KAREL SOSNA > Sosna@psp.cz  

Smutnou kapitolou je osud knihovny Národního shromáždění za německé okupace za 2. světové války v letech 1939-1945. Její druhý ředitel dr. Jaromír Malý byl 1. září 1939 zatčen gestapem a téměř celých šest let vězněn v koncentračních táborech. Zbývající personál knihovny byl jednak předčasně pensionován, jednak rozptýlen do různých úřadů Protektorátu Čechy a Morava, až posléze zbyl z odborných pracovníků jen dr. Konstantin Jelínek. Když po různém stěhování byla knihovna na přelomu let 1941 a 1942 přičleněna k Zemské a univerzitní knihovně (po roce 1945 již Národní a univerzitní knihovně) v pražském Klementinu, připadl dr. Jelínkovi nesnadný úkol - hájit proti tlaku německých nadřízených orgánů samostatnost knihovny, zabránit jejímu sloučení s knihovním fondem Zemské a univerzitní knihovny a zajistit kontinuitu povinných výtisků. S pomocí dalších českých knihovníků se mu samostatnost knihovny a jejích katalogů podařilo zachovat, což mělo zásadní význam pro její poválečnou reaktivizaci. V roce 1944 byla knihovna ještě s jinými knihovnami a částí Zemské a univerzitní knihovny přestěhována pro ochranu před leteckými útoky do kláštera Zlatá koruna u Českého Krumlova.

 Ihned po osvobození Československa začalo již v květnu 1945 ředitelství knihovny usilovat o její přestěhování zpět do Prahy a vrátit ji jako celek (v té době měla již 135 000 svazků) jejímu původnímu poslání. Rozhodnutí o definitivním umístění pracovišť knihovny se však stále oddalovalo, protože v té době nebylo ani jasné, kde bude obnovené Národní shromáždění po válce vůbec působit. Prozatímní Národní shromáždění se scházelo jako před válkou ve svém původním působišti v Rudolfinu, zároveň se ale v té době již vědělo, že se po stavebních úpravách přestěhuje z Rudolfina do budovy původně Peněžní burzy v sousedství Národního muzea a k tomu všemu se navíc na přelomu let 1945 a 1946 objevily plány na postavení nových reprezentativních budov parlamentu na letenské pláni. A tak se stalo, že Prozatímní Národní shromáždění zahájilo 28. října 1945 slavnostně své zasedání, obnovila se válkou násilně přerušená tradice našeho parlamentu, ale parlamentní knihovna zůstala daleko za jeho branami. Vláda sice přikázala knihovně přízemní místnosti v budově bývalého Senátu na Malé Straně jako skladiště, ale ministerstvo zdravotnictví, kterému budova patřila, podalo protest a místnosti neuvolnilo. Knihovna zde mohla obsadit jen dvě místnosti v 1. patře, kde zatím umístila mezinárodní výměnnou službu. Ostatní pracovníky knihovny pak hostila ve dvou dalších místnostech Národní a univerzitní knihovna v Klementinu. Knihovně Národního shromáždění měla být dále poskytnuta pracoviště v budoucí sněmovně v Peněžní burze. Nakonec se ale ukázalo, že ani zde pro ni nebude dostatek místa. Počítalo se pouze s umístěním čítárny novin a časopisů a příruční knihovnou. Skladiště knih a úřadovny knihovny měly být odsunuty do budovy bývalého Senátu na druhém břehu Vltavy. Ředitelství knihovny proti tomuto řešení důrazně protestovalo. Po dobu fungování Prozatímního Národního shromáždění požadovalo umístění do svých původních prostor, které zaujímalo před válkou.

Pro umístění v přestavěné Peněžní burze pak ředitel knihovny dr. Malý předložil předsednictvu Prozatímního Národního shromáždění 12. prosince 1945 detailní návrh prostorových potřeb knihovny s výhledem na její rozvoj v dalších padesáti letech. Pracoviště knihovníků, studovna s příruční knihovnou, čítárna novin a časopisů a stejně tak i knihovní depozitář (případně alespoň jeho část obsahující novější a často žádané dokumenty) měly být situovány do jednoho celku a pokud možno v jednom podlaží. Studovna a čítárna měly být světlé a poslancům co nejvíce přístupné, tedy co nejblíže kuloárům, případně poslaneckým klubům. Místnost pro styk s knihaři, knihkupci a dodavateli povinných výtisků měla být blízko některého z vchodů do budovy, aby měli snadný a rychlý přístup, ale přitom z důvodu snazší kontroly zůstávali stranou vlastního parlamentního provozu. Pro sklad knih pak bylo navrhováno volit prostory suché, pro budoucí rozvoj knihovny dostatečně velké a pokud by šlo o suterénní místnosti, měly být vybaveny výtahy pro dopravu knih a osob vedoucími přímo do výpůjčního protokolu a manipulačního prostoru u studovny. Na uskutečnění těchto plánů si však musela knihovna počkat ještě téměř třicet let. Prozatímní Národní shromáždění zahájilo svoji práci v upravené budově bývalé Peněžní burzy vedle Národního muzea již 7. května 1946. Knihovna Národního shromáždění se sem i se svými knihovními fondy ze Zlaté koruny nastěhovala později, pravděpodobně na přelomu let 1947 a 1948. Přidělené prostory však potřebám knihovny a jejích čtenářů nevyhovovaly. Ve srovnání s před-válečným pracovištěm byly mnohem menší a stísněné, velká část knihovního fondu se do přestavěné budovy Národního shromáždění vůbec nevešla a až do šedesátých let musela zůstat v podnájmu Národní a univerzitní knihovny v Klementinu.

Význam knihovny Národního shromáždění klesal po roce 1948 úměrně tomu, jak byl degradován význam parlamentu v období komunistického režimu, kdy došlo k potlačení a rušení demokratických principů v řízení a správě státu. Svobodně diskutující parlament přestal existovat. V důsledku toho se omezovala a snižovala i vysoká kvalita knihovnicko-informačních služeb, z nichž některé zanikly úplně (například mezinárodní informační parlamentní služba) a některé převzaly jiné knihovny (mezinárodní výměnná služba například přešla pod střechu Národní a univerzitní knihovny). Knihovna také postupně přestala aspirovat na vedoucí roli v síti administrativních knihoven ústředních orgánů státní správy a v roce 1979 se dopisem vedoucího Kanceláře Federálního shromáždění ministerstvu kultury této úlohy vzdala definitivně.

V souvislosti s tím, jak se parlament stal sborem pouze automaticky schvalujícím rozhodnutí Ústředního výboru Komunistické strany Československa (ÚV KSČ), klesal i odborně specializovaný informační význam knihovny, a tím ztrácelo na vážnosti i její postavení v rámci celého československého knihovnictví. Bylo to však i tím, že musela v tomto období zápasit nejenom o svoji existenci, ale čelit i náročným odborným výzvám. V dubnu roku 1953 vydal organizační sekretariát ÚV KSČ usnesení a směrnice o prověrce knihovních sbírek ve všech typech knihoven, tedy i knihovny Národního shromáždění. Jednoduchým porovnáním seznamů zakázané literatury (jako součásti těchto směrnic) s katalogy knihovny se zjistilo, že důsledné provedení očisty knihovny Národního shromáždění od závadné literatury by znamenalo vyřadit až 40 000 svazků, čímž by se naprosto porušila jednolitost a úplnost vzácných knihovních fondů z oborů státního práva, politických dějin, národního hospodářství, parlamentních tisků a dalších oborů a dosavadní jedinečný knihovní celek o 140 000 svazcích monografií a periodik by se stal bezvýznamným torzem. Nastala horečná jednání mezi ředitelstvím knihovny, předsednictvem Národního shromáždění, ministerstvem vysokých škol a organizačním sekretariátem ÚV KSČ, jejichž výsledkem bylo, že knihovna Národního shromáždění byla dodatečně prohlášena střediskovou knihovnou, v níž mohla být závadná literatura uložena. V důsledku to znamenalo, že byla i pro budoucnost zachována v Národním shromáždění jako celek. Přišla pouze o 536 knih o bolševické revoluci a situaci v SSSR, které musela povinně odevzdat knihovně tehdejšího Ústavu dějin KSČ.

Po vzniku československé federace 1. ledna 1969 se knihovna přejmenovala na knihovnu Federálního shromáždění. V té době však již probíhala další přestavba parlamentu (bývalé budovy Peněžní burzy), fond knihovny byl přestěhován a uložen v nevyhovujících prostorách bývalých pražských jatek v Praze-Holešovicích, kde setrval celkem šest let a byl i částečně fyzicky poškozen. Do nové budovy Federálního shromáždění se fondy vrátily v roce 1973, uložení fondů v nových skladištích bylo ukončeno v roce 1976. Během tohoto nového uspořádání fondu byl (v rámci dalšího vyřazování knih zakázaných autorů po násilném potlačení Pražského jara roku 1968 armádami pěti států Varšavské smlouvy) vytvořen a do speciálních plechových skříní pod zámek umístěn tak-zvaný zvláštní fond libri prohibiti čítající 4797 svazků.

Knihovna, která měla v té době osm pracovníků, zahájila opět svoji standardní činnost za velmi dobrých pracovních podmínek. Disponovala dvěma klimatizovanými na třicet let dopředu vyprojektovanými depozitáři knih a periodik, které byly nákladním i osobním výtahem spojeny s čítárnou novin a časopisů v přízemí (jen několik kroků od jednoho ze vstupů do hlavního jednacího sálu) a s výpůjčním protokolem a studovnou v prvním patře, kde se nacházela do jednoho celku propojena i všechna ostatní knihovnická pracoviště. Zpracovatelský úsek (doplňování fondu knihovny, jmenná a předmětová katalogizace a péče o fond ve skladištích) a úsek služeb (výpůjční a informační služby, studovna, čítárna a publikační činnost) byly tak vzájemně horizontálně a vertikálně propojeny a přitom, s výjimkou výpůjčního protokolu, příruční studovny a čítárny periodik, dokonale prostorově odděleny od ostatního parlamentního provozu. Podle statistik za rok 1977 měla knihovna přírůstek 2270 publikací, vyřídila 5725 výpůjček, navštívilo ji 3398 čtenářů, provedla 174 rešerší, poskytla 502 informací, ve Výběru z přírůstků knihovny Federálního shromáždění uvedla 531 knih, do Informací pro poslance Federálního shromáždění vypracovala 210 anotací a poskytla 31 výzkumných prací.

Je třeba říci, že i přes značnou uzavřenost knihovny pro odbornou veřejnost, přicházely do ní v té době zahraniční návštěvy. V roce 1977 při příležitosti 43. kongresu Mezinárodní federace knihovnických asociací IFLA v Bruselu ji navštívili členové sekce parlamentních knihoven. V roce 1978 na 44. kongresu IFLA ve Štrbském Plese požádal o návštěvu knihovny Federálního shromáždění Gábor Vályi z parlamentní knihovny v Budapešti. Návštěva skupiny třiceti členů sekce parlamentních knihoven IFLA v čele s ředitelem kanadské parlamentní knihovny Erikem Spicerem a ředitelem knihovny německého Bundestagu Wolfgangem Eietzem se prostřednictvím cestovní kanceláře Čedok uskutečnila ve dnech 4.-8. září 1978. Je však nutné podotknout, že knihovna v té době již nebyla členem Mezinárodní federace knihovnických asociací, ač ji její první ředitel spoluzakládal.

Na přelomu 70. a 80. let minulého století zaměstnala šest zbylých knihovníků na dlouhou dobu generální inventura knihovních fondů. Hlavním cílem bylo zjistit skutečný rozsah knihovního fondu, prověřit jeho obsah a zjistit ztráty, protože fond byl v letech 1936 až 1972 čtyřikrát přemístěn a často za ne zcela vyhovujících podmínek. Inventura proběhla ve třech etapách. V první, v letech 1977 až 1980 byl vytvořen místní revizní katalog. Vlastní revize probíhala v letech 198 0-1983. Třetí etapa v letech 1983-1984 se věnovala superrevizi a sumarizaci výsledků. Podle nich měla k 30. 9. 1984 knihovna 188 076 svazků, ve fondu publikací OSN a ostatních mezinárodních organizací bylo 4268 svazků a zvláštní fond obsahoval již dříve uvedených 4797 svazků.

V 80. letech minulého století tak lze v knihovně Federálního shromáždění vysledovat paradoxní situaci. Jedna z architektonicky a stavebně z hlediska uživatelů i knihovníků nejlépe řešených knihoven své doby se vinou politických okolností, malou politickou váhou a významem instituce, které sloužila a která na ní kromě politické loajality nevyžadovala téměř žádné zdokonalování jejích služeb, postupně stále více uzavírala do sebe a izolovala od ostatní knihovnické a širší odborné veřejnosti, až téměř úplně vymizela z jejího povědomí.

Jak tedy vypadala knihovna Federálního shromáždění 17. listopadu 1989?

Téměř 200 000 dokumentů v klimatizovaných depozitářích vybavených kompaktními regály, výpůjční protokol se studovnou příručkové literatury, čítárna novin a časopisů, povinný výtisk periodik, oborový povinný výtisk neperiodických publikací - to vše ve třech podlažích propojené osobním i nákladním výtahem v bezprostřední blízkosti hlavního jednacího sálu. Na druhé straně však nebyl k dispozici žádný xerox, fax a natož pak osobní počítač, knihovna měla naprostý nedostatek moderní literatury o fungování politického systému v podmínkách parlamentní demokracie, jakož i základních aktuálních všeobecných i odborných encyklopedických příruček a naprosto nedostačující počet zaměstnanců. Provoz knihovny zajišťovalo pouze pět knihovnic.

Nové vedení knihovny od 1. dubna 1990 zahájilo okamžitě kroky ke změně nevyhovujícího stavu. Knihovna se opět po mnoha letech stala institucionálním členem sekce parlamentních knihoven Mezinárodní federace knihovnických asociací IFLA a začala sbírat cenné zahraniční zkušenosti. Velkou pomocí zejména bylo, že ředitel knihovny byl ještě téhož roku zvolen do stálého výboru sekce parlamentních knihoven této organizace a mohl se na její činnosti prakticky podílet celá dvě čtyřletá funkční období. Zároveň se v té době knihovna obrátila na přední české odborníky s prosbou o vypracování koncepce moderní parlamentní knihovny. Výsledkem práce skupiny ve složení dr. Zdeněk Franc, dr. Ivan Málek, J. Hořejší, dr. František Pospíšil, dr. Bohdana Stoklasová a ing. Martin Svoboda byla analýza dosavadního stavu a návrh nové koncepce knihovny, včetně návrhu jejího statutu, vycházející z tehdejších trendů v knihovnické teorii a praxi a nastupujících informačních technologií. Koncepce byla podrobena oponentnímu řízení jak na tehdejší katedře vědeckých informací a knihovnictví Filozofické fakulty Univerzity Karlovy prof. Jiřím Cejpkem, doc. Rudolfem Vlasákem a dr. Ivanem Hříbkem, tak i v zahraničí řediteli parlamentních knihoven Spolkové republiky Německo Ernstem Kohlem, Švédska Bengtem Alexandersonem, Portugalska Aldou Cabral a zástupcem Kongresové knihovny ve Washingtonu Williamem H. Robinsonem.

Je třeba zdůraznit, že současná podoba knihovny má stále svůj základ v této koncepci, díky níž mohla například bez větších problémů v letech 1990 až 1995 přijmout velkorysou finanční, materiálovou a odbornou pomoc Kongresu USA, jako jedna z prvních knihoven přizpůsobit svoji organizaci a chod automatizovanému knihovnickému systému a zavést již tehdy funkci informačních specialistů, jejichž služby jsou poslanci a senátory stále žádanější. Kongres USA prostřednictvím Kongresové knihovny a jejích pracovníků vybavil během relativně krátké doby knihovnu jak technikou (počítačovou sítí, kopírkami, faxem, moderní telefonní ústřednou), tak i encyklopedickou a periodickou i neperiodickou literaturou (včetně CD-ROM) vycházející z informačních potřeb zákonodárců demokratických parlamentů. V rámci specializovaného studijního programu předávali našim, převážně již novým knihovníkům (v knihovně v té době pracovalo již opět dvanáct knihovníků a informačních specialistů), pracovníci Kongresové knihovny v Praze i ve Washingtonu své zkušenosti z práce pro parlament i veřejnost. Podobnou pomoc obdržela knihovna i od britské Dolní sněmovny a německého Bundestagu.

Po krátkém období strmého vzestupu přišel 31. prosinec 1992 - rozpad československé federace, zánik federálních orgánů a institucí včetně Federálního shromáždění a s ním i doba nejistoty, pochybností a obav o další existenci formálně tehdy již Parlamentní knihovny. Poslanecká sněmovna převzala právně Parlamentní knihovnu jako součást své Kanceláře po třech měsících od zániku federace. Celou tu dobu byla knihovna formálně součástí uměle vytvořené Kanceláře zastupitelských sborů s úkolem vyrovnat se majetkově se Slovenskem a pak zaniknout a po pracovně-právní stránce byli knihovníci zaměstnanci ministerstva financí a pracovali setrvačností v prázdné budově na Václavském náměstí izolováni od nově vzniklého českého parlamentu na Malé Straně. Nejzávažnějším problémem, který musela knihovna za této situace řešit, bylo majetkoprávní vypořádání se slovenskou parlamentní knihovnou. Podle zákona o dělení federálního majetku se movitý majetek, za který se počítaly nejen osobní počítače a kopírky, ale také archivní a knihovní fondy, měl dělit v poměru dva ku jedné. To by znamenalo odevzdat jednu třetinu z téměř 200 000 knih Slovensku a opět tak nenávratně poškodit jedinečný dlouhodobě systematicky budovaný knihovní fond, z něhož by zbyla na obou stranách jen více či méně informačně bezcenná torza. Majetkoprávní vyjednávání mezi oběma parlamentními knihovnami probíhala celé tři měsíce velmi korektně a na vysoké kulturní úrovni. Výsledkem bylo, že k 1. dubnu 1993 převzala slovenská parlamentní knihovna v Praze soubor cca 1000 svazků převážně slovacik, duplicitních a multiplicitních fondů, jehož hlavní součástí byla kompletní sbírka tisků a těsnopiseckých zpráv československého parlamentu za celé období společného státu a zároveň i kompletní soubor Sbírky zákonů za stejné období. K předávacímu protokolu byla pak připojena dohoda o přednostním využívání zbylých knihovních fondů slovenskou stranou. Ke zničení celistvosti knihovních sbírek tak zásluhou zejména slovenské Národní rady nedošlo. Větší část pracovníků však v té době knihovnu opustila a ta se musela začít po svém postupném přestěhování v roce 1994 do historických budov Poslanecké sněmovny na Malé Straně budovat zejména personálně od základů znova. Toto období revitalizace knihovny trvalo do října 1996, kdy se z postavení oddělení tiskového odboru etablovala v rámci organizační struktury Kanceláře Poslanecké sněmovny jako samostatný odbor.

Dokončení příště