Václav Carva (26. 7. 1929 - 7. 2. 2009) 

Jsou lidé, u nichž se snadno podléhá iluzi o nesmrtelnosti. K takovým patřil i Václav Carva - knihovník s velkým K.

Pan Carva, nebo také pro nás Vašek, měl úžasné dary - rozuměl své práci a své zkušenosti dokázal předávat dál, byl studnicí vědomostí z historie, knihovnictví, z města Liberce i regionu, a byl skvělý vypravěč. Jeho osobitý smysl pro humor a slovník se stal proslulý mezi generacemi kolegyň a kolegů. Některými výrazy častoval i samotné čtenáře.

Jako knihovnickou elévku mne naprosto očaroval právě jmenovanými vlastnostmi. Dobře si však pamatuji, že ještě coby čtenářce vědecké knihovny v Liberci mi připadal svými znalostmi nedosažitelný. Ve staré budově knihovny, v místech, kde je dnes magistrátní živnostenský odbor, bylo možno Václava Carvu potkat na informační službě půjčovny. Zpoza pultu, který byl navíc na vyvýšeném stupínku, budil ten šedovlasý pán obrovský respekt. Když se však čtenář osmělil a překonal ostych, proměnil se pan Knihovník v laskavého průvodce po tajích předmětového a desetinného katalogu. S lehkostí těkal mezi šuplíky plnými lístků, jež představovaly jednotlivé knihy, jednou rukou se lístky probíral a druhou spěšně zapisoval signatury na žádanku, zatímco čtenář za ním vlál a nestíhal. Pak už jen předal žádanku kolegyním, které vypsané signatury vyhledaly ve skladu a užaslému čtenáři donesly knihy, které si přál.

Vašek dokázal rozlousknout ty nejzapeklitější čtenářské dotazy. Navíc měl také fenomenální paměť - myslím, že je možné říci, že si pamatoval téměř všechny knihy, které mu za léta jeho praxe prošly při zpracování rukama, a tak pro něho nebylo těžké se k nim zase přes katalogy dostat.

A pak jsem se najednou stala jeho kolegyní a mohla se učit dál přímo od zdroje. Kdo totiž chtěl, měl to dovoleno. Vaška zájem a nadšení těšilo. Mnohému jsem se od něj naučila.

Jak už jsem podotkla, byl hlubokou studnicí vědomostí a zároveň pamětník, a tak když jsme s dalším kolegou Kříčkem sepisovali v roce 1994 dějiny knihovny, nemohli jsme čerpat z lepšího pramene.

Václav Carva působil v době před komputerizací civilizace. Do důchodu odcházel počátkem 90. let 20. století a do roku 1999 ještě pracoval v bibliograficko-informační službě - mimochodem do těchto prostor se koncem března nastěhovala městská informační služba - informace se tedy vracejí k informacím.

Koncem 90. let započala stavba nové budovy krajské vědecké knihovny, kam Vašek už nepřešel jako zaměstnanec - stal se horlivým čtenářem na plný úvazek a týden co týden si chodil pro svou dávku čtiva. V ošuntělé tašce míval vždy balíček starobylých karet mariášek, které ovšem nesloužily ke hře, nýbrž byly určeny výhradně k výkladům. Ty kartyměly neobyčejné fluidum, však prý byly ještě po Vaškově babičce. A karty také vykládat uměl!

Iluze o nesmrtelnosti jednoho skvělého člověka splaskla jako mýdlová bublina, nicméně něco zůstává. Vašek žije dál, neboť svou prací a životem zanechal v knihovně hlubokou stopu, s níž se setkávají, aniž by to tušili, i noví kolegové, jež ho osobně nepoznali. Ale také i čtenáři, a to formou katalogů a zpracovaných knih. A těch za půl století není málo.

KATEŘINA KLIMEŠOVÁ TROJANOVÁ