daly použít při léčbě psychických poruch.

Za další mezník ve vývoji biblioterapie se považuje rok 1946, kdy byla poprvé aplikována u dětí a dospívajících. Do té doby nejsou zaznamenány žádné knihy vhodné k cílené práci s dětmi, až v roce 1951, kdy Jerome David Salinger napsal Kdo chytá v žitě, průlomovou knihu v biblioterapii adolescentů. Teprve poté se začala otevírat témata, jako jsou závislosti a sebevražedné tendence u mladistvých.

V roce 1966 vyšly normy, podle kterých se mají řídit nemocnice při výběru knih pacientských knihoven. Šedesátá léta minulého století jsou ve znamení mezníků biblioterapie. Jak uvádí Jaro Křivohlavý, byla založena odpovídající subsekce Mezinárodní asociace knihovníků (IFLA), roku 1969 vznikl v Londýně mezinárodní ústav pro výchovu knihovníků pracujících v nemocnicích a objevil se technický termín klinický knihovník. Začal vycházet časopis s názvem Book Troley, věnující se biblioterapii.

Jak to bylo u nás v Plzni

Inspirována neúnavnou činností paní Marcely Kořínkové z Knihovny Kroměřížska (viz příspěvek Biblioterapie v Knihovně Kroměřížska na s. 308–309) jsem přemýšlela, jak vrátit biblioterapii do českých knihoven při zachování jejího původního účelu – tedy podpůrné léčby psychických poruch. Oprášila jsem tedy znalosti psychologie a po půlroce studia dostupných pramenů ze sousedních zemí (především Polska a Německa; americké modely, které sice mají delší tradici, považuji do evropských podmínek za nepřenosné, proto se jim nevěnuji) jsem po konzultaci s psychiatrickým oddělením Fakultní nemocnice oslovila organizaci Ledovec, která nabízí lidem s duševním onemocněním a mentálním handicapem z plzeňského regionu podporu při udržování a zlepšování kvality jejich života v běžných podmínkách. Jejich okamžité nadšení pro spolupráci mne utvrdilo v tom, že pilotní projekt s nimi má smysl. Po fázích příprav a zaškolování začala v únoru 2017 ve SVK PK fungovat první desetičlenná podpůrná skupina pod vedením naší trojice ve složení:

— Martina Košanová, biblioterapeutka SVK PK;

— Jana Eismanová, psycholožka, terapeutka;

— Iveta Pohořelá, sociální pracovnice.

V první fázi klienti denního stacionáře Ledovec za doprovodu sociální pracovnice a psychoterapeutky docházeli do uzavřených prostor vzdělávacího centra SVK PK, případně jsem za nimi dojížděla do Frišovy vily (viz foto ze zahrady na 2. s. obálky) s frekvencí tři hodiny jednou za dva týdny. Po půlroce zavádění pravidelného opakujícího se rituálu jsme vyměnili prostor za sál beletrie s přirozenou fluktuací dalších čtenářů (stále za přítomnosti sociální pracovnice). Po roce naše skupinka funguje již zcela samostatně bez supervize zaměstnanců Ledovce a klienti na společná čtenářská sezení také samostatně docházejí. Její složení během roku a půl doznalo pouze minimálních změn.

Věkové rozpětí terapeutické skupiny je 18–65 let. Zaměřujeme se především na bipolární afektivní poruchu. Po prvních třech měsících nám jako ohromný úspěch připadalo, když se klienti nad knihou smáli, plakali, rozčilovali nebo jakkoli na veřejnosti (mimo chráněné území stacionáře) projevovali své emoce. Nyní za největší úspěch považuji, že nejmladší klientka se vrací po dvou letech přerušení studia do školních lavic a nejstarší klientka začíná studovat Univerzitu třetího věku, navíc si jsou vzájemnou inspirací. Po prvním roce pilotního uzavřeného speciálního projektu se v dubnu letošního roku podařilo otevřít druhou skupinu, tentokráte pro veřejnost. Zde práce teprve začíná.

Hlavním cílem je především poskytnutí morální podpory, zvládnutí pocitu samoty a sociální izolace, posílení víry v sebe, ve své schopnosti a v neposlední řadě pobídnutí k intelektuální a tvůrčí aktivitě. Mnoho z příchozích zatím ani není schopno akceptovat své disbalance; je třeba nenásilnou formou a postupně obnovovat jejich psychickou rovnováhu. Někdy je stačí pouze pobídnout k uspokojení vlastních potřeb:

—  psychických – potřeba vzorů, postojů a chování;

—  potřeby zábavy – forma odpočinku;

—  potřeby kompenzace – zmírňování disonance mezi uznaným a realizovaným stylem života;

—  potřeby poznávání – přísun vědomostí o světě;

—  potřeb estetických.

Někdy stačí vhodně zvolená kniha ke zlepšení nálady a vyvolání pozitivních emocí – radosti, naděje a optimistického přístupu k životu.

Fáze procesu biblioterapie

Aby byl proces biblioterapie úspěšný, musí mít pro klienta vždy následujících šest fází:

1. čtení (poslech) vhodného terapeutického materiálu (knihy, jejich divadelní nebo filmové adaptace nebo jen vybrané úryvky díla);

2. identifikace s literárními hrdiny nebo s fiktivní situací;

3. prožití (projekce) vyvolané percepcí textu (čtením, poslechem), způsobující emocionální aktivizaci nebo uklidnění;

4. katharsis čili doznání jistého psychického stavu během čtení nebo po jeho skončení, které provází pocit úlevy v důsledku odreagování psychického napětí a blokád; je to druh „očištění“, umožňující nahlédnutí do sebe samého, což dále může vést ke změnám postojů;

5. náhled do sebe – přes přemýšlení, přepracování problému (samostatně nebo s pomocí biblioterapeuta) čtenář získává nový náhled na daný problém;

6. změna v postojích nebo chování.

Interdisciplinární charakter biblioterapie vyžaduje od terapeuta orientaci v problematice z oblasti pedagogiky, speciální pedagogiky, psychologie, vědy o knihovnictví, vědy o literatuře, schopnost vytvářet pozitivní náladu a navazovat dobrý kontakt s účastníky terapie.

Stejně jako každý opravář lidských duší, také biblioterapeut potřebuje ke své práci „nářadí“. V našem případě to může být tradiční kniha tištěná, audiokniha (zvuková kniha), zvuková nahrávka – reportáž, rozhlasová hra, nahrávka s akustickými efekty a hlasy přírody. Ale také filmy z oblasti terapie podporující proces rehabilitace, vzdělávací programy, vzdělávací hračky a didaktické hry, výrazové karty nebo (zvláště u mladší generace oblíbené) počítačové programy vzdělávacího nebo terapeutického charakteru.

V průběhu jednotlivých sezení se nám osvědčilo střídat formy práce. Základem stále zůstává hlasité čtení spojené s otevřenou diskusí o textu. Atraktivní, ale náročnou pro klienty je technika dramatu – usnadňuje uvědomění si vlastních pocitů a motivuje ke změně chování. Tato uvolňovací technika pomáhá prostřednictvím hry zpracovávat traumatické zážitky z minulosti. Dovoluje spontánně vyjadřovat emoce, rozvíjí fantazii a představivost. A co je důležité – umožňuje terapeutovi lepší poznání členů skupiny.

V SVK PK praktikujeme pouze skupinové terapie (viz foto nahoře). Učí spolupráci, pomáhají zbavit se nesmělosti, zvyšují hodnocení sebe samého a lépe se v ní uplatňují interpersonální a relaxační tréninky. Posledním stupínkem u dobře fungující skupiny je vlastní literární tvořivost, tvůrčí psaní.

Volba literatury

Volba literatury vždy závisí na celkovém aktuálním mikroklimatu skupiny. Obecně ovšem volíme ze tří základních skupin: krásné literatury, literatury faktu (biografie, vzpomínky), vědecké a populárně naučné literatury. Každá z nich má svá specifika. Krásná literatura obvykle přináší kompenzaci, je zdrojem znalostí o světě a lidech, jejich kultuře, zvycích, obvykle také zdrojem konfrontace vlastních problémů s problémy literárních hrdinů. Může vhodně doplnit nedostatek estetických zážitků a dávat podněty k filozofickým úvahám a kontemplaci. Pomáhá při řešení vlastních problémů morální povahy, formování světonázoru a v neposlední řadě přináší zábavu a odpočinek i pomoc ve výuce a sebevzdělávání. Populárně naučná literatura je nápomocna při lepším sebepoznání (svého organismu, osobnosti), může pomáhat při realizaci zájmů, zdokonalování vlastních schopností a fixování znalostí z určité oblasti. Bývá zdrojem sociálních informací, politických, kulturních, historických a ekonomických informací, doplňuje všeobecné znalosti.

Naši klienti jednoznačně preferují životopisné knihy (např. Všichni žijem v blázinci Radkina Honzáka), kratší útvary a formáty, jako jsou povídkové knihy Ireny Fuchsové, Pavla Vernera nebo Jana Velíška. Oblíbená je též česká klasika – Zikmund Winter, Jan Neruda, Antonín Sova, František Gellner, Jaroslav Hašek. Jednoznačně ovšem vítězí beletrie z psychiatrického prostředí: Irwin D. Yalom a jeho Lži na pohovce nebo Pohled do slunce o překonávání strachu ze smrti. Velkým bonusem byla osobní účast autorky Ireny Fuchsové, jejíž povídkové knihy jsme četli. Přijela mezi nás i paní po dětské mozkové obrně a bez zaváhání sdílela s klienty své životní prohry, úspěchy i kotrmelce.

Výzva

Zastávám názor, že biblioterapii v jejích různorodých formách se dávno věnuje každá knihovnice v menších městech. Rádi v Plzni vytvoříme platformu pro setkávání, sdílení a výměnu zkušeností a třeba se nám společně podaří naši zemi zasíťovat biblioterapeutickými centry právě pod záštitou a v prostorách knihoven podobně, jako je tomu v sousedním Polsku. Pokud jsem ve vás svým nadšením zažehla byť malou jiskřičku zájmu, budu se těšit na všechny vaše dotazy, které ráda zodpovím.

Použitá literatura

BÉRES, Judit. Bibliotherapy & Creative Writing for Talented Disadvantaged Youth. ProInflow: časopis pro informační vědy [online], 2015, 7(2) [cit. 2017-01-24]. ISSN 1804-2406. Dostupné z: http://www.phil.muni.cz/journals/index.php/proinflow/article/view/1160.

ČERNÁ, Marcela a Eva KŘIVÁ. Četba v léčebném procesu: výzkum čtenářských aktivit handicapovaných pacientů. Čtenář, 1994, 46(7/8), s. 230–231. ISSN 0011-2321.

SZCZUPAŁ, Bernadeta. Podmínky a možnosti využití biblioterapie a čtenářství v práci s postiženými osobami v Polsku. In: Rovné příležitosti v edukaci osob se speciálními potřebami. Ostrava: Ostravská univerzita, 2009, s. 200–208. ISBN 978-80-7368-654-3.

KRUSZEWSKI, Tomasz. Biblioterapie – léčba četbou. Čtenář, 2008, 60(7-8), s. 219–223. ISSN 0011-2321.

KŘIVOHLAVÝ, Jaro. Biblioterapie. Československá psychologie. 1987, 31, č. 5, s. 472. 

MEYEROVÁ, Monika a Tamara HEŘMANOVÁ-BUČKOVÁ. Biblioterapie – jedna z dosud málo využívaných forem práce s knihou: NSR. Zlatý Máj, 1990, 34(10), s. 600–605. ISSN 0044-4871.

MOLICKA, Maria. Příběhy, které léčí. Vyd. 1. Praha: Portál, 2007. 141 s., [8] s. barev. obr. příl. ISBN 978-80-7367-203-4.

ONDŘEJOVÁ, Edita. Biblioterapie v praxi. In: Sborník příspěvků z konferencí Ústavu pedagogických a psychologických věd a Dětského centra Čtyřlístek z let 2008–2010. Opava: Slezská univerzita v Opavě, Fakulta veřejných politik v Opavě, Ústav pedagogických a psychologických věd, 2012, s. 47–52. ISBN 978-80-7248-755-4.

SVOBODA, Pavel. Expresivně formativní terapie – biblioterapie. Arteterapie: časopis České arteterapeutické asociace se zaměřením na arteterapii, artefiletiku, muzikoterapii a dramaterapii, 2012, 29, s. 42–52. ISSN 1214-4460.