ZDENĚK MATUŠÍK zdenek.matusik@nkp.cz

V průběhu uplynulého roku budil pozornost evropské knihovnické obce soudní spor z Nizozemska, a to mezi Vereniging Openbare Bibliotheken (VOB, Sdružení veřejných knihoven) a Stichting Leenrecht(Nadace pro právo na půjčování) ve věci půjčování elektronických knih veřejnými knihovnami. Tento spor nizozemský soud povýšil na evropskou záležitost, když předložil Soudnímu dvoru EU tzv. předběžnou otázku souladu takové služby s právem Evropské unie.

Dosud totiž převládal obecný názor, že elektronické půjčování (anglicky e-lending, jak se také obecně napříč Evropou takové úkony nazývají) není v souladu s platným evropským autorským právem a že takovou službu mohou knihovny – a veřejné knihovny zejména – poskytovat jen na základě licence získané od nositelů práv (zpravidla jde o vydavatele, kterým autoři práva na šíření svých děl postoupili). Anebo že by bylo nutné do platného práva EU – předpokládalo se, že do směrnice o autorském právu v informační společnosti – oprávnění pro knihovny k úkonům potřebným pro zpřístupňování e-knih (k přechodnému uložení na mobilním zařízení) doplnit cestou novely. Avšak „otevírat“ tuto v dlouhých diskusích pečlivě vyváženou legislativní normu – připravovala se tři a půl roku – se nikomu nechtělo.

Kauza z Nizozemska

Nizozemští kolegové ovšem měli v úmyslu službu půjčování e-knih ve veřejných knihovnách významně rozvinout a dosavadní rámec smluvních licencí s poskytovateli se jevil jako omezující. Zahájili proto v této věci spor, který od samého počátku koncipovali jako precedenční – a jako takový jej také prezentovali evropské a mezinárodní knihovnické obci. Nizozemský soud ovšem považoval za nemožné ve věci rozhodnout bez ověření stanoviska nejvyšší instance ve věcech výkladu práva EU, a proto, jak je uvedeno výše, předložil do Lucemburku několik předběžných otázek. Odpovědi na ně mu měly být autoritativním vodítkem pro jeho rozhodnutí.

V průběhu veřejného slyšení před evropským soudem byly na věc vyjádřeny protichůdné názory. Např. právní zástupci vlády České republiky přednesli stanovisko, že e-půjčování je sice žádoucí zakotvit, ale cestou legislativního procesu. Naopak překvapilo stanovisko Evropské komise, že e-půjčování v souladu s platným právem je. Tento názor vyjádřil také generální advokát Maciej Szpunar v červnu tohoto roku. Generální advokát v této souvislosti je funkce poradce Soudního dvora EU (dále jen SD EU), jenž v jednotlivých řízeních vyjadřuje na věc, jež je předmětem sporu, svůj názor, který je ovšem pro Soudní dvůr nezávazný.

Rozsudek SD EU knihovnická obec z pochopitelných důvodů očekávala s velkým napětím – tím spíše, že vynesení rozsudku bylo ze září odloženo na listopad. Desátého listopadu 2016 vynesl třetí senát SD EU svůj rozsudek. (Pro zajímavost poznamenejme, že zpravodajem v této věci, jako v dalších případech nadnárodního autorského práva, byl známý odborník v oboru mezinárodní práva veřejného, bývalý profesor Masarykovy univerzity v Brně JUDr. Jiří Malenovský.) Rozhodl, že půjčování literárních děl v elektronické podobě knihovnami přístupnými veřejnosti je za splnění určitých podmínek v souladu se směrnicí o pronájmu a půjčování 2006/115/ES. Tyto podmínky byly vyjádřeny následujícím způsobem: půjčování rozmnoženiny knihy v digitální podobě, pokud k tomuto půjčování dochází tak, že uvedená rozmnoženina je uložena na server veřejné knihovny a daný uživatel si může pořídit rozmnoženinu této rozmnoženiny stažením na vlastní počítač, přičemž lze během doby výpůjčky stáhnout pouze jednu rozmnoženinu a po uplynutí této doby nemůže již tento uživatel jím staženou rozmnoženinu užívat.

Ve svém rozsudku soud rovněž odpověděl na další otázky nizozemského soudu: národní zákonodárce smí stanovit podmínku (ale takováto podmínka není nezbytná), že tuto službu lze poskytovat jen na základě digitální rozmnoženiny, jež byla v EU uvedena do oběhu nositelem práva na rozšiřování prvním převodem vlastnictví, ať již prodejem či jinak. Půjčování lze poskytovat jen na podkladě rozmnoženiny získané z legálního zdroje.

Evropské i mezinárodní organizace knihovníků vyjádřily s výsledkem soudního sporu velkou spokojenost, neboť podle vyjádření je tak umožněno poskytovat knihovní služby způsobem odpovídajícím 21. století. Naopak profesní organizace nakladatelů vyjádřily znepokojení a obavy, že elektronické půjčování poškodí trh s e-knihami, který je stále ještě nerozvinutý.

Po těchto prvních hodnoceních se ovšem nad rozsudkem vynořily mnohé otázky, jež do okamžiku uzávěrky tohoto čísla Čtenáře (pozn. red.: do 2. 12. 2016) nebyly jasně vyřešeny. Jde primárně o to, že rozhodující část e-knih, o jejichž půjčování má veřejnost zájem, je nositeli či vykonavateli práv (vydavateli, agregátory, distributory) poskytována uživatelům, ať jednotlivcům nebo právnickým osobám, na základě smluvních licencí, jež zpravidla upravují všechny podstatné otázky užití včetně případného vyloučení e-vypůjčování nebo jeho přípustnosti a jeho podmínek. Právních otázek se ještě může objevit více.

V prvních prosincových dnech roku 2016 se tedy ještě jevilo, že otázka možnosti půjčování e-knih ve veřejně přístupných knihovnách nad dosavadní rámec smluvních licencí ještě není konečným způsobem zodpovězena.

Kauza z Francie

Dodejme ještě krátce, že necelý týden po vynesení rozsudku o elektronickém půjčování se knihovnická veřejnost dočkala dalšího s napětím očekávaného rozsudku téhož soudu. Šlo – jen ve zkratce uvedeno – o věc C-301/15, kdy francouzská soudní instance předložila témuž SD EU předběžnou otázku ve věci francouzského programu digitálního zpřístupnění rozebraných knih 20. století. Z právního hlediska šlo o oprávnění kolektivního správce (jako je např. v České republice DILIA) udělit v rámci tzv. rozšířené správy souhlas k digitalizaci knih, jež již nejsou dostupné na trhu, a k jejich zpřístupnění komunikační sítí (v prostředí webu). Kolektivní správce touto cestou dává souhlas k užití děl i takových autorů, které nezastupuje na základě smlouvy.

Tento způsob vyrovnání autorských práv se užívá již několik desetiletí v severských zemích a řadu let také v České republice. V tomto případě zněl výrok soudu v negativním smyslu: každý autor, licenci na užití jehož díla má kolektivní správce poskytnout, musí být skutečně osloven, aby měl prokazatelně možnost podle své úvahy předmětné užití díla vyloučit. Za implicitní souhlas k užití lze považovat také např. souhlas autora k užití díla pro tzv. stejné publikum. Také v tomto případě se mezi evropskými knihovníky stále ještě ujasňuje, jaké důsledky a všechny souvislosti vynesený rozsudek má. Může svými důsledky závažným způsobem zasáhnout rovněž do záměrů na rozvoj digitálních služeb knihoven v České republice. Je však také možné, že vzniklý problém může být řešen legislativním aktem na úrovni EU.