Hlavní obsah stránky
Pátý seminář Knihovna a architektura hostila Praha
Text a foto JIŘÍ MIKA > mika@svkkl.cz
Letošní seminář Knihovna a architektura neměl předem určené jednotné téma, jako tomu bylo v předchozích ročnících. Záměrem organizátorů bylo tentokrát trochu bilancovat, vrátit se k některým úspěšným tématům z minulosti a snad také představit na konkrétním příkladě, co se knihovníci za několik posledních let intenzivní spolupráce s architekty naučili, respektive kam tato spolupráce dospěla. Tím příkladem byla právě dokončená budova Národní technické knihovny v Praze 6-Dejvicích. Seminář se konal v prostorách knihovny bezprostředně před jejím oficiálním otevřením, ve dnech 6.-8. září 2009.
Slavnostní část zahájení proběhla již v nedělní podvečer v atriu knihovny, odkud účastníci zvědavě vzhlíželi k vyšším patrům, kde tušili čerstvě nachystaný knihovnický interiér, i ke kresbám na stěnách, v nichž postupně přicházeli na chuť svéráznému rukopisu rumunského výtvarníka Dana Perjovschiho.
Druhý den ráno uvedli seminář za pořadatele a hostitele ředitelka Knihovny Univerzity Palackého v Olomouci RNDr. Danuše Lošťáková a ředitel Národní technické knihovny Ing. Martin Svoboda. Hned po nich se ujal slíbeného bilancování další člen organizačního týmu PhDr. Ladislav Kurka. Vznik semináře Knihovna a architektura, který je jedním z mála evropských fór, kde se projednává architektura knihoven, dal do souvislosti s prudkým nárůstem novostaveb a rekonstrukcí knihoven, k němuž došlo v ČR po roce 1989. Již v roce 1997 předznamenal toto pravidelné setkávání knihovníků s architekty a projektanty seminář Knihovny pro příští tisíciletí, uspořádaný SKIP v Praze. Seminář Knihovna a architektura si našel místo v Olomouci a po letošní pražské výjimce se do Olomouce nejspíš zase vrátí. Jako témata pro příští ročníky nabídl L. Kurka několik námětů: inteligentní budovy, budovy knihoven v procesu trvale udržitelného rozvoje, čtenáři - roboti aneb „nejen knihovníků netřeba“.
V dopoledním programu, moderovaném Mgr. Helenou Sedláčkovou z Knihovny Univerzity Palackého, pokračoval Ing. Jan Žemlička na téma Kolik architektury a kolik techniky potřebuje knihovna. Do jisté míry navázal na svou přednášku, kterou zaujal posluchače již při svém vystoupení na semináři v Olomouci v roce 2007. Za stěžejní při výstavbě považuje komunikaci mezi investorem, architektem, projektantem a generálním dodavatelem, komunikaci, jejímž cílem je porozumění a snaha po úspěšném zakončení díla. Knihovny, stavěné a provozované za peníze daňových poplatníků, by měly být příkladem „šetrných“ budov; a budovy jsou tak šetrné, jak jsou šetrní jejich uživatelé a uvědomělý provozovatel. V našich klimatických podmínkách lze realizovat stavby bez náročných technických zařízení, tepelnou pohodu lze zajistit uvážlivým architektonickým řešením, technika by měla architektonické řešení doplňovat, nikoli zachraňovat. To jsou jednoduché zásady, a přece se jimi architekti a projektanti často neřídí. Nepřátelé šetrných budov jsou také vyhlášky a nařízení. Vycházejí z předchozích realizací, takže brání novým přístupům. Jednoduchá řešení (jako například přirozené větrání okny) jsou někdy odmítána z obavy, aby jejich autoři nevypadali trapně. Své výhrady k některým již postaveným knihovnám přednesl J. Žemlička v poněkud vzrušeném sále, nicméně většina knihovníků snad přijala jeho otevřené názory jako poctivou snahu pomoci. Nebývá úplně obvyklé, aby technik dával nahlédnout do někdy záměrně mytizovaných tajů svého oboru.
Následující blok byl věnován novým knihovnám v zahraničí. Moderoval jej L. Kurka a vystoupili v něm ředitel Univerzitní knihovny Humboldtovy univerzity v Berlíně Dr. Milan Bulaty a prezident Evropské kanceláře knihovnických, informačních a dokumentačních sdružení (EBLIDA) a jednatel Svazu veřejných knihoven Rakouska Mag. Gerald Leitner.
Na vystoupení M. Bulatého byla řada účastníků zvědava už proto, že při minulém semináři v roce 2007 vzbudil pozornost ideou nového knihovnického centra v Berlíně a nyní měl doložit, jak se ideu podařilo zrealizovat. Představy M. Bulatého našly reálnou podobu v budově Jacob-und-Wilhelm-Grimm-Zentrum, která je od letošního roku hlavní knihovnou Humboldtovy univerzity; a díky němu (neboť je původem Čech) také, jak dodal již s úsměvem, první českou knihovnou v Německu. Knihovna musí nabízet to, co nelze najít jinde: mnoho knih (v berlínském centru je jich na dva miliony ve volném výběru) a inspirativní prostředí pro studium. Vytvořit v knihov-ně příjemnou atmosféru lze podle M. Bulatého tím, že jako prioritní uplatníme estetické hledisko a teprve potom hledisko praktické potřeby. Berlínská knihovna, jejíž návrh je dílem švýcarského architekta Maxe Dudlera, má jeden vysoký, desetipodlažní blok a vedle něj nižší blok s obrovskou terasovitou studovnou. Vysoký blok stíní studovnu tak, aby do ní nedopadaly přímé sluneční paprsky. Terasovité uspořádání dodává studovně monumentální ráz, zároveň je i praktické, protože bezprostředně z teras je umožněn přístup k regálům s knihami. Budova je jednoduchá, bez ornamentů, zvenku ji rytmizují okna, uvnitř zdobí knihy. M. Bulaty se dohodl s architekty, že ani jedna ze stran nebude prosazovat řešení bez souhlasu druhé, že vždy budou hledat konsenzus. Když se například jednalo o barvě regálů, nechal se M. Bulaty přesvědčit k černé, a nyní je rád, že souhlasil, neboť barevné hřbety knih zářící z antracitově zbarvených polic působí elegantně. Není právě tohle ona komunikace, po jaké volal v předešlé přednášce J. Žemlička?
Také v Rakousku nastal boom výstavby nových knihoven. G. Leitner se domnívá, že nejlepším motorem pro výstavbu je zdařilá realizace jedné knihovny, která je pak argumentem pro stavbu dalších. Tak tomu bylo v případě nové Ústřední knihovny města Vídně, po níž následovaly stavby knihoven v zemských hlavních městech Linz, Graz a Salzburg. Výstavba knihoven je však zdůvodněna i skutečným zájmem uživatelů. Zatímco před časem se zdálo, že „knihovny jako produkt industriální revoluce vypadnou ze hry“ (Nicholas Negroponte), dnes nejsou žádná jiná zařízení tak navštěvována jako veřejné knihovny. Souvisí to i s jistým sociálním jevem, kdy člověk kromě bydliště a pracoviště hledá ještě další místo k pobývání, a tím může být právě knihovna. V devětašedesát metrů vysoké budově v Linci sídlí knihovna a současně institut pro vzdělávání dospělých. Tato „věž vědění“ je výsledkem snahy politiků přeměnit někdejší průmyslové město v místo vědění a vzdělávání. Knihovna v Salzburgu vznikla přestavbou části tribun fotbalového stadionu. Další tribuny byly přeměněny na domov pro seniory a nákupní centrum. Fotbalový trávník zůstal zachován a v létě slouží návštěvníkům knihovny, kteří zde polehávají a čtou si vypůjčené knihy.
Odpoledne se role moderátorky ujala opět H. Sedláčková a uvedla další bod programu - představení Národní technické knihovny. Provedl je ředitel knihovny M. Svoboda se svými kolegy a s jedním z autorů architektonického návrhu akad. arch. Romanem Brychtou, kteří po úvodních slovech M. Svobody a krátkém dokumentárním filmu prošli s účastníky semináře budovou a poskytli jim nezbytný komentář. Popisovat exkurzi by vydalo na samostatný referát, odkazujeme tedy na informace o nové budově NTK na webu knihovny (http://www.techlib.cz/cs/), na výtvarně pojatou publikaci Národní technická knihovnavydanou k slavnostnímu otevření nebo na rozhovor s M. Svobodou ve Čtenáři č. 7-8/2009.
Zasáhne boom výstavby nových knihoven také Národní knihovnu ČR? Anebo přes nedávnou architektonickou soutěž a vizi nové budovy zůstane Národní knihovna i nadále spojena s Klementinem? Jaká koncepce je vlastně správná? Na toto téma přišli druhý den semináře diskutovat bývalý ředitel NK, dnes vědecký pracovník Filosofického ústavu AV ČR PhDr. Vojtěch Balík, architekt českého původu působící v Číně Ing. arch. Jan Benda, PhD., bývalý pražský primátor, nyní ředitel vlastní developersko-projektové společnosti Ing. arch. Jan Kasl, zástupce Útvaru rozvoje hlavního města Prahy Ing. akad. arch. Václav Králíček, vedoucí profesor Školy architektury Akademie výtvarných umění prof. Ing. akad. arch. Emil Přikryl, vedoucí odboru metodiky, vědy a vzdělávání Národního památkového ústavu doc. PhDr. Josef Štulc a ředitel odboru investičního rozvoje a odboru správy majetku NK ČR Ing. Martin Vácha. Panelovou diskusi zahájila vedoucí Knihovny Lékařské fakulty Univerzity Palackého Mgr. Jarmila Potomková a dále ji moderovala televizní moderátorka JUDr. Daniela Drtinová, PhD.
Z výčtu diskutujících je zřejmé, že u jednacího stolu neseděl žádný praktický či aktivní knihovník. Ti však bedlivě sledovali debatu ze sálu a připojili se, jakmile jim to moderátorka v druhé polovině diskuse umožnila.
Pro zjednodušení uveďme, že všichni účastníci diskuse se shodli na potřebě citlivé revitalizace Klementina a dále během jejich debaty vykrystalizovaly zhruba tři odlišné názory na další osud Národní knihovny ČR (dále NK):
1) NK by měla zůstat v Klementinu;
2) pro NK by měla být postavena nová budova;
3) v Praze by měla vyrůst nová knihovna se statutem evropské knihovny.
V. Balík zastával názor na zachování NK v Klementinu. Byť se jednalo o názor menšinový, proti němuž se později ozvala řada knihovníků ze sálu, opíral se o některé zajímavé a zřejmě zásadní argumenty: NK je historicky spojena s Klementinem a je nejpřirozenějším způsobem jeho využití; Klementinum má ideální polohu v centru města; do Klementina se sice nevejde celý fond, ale skladovat méně užívaný fond mimo knihovnu je běžná praxe (15-20 % nejvyužívanějších dokumentů pokryje 80 % potřeb); naopak není vhodné rozdělovat služby podle stáří fondu, jak bylo zamýšleno (historický fond v Klementinu, nový fond v nové budově); dosud nikdo neudělal skutečně „tvrdou“ analýzu, zda je Klementinum pro NK dostačující, nebo není…
K tomu se připojil E. Přikryl, podle nějž je 400 let trvání NK v Klementinu největší hodnotou v úvahách o jejím dalším vývoji. Zkoumali se studenty kapacitu a potenciál Klementina a výsledkem bylo, že NK by se do Klementina vešla. NK chrání Klementinum a celou tuto část města před náporem turistů. Není zřejmé, jakou podobu má současný projekt na rekonstrukci Klementina.
Také J. Štulc pociťuje nedostatek informací o tom, jak má probíhat přestavba Klementina, k níž se nyní NK chystá. Podle něj není dobrá spolupráce mezi zástupci NK a památkáři. Pro Klementinum by bylo nejlepší, aby se v něm udržel studentský život, a to nejlépe v symbióze s Univerzitou Karlovou, zatímco pro NK by měla být postavena nová budova.
M. Vácha potvrdil, že vedení NK se aktuálně zabývá otázkou revitalizace Klementina a dostavbou depozitářů v Hostivaři. Připomněl, že je nutno řešit prostory pro přírůstky konzervačního fondu a dalších dokumentů, zázemí pro knihovníky, kteří nyní pracují v nedůstojném prostředí, že do NK patří také Slovanská knihovna a Knihovnický institut.
Jeho slova následně doplnili pracovníci NK přítomní v sále. B. Stoklasová se také postavila za pragmatické řešení zabývat se nyní dostavbou depozitářů v Hostivaři a následně Klementinem, z dlouhodobé perspektivy však trvá požadavek na stavbu nové knihovny, jenž vzešel z předchozích analýz. H. Hemola zdůraznil potřebu prostor pro veřejnost, většího počtu studijních míst, včetně náležitého komfortu pro studium (práce s počítačem, dostatečná pracovní plocha), což v prostorách Klementina nelze odpovídajícím způsobem zajistit. J. Polišenský se zmínil o tom, že v Hostivaři je kromě velké části fondu umístěna také řada technologických zařízení, které by bylo vhodné provozovat v nové budově knihovny. V. Richter připomněl, že Klementinum stojí v zátopové oblasti, což by v případě přísnějších kritérií na knihovny vůbec nemělo být.
J. Kasl si posteskl, že Praha promarnila příležitost získat ideální místo pro stavbu nové NK, jímž byla kasárna Jiřího z Poděbrad na náměstí Republiky, kde je dnes podle jeho slov zbytečné Palladium. Knihovna je centrem vědění, nová budova pro NK je nutná, aby takové centrum vzniklo.
Všechny tyto úvahy přesáhl J. Benda, jenž díky tomu, že od roku 1987 žije mimo ČR a nyní pobývá v Číně, nabídl „pohled z jiné perspektivy“. Nezabývejme se otázkami množství knih a nedostatku místa, ale tím, co je možné vytvořit v Praze nového, co může Praha nabídnout Evropě. Evropě chybí knihovna typu Library of Congress. Nemohla by taková Evropská knihovna vzniknout v Praze?
Jan Benda dostal příležitost ukončit seminář jedinou přednáškou v bloku nazvaném Tendence současné architektury. Uvedl jej zástupce pořadatelského týmu prof. Ing. arch. Miroslav Masák, dr. h. c., který předeslal, že současné technologie založené na digitalizaci otevírají prostor pro invenci, ale také pro marnotratnost. Tím jako by se i v tomto gradujícím závěru snažil připomenout úvodní vystoupení J. Žemličky o šetrných budovách.
Ing. arch. Jan Benda působil v České republice, v Kanadě a nyní zastává vedoucí funkce ve společnosti Allied Architects International Inc. v Šanghaji. V přednášce na téma architektura digitálního věku se pokusil o charakteristiku současné doby, respektive dnešního pohledu člověka na svět, protože způsob vnímání světa měl v historii vždy obrovský vliv na architekturu (gotika, renesance, baroko). Současný koncept představy prostoru je digitální. Vychází z principu shodnosti. Digitální technologie umožňují zrealizovat přesně to, co architekt vyprojektuje. Projektování je možné ve třech dimenzích. Logickým výsledkem těchto možností byl například Kaplického návrh Národní knihovny ČR.
Na závěr představil J. Benda některé vlastní návrhy a stavby realizované převážně v Číně. Z přímořských obytných center, hotelů a exotických pavilonů jsme se posléze vrátili zase do Národní technické knihovny, abychom jejím ještě klidným parterem vyšli do ulic Prahy.