LADISLAV NAGY > nagy@tabor.cz  

Když jsem byl požádán, abych něco „řekl“ o překladech z angličtiny, zdálo se mi to zprvu celkem snadné - vždyť z které jiné oblasti vychází každý měsíc tolik překladových titulů? Hned vzápětí jsem si ale uvědomil, že to bude přesně naopak, že orientovat se v nepřehledné houšti knih (umocněné chaotičností našeho knižního trhu) bude velmi svízelné.

Ano skutečně, anglicky psaná literatura se v překladech bezpochyby těší výsadnímu postavení, a zdaleka nejenom u nás - například i ve Francii, jinak velmi podezřívavé vůči cizím kulturním vlivům, vycházejí překlady anglických a amerických autorů často téměř bezprostředně po originálu (a to napříč žánry, od Juliana Barnese po Thomase Harrise). Příčiny této skutečnosti jsou spletité a nebudu je zde podrobně rozebírat, snad stačí zmínit tu nejvýznamnější, totiž rozšíření angličtiny (a tudíž i potenciálního čtenářstva) po celém světě a její ustavení jakožto lingua franca. Vznikl tak pochopitelně obrovský prostor - na jedné straně umožňující nakladatelům vydávat díla známých autorů ve značném nákladu a s vysokým ziskem, na straně druhé pak prostor pro uplatnění začínajících autorů.

Globální rozšíření angličtiny s sebou nese i to, že anglicky psaná literatura je čtena v originále nejenom v zemích, kde má silnou koloniální tradici, nýbrž například i u nás, v Německu nebo v již zmiňované Francii. A poněvadž díky vysokému nákladu bývají knihy v originále často levnější než překlad (u nás se cenová relace téměř vyrovnává), vzniká zde vlastně jakási protichůdná tendence: na jedné straně vede konjunktura anglicky psané literatury k častějšímu překládání, na straně druhé tyto překlady pomalu činí nadbytečnými. A soudě podle pozvolného rozmachu anglických knihkupectví v Praze, i u nás se už začíná projevovat druhá tendence.

Překládání z angličtiny má u nás velice silnou tradici, a to už od doby první republiky. Vždyť, nemýlím-li se, český překlad Joyceova Odyssea byl vůbec jeden z prvních a stejně rychle (a často velmi dobře) byli překládáni i jiní autoři. Samostatnou kapitolou jsou pak překlady z období posledních třiceti let, vycházející hlavně v Odeonu, kde působila řada vynikajících redaktorů a překladatelů - které nebudu jmenovat, protože bych na některého mohl neprávem zapomenout. Pokusím se tedy zmínit alespoň několik knih - ty mi eventuální opomenutí prominou spíš. Především tu je edice Soudobá světová próza, nejprve pod hlavičkou Státního nakladatelství krásné literatury a umění, kde vyšel například Thomas Wolffe, později pod Odeonem, kde - a to stojí rozhodně za zmínku - byly překlady doprovázeny i výbornými doslovy. V této edici vyšel Sběratel Johna Fowlese, Neviditelný Ralpha Ellisona, Nepokoje J. G. Farrella, Dům pro pana Biswase V. S. Naipaula, po roce 1990 pak i Hanba Salmana Rushdieho či Stará láska I. B. Singera. Nicméně to nebyla jen tato edice: v Odeonu vycházely i jiné skvělé knihy - na přelomu osmdesátých a devadesátých let především Lolita Vladimira Nabokova, Deadwood Petera Dextera, Obléhání Krišnapuru J. G. Farella, Staří parťáciKingsleyho Amise nebo Portnoyův komplex Philipa Rotha. Kvalitní překlady pochopitelně netvoří trh či nějaká obecná konstelace prostředí, nýbrž konkrétní překladatelé a redaktoři - v naší současné době právě z velké části ti, kteří působili před rokem 1989 v Odeonu a jiných velkých nakladatelstvích. Pochopitelně ani to neplatí bez výjimky, najde se spousta vynikajících překladatelů a redaktorů, kteří začali působit až v oněch uplynulých letech - a ani zde nebudu jmenovat.

Výběr titulů

Jaké knihy tedy vlastně v poslední době vycházely? Můj přehled, spíše schematický než enumerativní, přirozeně vychází z těch knih, s nimiž jsem přišel do styku, takže je nutně nahodilý. V překladové literatuře se pokusím spíše naznačit některé tendence, pojmenovat jisté fenomény, ukázat příklady, přičemž lze v každém okamžiku právem namítnout, že jsem měl sáhnout po jiných, že můj výběr je subjektivní, že jsem neobsáhl vše.

Když jsem před chvílí hovořil o globálním rozšíření angličtiny a knižního trhu, měl jsem pochopitelně na mysli současnou literaturu. Nicméně nedílnou součástí každé literatury je i tradice. Ta byla přece jen dříve v překladové literatuře zastoupena výrazně silněji. Nakonec ani Odeon nevydával výhradně současnou literaturu, ale i starší, za všechny jmenujme třeba Deník morového roku Daniela Defoa. Samostatnou kapitolu tvoří poezie, a zde i po roce 1989 pokračovala cenná kontinuita v Mladé frontě, která má vynikající edici Květy poezie. Předtím se poezii věnoval i Československý spisovatel, který ještě v roce 1989 vydal antologii současných anglických básníků Ostrovy plovoucí k severu.

V aktuální překladové produkci výrazně převládá současná próza. Na okraj zájmu nakladatelů byla odsunuta jak poezie, tak starší literatura, byť i zde vyšlo v poslední době několik velmi hodnotných knih (o nichž bude řeč). Důvody se můžeme dohadovat, nicméně alespoň několik hlavních je po mém soudu nasnadě: navzdory všem řečem o smrti románu se právě román ukázal jako žánr úžasně životaschopný a flexibilní, u čtenářů získal obrovskou popularitu (rozhodně větší než poezie či drama), a tudíž se romány začaly víc psát, vydávat, recenzovat atd. U nás navíc přistupuje přesvědčení (které pochopitelně neexistuje pouze zde), že překládat román je mnohem snazší než překládat poezii, a tak román v posledních letech nouzí o překladatele rozhodně netrpěl. A právě tenhle omyl je po mém soudu charakteristickým znakem překladové literatury posledních patnácti let. V době, kdy padla stará omezení, direktivní výběr titulů a otevřely se nové možnosti, začali romány překládat lidé, kteří toho o překladu bohužel příliš nevěděli a ve fatálně mylném domnění, že stačí pouze porozumět tomu, o co jde - tj. ve smyslu děje (a někdy dokonce ani to), jaksi úplně zapomněli, že dobrý překladatel musí především ovládat svůj vlastní jazyk. Proto se nabízí označit dobu několika prvních let po revoluci v roce 1989 jako „dobu přechodu“ - tj. období plné zmatků, omylů, ale na druhé straně i skvělých počinů, které existují vedle sebe. Není totiž pravda, že by česká překladová literatura po roce 1989 nějak rázem upadla. Dobří překladatelé překládali dobře i nadále, vedle nich se objevili noví dobří, a taky hodně špatných - na druhé straně zase vycházelo mnohem více knih. Je do jisté míry tragické, že mnoho špatných překladů bylo vlastně vedeno dobrým úmyslem a vniveč tak přišel bohulibý literární entuziasmus a někdy i spousta práce. Ale o tom později.

Starší literatura

Protože četná překladatelská i redaktorská selhání se nevyhnula právě současnému románu, který vycházel za posledních deset let nejčastěji, nechám si tento žánr na konec. Teď bych se chtěl podívat na oblasti, které tak početně zastoupeny nebyly, tedy stará anglická literatura a poezie.

Pokud je řeč o starší anglické literatuře, nebo vlastně o anglické literatuře, anebo nakonec o literatuře jako takové, není asi možné začít nikým jiným než Williamem Shakespearem. A právě Shakespeare stál u asi největšího nakladatelského počinu posledního desetiletí, jímž je dvojjazyčné vydání, které péčí Martina Hilského vycházelo nejprve v Torstu a nyní pokračuje v Atlantisu. Počin je to ojedinělý hned z několika důvodů. Tak předně se nám do rukou dostává bezkonkurenčně nejlepší překlad Shakespeara, který kdy v češtině vznikl, při jehož četbě člověk znalý originálu jenom žasne a nabývá dojmu, že „lepší“ převod je prostě za hranicemi našeho jazyka. Navíc je to vydání dvojjazyčné, opoznámkované (a to jak anglická, tak česká část), opatřené detailní a pečlivou studií v rozsahu bezmála sta knižních stran. Tato vydání přirozeně vycházejí z překladů, které Martin Hilský pořizuje pro divadlo a které občas vycházejí i samostatně. V Torstu dosud vyšly tři svazky: jako první Sen noci svatojánské, pak Sonety a Kupec benátský, další dramata vydává ve stejné grafické úpravě brněnské nakladatelství Atlantis. A je třeba ještě podotknout, že nejde jen o nejlepší překlad do češtiny, nýbrž i o nejlepší českou kritickou literaturu věnovanou Shakespearovi.

A tím jsem vlastně vyčerpal i překlady dramat - tedy publikované, na jevištích se původní překlady sem tam objeví. Na druhou stranu dramatické práce se vydávají pomálu všude. Nicméně poezie se překládá, pochopitelně nakolik je to možné, - ne možná tolik jako román, na druhou stranu však s menšími kiksy. O Shakespearových sonetech už jsem se zmínil, a tak z dalších je třeba na prvním místě určitě jmenovat nejvýznamnější americkou básnířku Emily Dickinsonovou, jejíž poezie vyšla v překladu Jiřího Šlédra v Argu. Jiří Šlédr již dříve vydal dva výbory, přičemž tento poslední je nejobsáhlejší. V polovině devadesátých let vyšel ještě jeden svazek vybraných básní Dickinsonové, ovšem překlad za Šlédrovým výrazně zaostává. Už jsem zmínil edici Mladé fronty Květy poezie, kde vyšlo několik pozoruhodných knih anglické poezie: v polovině devadesátých let vydala Marie Žantovská pod názvem Déšť z plané růže výbor z Keatsovy poezie, Zdeněk Hron vybral a přeložil básně Philipa Larkina (Vysoká okna) a také irského laureáta Nobelovy ceny Seamuse Heaneyho (Přezimování pod širým nebem). Mimo tuto edici vyšly v Mladé frontě ještě vybrané básně Williama Blakea, rovněž v překladu Zdeňka Hrona. A pozoruhodný svazek Blakeova díla, konkrétně Snoubení nebe a pekla, vyšel v nakladatelství Paseka, které vydalo autorovy básně i s rytinami, jež tvoří nedílnou součást jeho díla. Právě posledně jmenovaný překlad je však v jistém smyslu velice pozoruhodný, jde totiž o překlad kompletního svazku. Jinak panuje u nás zažitý názor, že poezie se vydává ve výborech - a tak vyvstává otázka, proč básníci své texty řadí do nějakých sbírek. Čeští nakladatelé asi mají za to, že pro srandu králíkům. Pravda, v jistých případech je výbor pochopitelný, například u G. M. Hopkinse, který vyšel v Torstu, ale pak by se slušelo knihu jako výbor označit - tj. uvést ji sice nepoetickým, leč výstižným titulem „Výbor z poezie“, jak je to běžné třeba v Anglii nebo ve Francii. Současná praxe klame hlavně u současných autorů a v tomto ohledu volila Mladá fronta úplně nejhorší ze všech možných řešení - výbor z Larkina i Heaneyho nese název konkrétních sbírek. Navíc zrovna v případě Philipa Larkina by nakladatel udělal nejlépe, kdyby pod názvem Vysoká okna vydal skutečně Vysoká okna, tj. nejlepší a také poslední básníkovu knihu. Právě v překládání poezie jsou po mém soudu obrovské mezery. Někteří výborní básníci, a u nás dokonce známí svými prozaickými díly, nebyli přeloženi vůbec (Kingsley Amis, Lawrence Durrell, Robert Graves), jiní jen částečně, nadto v problematických výborech (viz výše zmiňovaní). William Blake by určitě zasloužil přeložit jinak než výborem - a možná někým jiným než Zdeňkem Hronem, jehož překlad Blakea se mi zdá přece jen horší než jeho překlady současných básníků - takže v tomto směru je počin Paseky snad příslibem. Stejně tak by jistě bylo přínosné přeložit někoho z dalších, třeba některé viktoriánské básníky anebo modernistické básníky dvacátých a třicátých let. Dále jistě stojí za zmínku, že i když se objevil překlad Miltonova Samsona, na moderní přetlumočení Ztraceného ráje stále čekáme.

Co se týče starší prózy, je třeba na prvním místě uvést Poutníkovu cestu Johna Bunyana, kterou vydalo Argo - alegorickou skladbu v některých ohledech připomínající Komenského Labyrint. Argo založilo přínosnou edici Kořeny, kde z anglicky psané literatury dosud vyšel Orlando Virginie Woolfové, Svatyně Williama Faulknera a také román Duha D. H. Lawrence. Dva z těchto titulů (Woolfovou a Lawrence) přeložila Kateřina Hilská, která rovněž převedla do češtiny vynikající Rodákův návrat Thomase Hardyho. Pak vyšlo ještě několik titulů ve Spisovateli, a pochopitelně kontroverzní Artušova smrt Thomase Maloryho. Kontroverzní proto, že překlad byl označen za nepůvodní, opsaný z předchozího vydání českého (v Živých dílech minulosti) a slovenského. Překladatel se proti tomu v tisku ohradil, aniž by se našel někdo, kdo by s ním polemizoval a posudek komise udělující anticenu za překlad obhájil.

Současná literatura

Ale největší pozornost nakladatelů byla upřena na současnou literaturu. Jak jsem už několikrát naznačil, to se vzhledem k její popularitě přímo nabízí, byť i zde se skrývají jistá úskalí, a to jmenovitě ve výběru titulů. Právě proto jistě sehrál velmi přínosnou roli přehled Martina Hilského Současný britský román, vydaný na samém začátku devadesátých let, hlavně pak jeho poslední kapitola, v níž vlastně do českého prostředí uvedl generaci prozaiků narozených okolo roku 1950, kteří do té doby nebyli u nás překládáni - a postupně k nám byli přeloženi snad všichni: Julian Barnes, Martin Amis, William Boyd, Kazuo Ishiguro, Ian McEwan, Graham Swift, ze starších pak Angela Carterová.

Obecně se dá říct, že výběr autorů vykazoval několik základních tendencí. Tou hlavní, a nejsamozřejmější, bylo vydávání těch spisovatelů, kteří v našem prostředí již byli známi z překladů před rokem 1989. V Lidových novinách tak vyšla Věž z ebenu, vynikající sbírka povídek Johna Fowlese, asi jednoho z vůbec nejvýznamnějších anglických autorů druhé poloviny dvacátého století, a Volvox Globator vydal jeho nejrozsáhlejší román Mág. Argo zase sáhlo po Kurtu Vonnegutovi, v Čechách téměř kultovním spisovateli, stejné nakladatelství vydalo i další romány Kena Keyseho, zde proslaveného Přeletem nad kukaččím hnízdem, Williama Saroyana a hlavně zaměřilo svou pozornost na dílo I. B. Singera - za poslední roky vyšlo v Argu snad pět jeho knih. V různých nakladatelstvích (včetně Arga) vyšly knihy Margaret Atwoodové, jež česky debutovala v Odeonu Ublížením na těle, v Mladé frontě vyšlo několik nových překladů Grahama Greena (Lidský faktor, Monsignor Quijote). Nakladatelství BB/art (a překladatel Miroslav Jindra) se zase soustavně věnovalo dílu Josepha Hellera, Paseka sáhla po Peteru Ackroydovi.

Druhou tendencí je vydávat knihy autorů, kteří se již v Británii či Spojených státech etablovali, ví se o nich i u nás, ovšem přeloženi dosud nebyli. Významnou roli zde opět hrálo Argo, které z výše zmiňovaných vydalo právě Angelu Carterovou (sbírku povídek Krvavá komnata; zajímavé romány Noci v cirkuse či Moudré dětin a svého nakladatele stále čekají); britského prozaika japonského původu Kazua Ishigura - jeho druhý román Malíř pomíjivého světa, přičemž už předtím vyšla v nakladatelství Volvox Globator jeho nejznámější (patrně díky filmové verzi), ovšem rovněž nejlepší kniha Soumrak dne; velice zajímavou prozaičku Jeanette Winttersonovou (Na světě nejsou jen pomeranče) a nepříliš známého, nicméně brilantního skotského autora Alasdaira Graye (Něco z kůže, překlad autorova nejrozsáhlejšího románu Lanark se údajně chystá). Pozadu ovšem nezůstávala ani ostatní nakladatelství: Mladá fronta vydala výbor povídek Williama Trevora, nejlepší román Johna Banvilla Kniha doličná, skvělého Flaubertova papouškaJuliana Barnese, román Iana McEwana Cizinci ve městě, dále ani zdaleka tak slavnou, leč literárně nadmíru zajímavou autorku Rose Tremainovou, které vyšel historický román Navrácená milost. Nicméně pokud je řeč o anglicky psané literatuře a Mladé frontě, pak je hlavní postavou nepochybně Salman Rushdie. Toto nakladatelství se mu věnuje velice soustavně a hlavně velice pečlivě. O překladech Pavla Dominika asi platí totéž co o shakespearovských překladech Martina Hilského: jen stěží si lze představit, že (anebo jak) by mohly být lepší. Mladá fronta vydala jak „největší“ autorův román Děti půlnoci, tak předposlední, a možná v ledasčem ještě lepší Maurův poslední vzdech, povídky Východ, Západ a údajně se chystá i poslední vydaný román Země pod jejíma nohama. Snad ještě zbývá zmínit se o Satanských verších, románu, který Rushdieho „proslavil“ asi nejvíce a čtenáře zaujal podle všeho asi jinak, než si autor přál. Ten vyšel česky dokonale anonymně - v bulvárním pozlátkovém obalu, bez udání jména překladatele i nakladatele, což je do jisté míry pochopitelné - ačkoliv pochopitelné už nejsou jiné věci, tedy hlavně kontroverze ohledně předmluvy.

Další z významných britských spisovatelů střední generace, kteří před rokem 1989 u nás nevycházeli, je Ian McEwan - je to zvláštní, ale jeho knihy byly za posledních deset let přeloženy do češtiny skoro všechny, byť se zdá, že nakladatelé mohli v některých případech sáhnout raději někam jinam: po skutečně vynikající Betonové zahradě (v českém překladu ji vydal Volvox Globator) a šokujících raných povídkách autor podle všeho spíše tápe a navzdory Knižní ceně, kterou dostal za poslední román Amsterodam (promptně vydaný ve Volvoxu necelý rok poté), je jeho další tvorba ve stínu raných věcí. To platí hlavně o románech, které si vybrala Jota: Černí psi a Nevinný, stejně jako o Snílkovi, próze určené pro děti.

Nakladatelství ITA si zase vybralo Grahama Swifta a jeho fenomenální román Země vod, což je kniha z počátku osmdesátých let a rozhodně nejlepší autorovo dílo, o třídu či dvě lepší než pozdější knihy jako Mimo tento svět či Navěky, které vyšly v nakladatelství Mustang. A za románem zaostává i kniha Poslední přání, za kterou dostal Swift Booker Prize. Překlad Swiftovy Země vod z pera renomované překladatelky Aleny Jindrové Špilarové je vynikající - po několika románech se Swiftovy produkce ujal Odeon a tam vychází dodnes, včetně posledních dvou románů Světlo dne a Zítřek. Co se týče nakladatelství Mustang, kvalita překladů byla poněkud nevyrovnaná. Hlavním záporem knih vydávaných Mustangem však bylo jejich záhadné zlevňování - někdy, třeba v případě Swiftova románu Na věky, to vypadalo, že náklad putuje rovnou do levných knih a v běžných obchodech vůbec knihy nebylo vidět - s ohledem na to je potěšitelné, že vydávání Swiftových knih přejal Odeon. I Mustang si ale našel svého autora, jímž byl Američan John Irving, jehož neuzavřené dílo začalo - snad trochu zbytečně - vydávat jako sebrané spisy. Vůbec u Mustangu se objevovala tendence jednotlivé autory „kompletovat“ - to platí nejenom o Irvingovi, ale i o Swiftovi, Lodgeovi či Martinu Amisovi.

Poslední třetí skupinou vydávaných autorů jsou ti, o kterých se toho u nás zatím příliš nevědělo - tj. hlavně mladí, začínající spisovatelé. V tomto ohledu byla velice zajímavá činnost nakladatelství Arcadia, které někdy v polovině devadesátých let vydalo nadmíru zajímavou prvotinu Lawrence Norfolka Lempriérův slovník a Arabskou noční můruRoberta Irwina, obě knihy v překladu Tomáše Hrácha, skvělého, nedávno bohužel tragicky zemřelého překladatele, který posléze pracoval hlavně pro Argo. Norfolkův druhý román Papežův nosorožeč (nakladatelství Talpress) vyšel v českém překladu před časem. Několik autorů objevilo i Argo, především akademickou kritikou přehlíženého Toma Robbinse či filmově proslaveného Kanaďana Michaela Ondaatjeho a pozadu nezůstal ani agilní Volvox Globator, který promptně vydal v edici Albion bestseller Pláž mladého autora Alexe Garlanda, jehož literární kvality však po mém soudu výrazně zaostávají za mediálním věhlasem.

Pokud jsem se zmínil o nevyrovnanosti překladů z nakladatelství Mustang, pak je nutno okamžitě doplnit další jméno: Volvox Globator. Toto nakladatelství má několik řad, v nichž se snad výhradně (anebo z hodně velké části) věnuje angloamerické literatuře. Předně je zde překladově vynikající (ovšem z hlediska výběru titulů už slabší) edice Na cestě, kde vyšli vedle několika průměrných až podprůměrných knih tak skvělí autoři, jako je Vladimir Nabokov, Saul Bellow, Bernard Malamud či I. B. Singer, zajímavá kniha I. Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu a další. Pod překlady knih v této edici lze nalézt tak zvučná překladatelská jména jako již zmíněný Pavel Dominik či Jiří Hanuš, což je jistě zárukou jisté kvality. To bohužel už nejde říct o edici Albion, kde vyšel velmi dobrý překlad Orwellových Barmských dnů a také Fowlesova Mága, ovšem třeba překlad knihy Alexe Garlanda mohl být výrazně lepší. Asi nejproblematičtější je edice Arkáda. Zde Volvox promptně vydal McEwanův Amsterodam, necelý rok poté, co tato kniha byla oceněna anglickou knižní cenou. Překlad McEwanovy knihy není tragický, ovšem do dokonalosti mu mnohé chybí. To další kniha z této řady, Sebrané spisy Billyho Kida Michaela Ondaatjeho, je přeložená natolik katastrofálně, že lze s klidem prohlásit, že to vůbec překlad není. Ondaatjeho vydalo dvakrát Argo, a to ve velice dobrých překladech. Bohužel poeticky laděnou knihu, plnou - jak tomu u Ondaatjeho bývá - sugestivních pasáží, kdy se próza střídá s veršem, Volvox dokonale pohřbil - a to není řečeno metaforicky. Jen stěží si totiž lze představit, že by knihu vydal v brzké době někdo znova, přeloženou schopnějším překladatelem. Ten stávající totiž postrádal elementární znalosti angličtiny - idiomy překládal idioticky doslovně (I walked down the street - šel jsem dolů po ulici), některá slova se nenamáhal přeložit vůbec („ideální exterminátor“) a poetiku knihy naprosto nepochopil (nebo velice svérázným způsobem). Stačí letmý pohled a každému alespoň trochu soudnému člověku musí být jasné, že text v takovéto podobě nemá v knize co pohledávat. Ne tak u Volvoxu. Nedávno tento nakladatel sáhl po dalším Ondaatjeho titulu V kůži lva a překlad - byť z pera jiného překladatele - směle dosahuje úrovně Sebraných spisů Billyho Kida.

Naopak velmi vysokou kvalitou překladů - vedle již mnohokrát zmiňovaného Arga a Mladé fronty - se může pyšnit Prostor. V tomto nakladatelství vyšly v nedávné době dvě pozoruhodné knihy z americké literatury: Newyorská trilogiePaula Austera a Věčný divák Walkera Percyho.

Lze myslím říci, že v posledních letech jsme svědky jisté konsolidace na knižním trhu. Překlady z angličtiny se soustřeďují pod křídla velkých nakladatelských domů, jako jsou Argo, Odeon, BB/art, Mladá fronta, jejichž renomé i redakční procedury jsou zárukou jisté kvality. Významným fenoménem poslední doby je potom překládání mladých autorů, jimž se v Británii či v USA dostalo mediální pozornosti (nejčastěji v souvislosti s nějakou cenou). V českém překladu tak máme možnost záhy po vydání originálu číst knihy, které získaly prestižní Bookerovu nebo Pulitzerovu cenu. Samozřejmě, tato cena ještě není zárukou, že se čtenáři bude dílo líbit, ovšem taková záruka neexistuje nikde. Je však přinejmenším potěšitelné, že můžeme takto záhy číst v překladu knihy, o nichž se živě diskutuje v zahraničí.