JIŘÍ W. PROCHÁZKA a KLÁRA SMOLÍKOVÁ

Proč vůbec psát?

Nutkání psát bývá mnohdy tak silné, že zakrývá otázku, proč se vlastně tak moc lidé chtějí do psaní pustit. Do posilovny chodí člověk, aby zpevnil své ochablé svalstvo, a vůči okolí je motivován pouze tím, že chce dobře vypadat. Pokud však autor chce, aby byl čten, musí být jeho úvaha o tom, proč by někoho mělo jeho psaní zajímat, o poznání hlubší. Na kurzech tvůrčího psaní, které se odehrávají v knihovně, se na začátku stačí rozhlédnout po regálech plných knih a zamyslet se, proč je autoři napsali.

Ponechme stranou motivaci, že dotyčný chce být slavný nebo bohatý. Určitě existují jednodušší cesty, jak se dostat do světel reflektorů, než napsat bestseler. Otázku výdělku radíme raději vůbec neotvírat. Stačí, když si dáme dohromady dvě a dvě. Tedy informaci, že autor dostává honorář podle prodaných kusů a že čtenářů čtoucích česky je zkrátka málo. S čím však bývá knihovník dennodenně konfrontován, jsou důvody, proč někteří lidé píší a proč je jiní lidé čtou.

Chci vyprávět svůj příběh

Zajímavé je, že často lidé, jejichž život působí nudně a fádně, mají pocit, že stačí jen zapracovat na literární formě. A pak už bude jejich životní příběh čtenářský trhák.

Život sám je na pointy skoupý, happyendy šetří a navíc příběhy vlastně nikdy nekončí. Náhod je někdy moc a jindy k uzoufání málo.

Ruku na srdce – všimněte si, kolik modelek, herců, sportovců, ba i youtuberů vydalo knihu o svém životě, a lidé je vskutku čtou. Zajímá je daná osoba, znají ji z médií a váží si jejích úspěchů. Čtenáři populární osobnost často sledují dlouhodobě prostřednictvím médií a životopisná, poutavě napsaná kniha je jen logickým završením této pozornosti.

Běžný adept psaní není mediálně známou osobností, a tudíž musí na vyprávění svého příběhu napnout daleko více sil. Musí mu dát začátek a konec, najít pro něj příhodný literární kabát, pečlivě volit jazykové prostředky a se všemi postavami zacházet jako s figurkami na šachovnici.

V každé hře jsou nanejvýš dva králové, je strana dobra a zla; pěšáků může být víc, ale každého zajímá jen jedna dáma hodná toho jména.

Úkol: Proč byste měli číst mé příběhy?

Účastníci literárního workshopu již v této chvíli mají vlastní texty. O jejich tvorbě, námětech a pravidlech jsme si podrobně povídali na uplynulých literárních dílnách. Vznikly tak zcela nové povídky, novely či začátky románů. Pro tento úkol si každý frekventant kursu psaní vybere svůj podle vlastního mínění nejlepší text.

Ostatní účastníci jej mohou znát z předešlých sezení, anebo – což je ještě vhodnější – autor si napíše text speciálně pro toto závěrečné setkání. A snaží se ho ostatním „prodat“ – neboli zaujmout budoucí čtenáře či rovnou nakladatele.

1. Popíše stručně děj. O tom jsme se zde již zmiňovali. Nemělo by jít o žádné dlouhé a komplikované vyprávění. Tím autor čtenáře jen odradí. Stačí pár vět. Nikdy neprozrazujeme klíčovou část děje, rozuzlení nebo snad samotný závěr.

2. Vysvětlí, proč zvolil daný žánr – romanci, fantasy, dramatický příběh ze současnosti, detektivku – vzhledem k popsanému ději.

3. Stanoví, pro jakou cílovou skupinu čtenářů text napsal. Případně srovná s tituly podobného ražení, které cílí na stejné čtenáře. Může již modelovat, jak by měla být kniha dlouhá, zda by měla mít ilustrace, jaký by se k ní hodil formát apod.

4. Budoucím čtenářům přednese argumenty, co jim vůbec jeho příběh přinese. Třeba pouze zábavu a nic víc (ale i to je legitimní poslání části psané beletrie!), úsměvnou parodii na současné jevy, zdánlivě klasické dobrodružství, ovšem s jasně daným morálním podtextem (ochrana rodiny, přátelství versus zrada apod.).

Představení svého beletristického textu musí brát autoři s pokorou vůči čtenáři. Samozřejmě, nesmí jim chybět zdravé sebevědomí, ale měli by si uvědomit, že tzv. super sečtělostí a „wikipedia“ znalostmi jen lidi naštvou. Ostentativním předváděním své geniality či přehnanou odborností čtenáře spolehlivě znechutí. Čtenáři chtějí příběh, ne povýšené poučování. (Bavíme se samozřejmě o beletrii či poezii, nikoli o odborné literatuře.)

Fanfiction

O tomto fenoménu jsme na literárních dílnách psali, ovšem poněkud v jiných souvislostech (týkalo se to samotného budování příběhu a zejména inspirace při tvorbě vlastních textů). Nyní se na věc pokusíme – v roli organizátorů tvůrčích workshopů – podívat jinak. Autoři předvedou své dílo v kontextu dané knižní série, ať už se jedná o knihu, komiks či film.

Úkol: Podívejte se na mé příběhy ze sdílených světů.

Nechť autor sám představí svou oblíbenou knižní či filmovou sérii. Měl by sdělit, čím ho dané dílo zaujalo a proč se ho rozhodl rozšířit ze svého pohledu.

Smyslem vstupu do již existujícího literárního světa musí být nový příběh, ne jen přerovnávání cihliček, tedy popisování prostředí nebo zmnožování postav.

Nechte budoucí spisovatele z kurzu tvůrčího psaní propojit jejich svět, jejich názory a příběhy s již existujícím fikčním světem literárního díla. Nový výtvor by měl být pravděpodobný a poutavý, vhodně skloubený s předlohou.

Příklad – Harry Potter a jeho česká akce: Proč se legenda s jizvou na čele objevila v Hradci Králové, v Praze nebo ve vesnici poblíž Karlových Varů? Uvidíte, jak popíšu lázeňské město napadené mozkomory. V mém příběhu se dozvíte i o současných problémech města, ve kterém právě probíhá filmový festival, a to vše z pohledu stárnoucího mága Harryho Pottera.

Co dál?

Tovaryš spisovatelského řemesla má napsanou povídku či román. Ví, že nestačí, že mu psaní pochválila babička, maminka, strýc, partner či partnerka. Tato hodnocení zpravidla jen zmatou. A tak poslal svůj text různorodým betačtenářům, byl ochoten se o něm bavit s ostatními psavci a jejich připomínky či náměty si vzal k srdci a dál s nimi pracoval.

Co s textem nedělat?

• Neilustrovat si ho.
• Nepodezírat každého redaktora, že mu chce nápady zcizit.
• Nerozesílat ho ve společném e-mailu všem nakladatelům.
• Nesnažit se ho za každou cenu, tedy i za cenu vlastního nákladu, hned vydat.

Co s textem dělat?

• Nechat ho uležet.
• Nebát se ho několikrát přepracovat.
• Krátit!
• Poslat ho do některé z literárních soutěží.
• Nebát se ho uveřejnit na blogu.
• Nebát se ho odložit na dno šuplíku a začít psát další.

Psaní i publikování vyžaduje trpělivost.

Psaní vyžaduje trpělivost a trpělivost je i klíčem k úspěchu. Přestože nás média živí příběhy o geniálních literátech, kteří z čistého nebe a bez větší průpravy napsali bestseler, realita je jiná. Spisovatelé se učí. Měli by psát zprvu jen pro radost svou a svého okolí a postupně si pomocí literárních workshopů či soutěží vylepšovat řemeslo.

Kdo nás prodá?

Kromě stylu a umu by si totiž každý budoucí spisovatel měl postupně budovat jméno a okruh příznivců. O propagaci a prodeji knižních titulů mají čtenáři jen mlhavé povědomí. Realita je však neúprosná. Knih vychází spousta a nakladateli se příliš nevyplatí investovat do nováčka.

I dobrý titul může v množství publikovaných knih zapadnout.

Ve chvíli, kdy má autor pocit, že je připraven na knižní trh vstoupit a že jeho texty jsou dostatečně kvalitní, měl by si zodpovědět několik posledních otázek:

• Uspěly mé texty v literárních soutěžích?
• Mám kolem sebe lidi, kteří mi pomohou s jazykovou a stylistickou redakcí?
• Jsem ochotný na textu ještě pracovat a zapracovat připomínky nakladatele?
• Vím, jak já sám pomohu titul propagovat?

Budoucí spisovatel by měl být schopen o svém psaní komunikovat písemně (prostřednictvím sociálních sítí, na vlastním webu či blogu) i ústně (na besedách, při rozhovorech v médiích apod.). Musí počítat s tím, že jde s kůží na trh, což bývá zejména pro introverty obtížné. Měl by být ochoten dát knize svou tvář, věnovat svůj čas propagaci. Možná bude překvapen, že toho času je i víc, než mu zabralo samotné psaní. Ale to už je jiný příběh.