JAN VÁVRA jan.vavra@mlp.cz

Jan Thon zapomenutý a znovu objevený

autor dějin knihovnictví národního obrození • zakladatel Ústřední knihovny hl. m. Prahy • realizátor novostavby městské knihovny • pedagog knihovnických kurzů

Když v české Wikipedii nahlédneme do kategorií „Čeští knihovníci“, „Ředitelé knihoven“ a „Čeští spisovatelé“, najdeme jenom jedno jméno, které je jejich průnikem, a to jméno Jana Thona, jenž byl po čtvrtstoletí ředitelem Knihovny hlavního města Prahy a zasloužil se nejen o ni, ale významně přispěl i k rozvoji českého knihovnictví jako takového. Neblahé peripetie 20. století často způsobily, že ti, kdo byli svého času významní, důležití a známí, byli odsunuti ze společenského dění a měli být zapomenuti. To byl i případ PhDr. Jana Thona (1886–1973). Instituce, které zasvětil velkou část své životní dráhy, dnešní Městská knihovna v Praze, se k jeho jménu a k jeho odkazu přihlásila ihned po roce 1989 a snaží se, aby zapomenut nebyl. Ostatně i autorství hesla „Jan Thon“¹ již zmíněné české  wikipedie je záležitostí Městské knihovny v Praze.²

Životopisný medailon

Jan Thon se narodil 28. května 1886 v Golčově Jeníkově. Absolvoval čáslavské gymnázium, kde maturoval v roce 1905. Otec byl lékárník a přál si, aby syn pokračoval v rodinné profesní tradici. Mladý Thon začal farmacii skutečně studovat, ale zájmy ho brzy vedly jinam. Roku 1906 se zapsal se na filozofickou fakultu české Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze, nejprve na obory čeština a němčina (tu později vystřídala francouzština). Zabýval se zejména českými literárními dějinami 19. století a jeho důležitými pedagogy byli Jaroslav Vlček, Otakar Hostinský, Václav Tille, Jaroslav Jakubec a Arne Novák. V roce 1912 obhájil disertační práci s názvem Karel Sabina jako kritik a literární historik a stal se doktorem filozofie. Ještě jako student (1911) stal zaměstnancem Knihovny královského hlavního města Prahy³, což nasměrovalo jeho životní a profesní dráhu. Válečná léta 1914 až 1918 pro Thona znamenala pobyt v zákopech, zranění, léčení a roku 1918 návrat do pražské městské knihovny. Energický a vzdělaný mladý muž (bylo mu tehdy 32 let) se brzy stal nepostradatelným pomocníkem nemocného ředitele knihovny (a básníka) Antonína Sovy a jeho zástupcem, který knihovnu fakticky řídil.

Jejím ředitelem se stal v březnu 1920, vzápětí se mu podařilo prosadit rok starý plán na spojení veřejných knihoven všech obcí, které se od ledna 1922 staly součástí tzv. Velké Prahy. O několik let později (1925–1928) sehrál významnou roli při prosazení výstavby nové budovy centrální městské knihovny na Mariánském náměstí a až do konce první republiky zásadně ovlivňoval její činnost i rozvoj pobočkové sítě (v roce 1938 bylo poboček už 50). Jako přesvědčeného demokrata ho nemohly tolerovat obě totalitní diktatury 20. století: nacistická správa Prahy ho nařídila penzionovat roku 1942, a když se po osvobození znovu vrátil do ředitelny městské knihovny, pobyl v ní pouze 3 roky; poté ho z ní, tentokráte natrvalo, vypudili komunisté. Ještě nějakou dobu mohl působit pedagogicky, pak už se věnoval jen práci editorské a badatelské. Zemřel v roce 1973.

Spolupracovníkem Antonína Sovy a jeho nástupcem

V roce 1911, kdy³ Jan Thon nastoupil do knihovny, směřovalo hlavní úsilí tehdejšího ředitele Sovy k tomu, aby město zajistilo pro knihovnu vhodnější prostory, nejlépe v nově vybudovaném objektu. Stručně rekapitulujme: Knihovna vznikla 1891, postupně sídlila na několika místech, až v roce 1903 nalezla trvalejší útočiště v empirovém domě čp. 98 na Mariánském náměstí.⁴ V témže roce ovšem na základě návrhu asanační komise o přestavbě celé části Starého Města dostala výpověď a hledalo se pro ni nové umístění. Hledání trvalo až do roku 1914 a k žádnému výsledku nevedlo. Roku 1909 se sice městská rada usnesla vystavět pro knihovnu a městský archiv samostatnou budovu a ředitel Sova zpracoval a podal příslušný stavební program, ale věc se vlekla, představy odpovědných činitelů byly různé (tu novostavba, tu přestěhování do nějaké již existující budovy), uvažovaná místa pro novostavbu se také měnila, ale celá záležitost se reálně nijak nehýbala z místa. V letech 1913 až 1915 se dokonce velmi reálně uvažovalo o odprodeji celého asanačního bloku i s dosavadní budovou knihovny státu pro zamýšlenou stavbu administrativní budovy univerzitní knihovny, aniž bylo zajištěno nové umístění knihovny městské. Macešské jednání městské rady ale pokračovalo až do roku 1919, kdy je z její strany opět urgován stát (teď už československý) ohledně dohodnuté koupě zmíněných pozemků a hledalo se nějaké jiné provizorní umístění knihovny (mj. palác Kinských). Nakonec zůstala ve svém starém domě, protože nový ředitel Jan Thon si správně uvědomil, že jakékoli provizorium jen oddálí zásadní řešení pro budoucnost. Věc byla zatím odložena ad acta a Thon se plně soustředil na druhý velký úkol, který před veřejným knihovnictvím města Prahy stál a kterým se zabýval už od roku 1919 – na centralizaci veřejných knihoven vznikající Velké Prahy.

Vytvoření sítě pražských veřejných knihoven

Vznik nové republiky přinesl našemu knihovnictví významný počin, a to zákon č. 430/1919 Sb., o veřejných knihovnách obecních. Pro pražskou knihovnu byla ale neméně důležitá i jiná záležitost, která se roku 1919 připravovala, a to vznik tzv. Velké Prahy spojením dosavadního města a přilehlých obcí. Nové Hlavní město Praha vzniklo 1. ledna 1922⁵ na základě zákona č. 114/1920 Sb. připojením 37 obcí a osad.⁶ Je důležité, a to právě zásluhou energického a cílevědomého Jana Thona, že veřejné knihovny působící v takto vzniklém velkoměstě byly nakonec připraveny se transformovat do podoby jednotné a plně centralizované knihovní sítě. Ještě před vydáním zmíněného zákona se mu podařilo v červnu 1919 prosadit v městské radě usnesení, jímž se ukládalo „vypracovat jednotný plán pro budoucí úpravu veřejného knihovnictví na území Velké Prahy“. Tím, kdo plán fakticky pak vypracoval, byl pak právě nový ředitel Veřejné knihovny hl. města Prahy⁷ Jan Thon. Šlo o návrh budoucí organizace pražských veřejných knihoven, která byla městské radě předložena v prosinci 1921, o měsíc později schválena a ředitel Thon byl pověřen její realizací. Ta nebyla jednoduchá, stejně jako v jiných oblastech veřejné správy a veřejných služeb se reálné vytváření jednotného organismu vznikajícího velkoměsta neobešlo bez kompetenčních sporů a vzájemných animozit. Lokální patriotismus některých městských částí podbarvený i tehdejšími sociálněpolitickými spory i sociální demagogií byl značnou brzdou.⁸ Nakonec se Thonovi podařilo schválené zásady prosadit a dovršením jeho snah se pak stal Organizační řád knihoven městských v obvodu sjednocené obce Pražské schválený v listopadu 1922.

Následovalo praktické naplňování schváleného a k šesti původním „malopražským“ pobočkám se během roku 1922 postupně přičleňovaly pobočky nové, tj. knihovny bývalých samostatných obcí. Koncem roku pak působila ve Velké Praze Ústřední knihovna, 36 poboček a 13 čítáren časopisů. Centralizace knihovní sítě nebyla jednoduchou záležitostí. Fond nových poboček bylo nutno postupně přesignovat, doplnit katalogizační záznamy, vytvořit mechanismy pro doplňování knihovního fondu, sjednotit výpůjční pravidla a výpůjční poplatky atd. Spojený knihovní fond měl 240 000 jednotek a provoz sítě zajišťovalo 38 knihovníků a kolem padesátky příležitostných pracovníků (učitelů, úředníků, studentů). Během dalšího dvacetiletí ředitelského působení Jana Thona se knihovní síť postupně rozšiřovala a proměnu doznávaly i jednotlivé pobočky, vč. zásadní proměny Ústřední knihovny.  Na sklonku první republiky měla knihovna již 50 poboček, 12 čítáren časopisů, 6 knihoven a čítáren pro mládež (dnešní terminologií pro děti) a několik specializovaných oddělení (hudební knihovna, slepecká knihovna a také knihovnu pro německy hovořící Pražany).⁹ Jan Thon byl nejen knihovník, ale i publicista, literární autor a člověk všestranně kulturně angažovaný. Proto jistě nepřekvapuje, že knihovna ve 30. letech byla známa i svou bohatou publikační činností. Edice Spisy knihovny hlavního města Prahy čítala již 30 titulů¹⁰, dále se vydávaly tematické bibliografie (překladů z jednotlivých národních literatur, monograficky zaměřené na významné umělce apod.). Od podzimu 1937 vydávala knihovna i čtrnáctideník Knihy a čtenáři, od jehož poválečného obnovení vede přímá cesta k dnešnímu celostátnímu časopisu Čtenář.

Jan Thon byl ředitelem energickým, činorodým a také velmi autoritativním. Dbal o bohatost a literární úroveň knižního fondu, osobně řídil nákupní komisi.  Zásadní rozhodnutí organizačního, ekonomického, ale i provozního charakteru si ponechával pod plnou kontrolou a minimálně delegoval na někoho jiného rozhodovací pravomoci. Týkalo se to i provozu jednotlivých poboček, jejichž personál byl podřízen přímo řediteli. Na druhé straně ve věcech „knihovnicky“ odborných se dokázal obklopit velmi schopnými a vzdělanými spolupracovníky, jako byli organizátor a vedoucí slepecké knihovny F. Soukup, vedoucí literárního oddělení Z. Gintl, vedoucí hudební knihovny J. Plzeňský, autor systematického třídění knihovny M. Heřman, bibliograf J. Kunc, organizátor distribuce M. Jirko, literární historik M. Halík, knihovnický novátor J. Frey, muzikolog J. Dostál, dramaturg J. Tumlíř, A. Kvapilová, J. Teigová, básník F. Hrubín a další.

Nová budova

Vytvoření velké celopražské pobočkové sítě v roce 1922 pochopitelně velice zkomplikovalo situaci v Ústřední knihovně na Mariánském náměstí. Nedostatečnost prostor v její budově byla neúspěšně řešena minimálně od roku 1908 a ve chvíli, kdy zde bylo nutné zpracovávat násobně více knih určených také pro rozsáhlou pobočkovou síť, se situace dramaticky zhoršila. Prostor čítáren se zredukoval na pouhou třetinu, v podstatě budovu opanovalo jedno jediné velké provizorium. Jan Thon sice stále tlačil na městskou radu, aby neúnosnou situaci pomohla řešit, ale nic reálného zde nebylo učiněno a související nápady radních cílily většinou do prázdna. To, co následovalo, lze nejlépe popsat slovy „deux ex machina“. Dozorčí rada Pražské městské pojišťovny schválila v únoru 1923 návrh jejího vrchního ředitele Antonína Šebka, takto dlouholetého čtenáře knihovny, aby své vlastní 60. výročí (1925) oslavila tím, že hlavnímu městu věnuje k 10. výročí republiky (1928) novou budovu knihovny. Sám Jan Thon to popisuje tak, že se u něho jednoho dne objevil neznámý pán, představil se jako Antonín Šebek a sdělil mu výše popsané. Zda to bylo vskutku takto překvapivé či zda se oba pánové ve skutečnosti už znali (např. prostřednictvím zednářských kruhů), to se asi dnes už přesně nedozvíme.

J. Thon měl jako literát velký smysl pro dramatičnost sdělení, každopádně se zde rýsovala možnost, že na nezastavěných pozemcích asanačního bloku, na němž stála i dosavadní knihovna, vyroste nová, velká a plně funkční budova a velký letitý problém bude vyřešen. Ředitel Thon byl požádán o urychlené zpracování stavebního programu pro novou budovu a o spolupráci. První verzi stavebního programu Thon vytvořil během pouhých 14 dnů. Pojišťovna rozšířila jeho úvodní návrh ještě o dvě složky – do budovy zamýšlela přidat prostory pro městský statistický úřad a prostory pro rezidenci pražského primátora. Celá záležitost byla sdělena i ústřední správní komisi hlavního města, která záměr v červnu 1923 akceptovala. V témže měsíci byla vypsána užší soutěž mezi pěti významnými architekty (Ausobský, Hübschmann, Janák, Roith, Sakař). V dubnu následujícího roku soutěžní porota doporučila návrh architekta Františka Roitha, který se v základních proporcích a parametrech dosti shoduje s tím, jak byla budova později postavena.

Při práci na následném definitivním projektu F. Roith úzce spolupracoval s J. Thonem, takže bylo možno maximálně zohlednit i funkční hledisko knihovnické a provozní. Zdá se, že si oba dobře rozuměli a jejich spolupráce byla proto velice plodná. Výsledkem je budova, jejímž jádrem je velká moderní knihovna světové úrovně s velkou půjčovní halou, velkými studovnami, několika specializovanými odděleními a velkým skladovým zázemím. Zároveň je administrativním centrem celé instituce mající pobočky na desítkách míst po celém městě, umožňuje centrální zpracování nového knihovního fondu i údržbu stávajícího (knihařská dílna). Tyto funkce se zde daly předpokládat, ale mnohem zajímavější je z dnešního pohledu to, že se architektu Roithovi podařilo do budovy navíc vkomponovat Thonovu vizi knihovny jako do jisté míry multifunkčního kulturního centra (sály a učebny, výstavní prostory, divadelní sál pro děti).¹¹ Tím, alespoň v československých poměrech, o mnoho desetiletí předběhli svou dobu. Budova knihovně dobře sloužila až do 80. let a po generální rekonstrukci na sklonku let devadesátých je důstojným centrem MKP i dnes, byť si již vyžaduje proměnu řady stávajících funkcí (tempo potřebných změn se velmi zrychluje). Sama stavba proběhla v letech 1925 až 1928 a oficiálně byla budova městu předána 25. října téhož roku, byť postupné zprovozňování jednotlivých prostor a jednotlivých služeb se protáhlo až do roku 1929.

Ještě krátce k uměleckému a výtvarnému pojetí tohoto architektonického díla: Janu Thonovi jako člověku, v němž se setkává porozumění pro technologický pokrok s jistou mírou konzervativního pohledu na společenské a umělecké hodnoty, se novoklasicistní pojetí Roithovy budovy s využitím prvků stylu art decco (malby F. Kysely) zřejmě velmi zamlouvalo a troufnu si předpokládat, že i monumentální klasicisující charakter budovy sousedící s Novou radnicí a s Klementinem přijal s větším uspokojením než potenciální funkcionalistické řešení, i když novou vinohradskou pobočku knihovny dostavěnou ve funkcionalistickém pojetí o rok později plně akceptoval.

Čtvrtstoletí práce pro knihovnu a svědectví o ní

V roce 1938, jubilejním roce republiky, Jan Thon v poměrně obsáhlé knize O Městské knihovně, knihách a taky lidech podává své svědectví o tomto čtvrtstoletí knihovny, podrobně popisuje dvacetileté budování a vývoj její knihovní sítě, vznik nové budovy, služby specializovaných oddělení, v historickém exkurzu se ale také vrací k tomu, co tomu předcházelo. Vzhledem k tomu, že archivních dokumentů z období 1. republiky se v knihovně zachovalo jen velmi málo¹², představuje tato kniha jednoznačně nejdůležitější zdroj informací pro historii této instituce. Zároveň se zde Thon zamýšlí i nad samotným smyslem knihovnické práce, formuluje tu svá doporučení a uvažuje nad budoucností knihovních služeb, zejména nad jejich reálnou dostupností (viz téma pojízdných knihoven).

Svou knihu končí slovy: Svobodou k osvětě, k vyšší osvětě, k vyšší kultuře. A ve znamení tohoto hesla pracuje a chce pracovati městská knihovna pražská v příštích desetiletích a už tehdy možná tuší, že všechno bude mnohem a mnohem těžší. Je zaměstnancem knihovny už 27 let a jejím ředitelem 18 let, a proto má odborné i laické veřejnosti co říci.

1942 a 1948 – vynucené odchody

Jako přesvědčený demokrat pak zažívá s obavami Mnichov, agonii Druhé republiky, německou okupaci a vznik Protektorátu. V nesvobodných poměrech nabývá na významu to, co může v nějaké podobě uchovávat hodnoty, které současnost tak brutálně potlačuje. Význam knihy a literatury jako mostu k lepší budoucnosti je v české společnosti té doby evidentní. Knihovny, stejně jako další kulturní instituce, mají najednou mnohem důležitější roli, než bývala ještě před několika lety. Pražská městská knihovna, její ředitel a okruh jeho spolehlivých spolupracovníků tento úkol přijali a začali ho naplňovat přes všechny těžkosti, kterými okupační režim chce zlomit odpor českého národa. Mezi knihovníky kolem Jana Thona se nenašel nikdo, kdo by se snížil ke kolaboraci, naopak dělají vše, co lze reálně činit v pasivním odporu. Někteří byli později i zatčeni, vězněni a jeden i popraven. 

Když denuncianti z českých fašizujících skupinek začali projevovat zájem o obsah fondu knihoven a protektorátní úřady jsou nuceny vytvářet další a další seznamy zakázané literatury (zesílilo to za ministrování Emanuela Moravce), podařilo se vedení pražské městské knihovny s vědomím některých úředníků pražského policejního ředitelství prosadit uskladnění všech stažených knih v suterénu budovy knihovny na Mariánském náměstí.¹³ V době heydrichiády byla tato část suterénu dokonce zazděna a všechny zde ukryté knihy se dočkaly v roce 1945 návratu na regály (pozdější prohibita komunistické éry už takové štěstí neměla).

Bylo ale jasné, že ředitelská pozice Jana Thona je v kontextu zostřování okupačního režimu neudržitelná. Byl symbolem kontinuity s demokratickou republikou a jeho pasivní odpor byl zřejmý. Zatímco do primátorské rezidence nad knihovnou se nastěhoval skutečný pán Prahy, nacistický náměstek primátora J. Pfizner, o patro níže musí Jan Thon opustit svůj ředitelský stůl, za který na tři zbývající protektorátní roky usedl magistrátní úředník Jan Grmela.

V roce 1945 se Jan Thon na svůj ředitelský post vrátil a s ním i několik za války vězněných kolegů a kolegyň. Obnova normálního chodu knihovny nebyla jednoduchá. Proti předválečným poměrům měla mnohem méně pracovníků, mnozí byli nekvalifikovaní, knihovně bylo také uloženo vytřídit a zpracovat knihy konfiskované kolaborantům.  Brzy se také začala projevovat silná názorová polarizace v postojích zaměstnanců. Společenský a politický neklid příznačný pro poválečné Československo zasáhl i knihovnu. Komunisté mezi zaměstnanci vedení Jaroslavem Freyem, nejprve nepočetní, postupně získávali silnější pozice, což oslabovalo pozici ředitele a vedlo na počátku roku 1948, kdy komunisté ovládli i zaměstnaneckou radu, k faktickému dvojvládí. Netrvalo dlouho, únorový „akční výbor NF“, opět pod taktovkou J. Freye, už začal o podstatných věcech rozhodovat sám. Proběhlo první kolo personálních čistek a Jan Thon byl prakticky odstaven od řízení knihovny. Formálně sice zůstal ředitelem do konce října 1948, ale knihovnu již ovládali jiní. Jeho nástupce Frey po několika měsících v ředitelském křesle zamířil výše a knihovna, které Jan Thon věnoval většinu svého života, směřovala k nejkritičtějšímu období své historie, což byla nepochybně 1. polovina 50. let.

I v nové životní situaci Jan Thon nerezignoval na odbornou činnost. Mohl ještě několik let působit při výchově budoucích knihovníků na filozofické fakultě, ale potom se už věnoval pouze práci editorské a badatelské. Závěr jeho života byl provázen řadou nepříjemných událostí (roku 1961 mu výbuch plynu zdemoloval byt, v roce 1969 utrpěl vážné poranění hlavy). Zemřel v prosinci 1973 ve věku 87 let, tedy v době, kde „jeho“ knihovna opět prožívala své horší chvíle.

Spolkové, pedagogické, literární, politické a společenské působení

Jan Thon se knihovnictví věnoval vskutku všestranně, aktivně pracoval v Ústředním spolku českých knihovníků, v Československé společnosti knihovědné a také ve Spolku českých bibliofilů. V roce 1923 se podílel na uspořádání první výstavy československé knihy v Paříži, roku 1926 podnikl studijní cestu po německých a skandinávských knihovnách.

Působil sedm let jako pedagog Státní knihovnické školy zřízené v roce 1920 v návaznosti na knihovnický zákon z roku 1919. Od roku 1928 pak přednášel v univerzitních knihovnických kursech. Po nuceném protektorátním penzionování z podnětu profesora Alberta Pražáka zpracoval svou docentskou práci Osvětou k svobodě, na jejímž základě byl habilitován v roce 1946 na filozofické fakultě Univerzity Karlovy v oboru české literární historie se zvláštním přihlédnutím ke knihovědě. Práce vyšla roku 1948 i knižně, paradoxně v roce, který pro svobodu znamenal tolik špatného a kdy byl definitivně zbaven postu ředitele knihovny, o kterou se tolik zasloužil. Na filozofické fakultě UK mohl ale ještě působit až do roku 1956. Ještě v roce 1959 se několika kapitolami podílel na vysokoškolských skriptech Česká literatura národního obrození a Česká literatura 2. poloviny 19. století.

V roce 1921 byl krátce redaktorem časopisu Česká revue, na jehož vydávání se ale podílel již od roku 1917. Poté v letech 1920–1932 vedl literární rubriku Národních listů nazvanou Knihy a čtenáři, jejíž název později převedl na čtrnáctideník vydávaný městskou knihovnou.

Byl i tvůrčím umělcem. V roce 1926 vydal sbírku básní Opuštěné stopy, shrnující jeho tvorbu z let 1905–1922 a mj. v roce 1928 napsal velice zajímavou minipovídku Knihovnická fantasie¹⁴ (o té zde bude ještě řeč).

Jeho práce odborné lze tematicky rozdělit zhruba do dvou hlavních částí – literárně vědné a týkající se knihovnictví a nakladatelské činnosti. Už v roce 1910 vydal studii Cesta do Itálie Karla Hynka Máchy. Nejvíce ho zaujala postava Karla Sabiny, v letech 1911–1916 vydal třídílné vybrané spisy z jeho díla a roku 1912 mu věnoval i svou disertační práci Karel Sabina jako kritik a literární historik  a později také titul O Karlu Sabinovi (1947). Těmito studiemi přispěl výrazně k modernímu posuzování života a tvorby tohoto spisovatele, exemplárně potrestaného za spolupráci s rakouskou tajnou policií. V roce 1957 pak připravil k vydání část Sabinovy korespondence (Rodinné listy Karla Sabiny).  Později se podílel také na vydávání děl Jana Nerudy (Jan Neruda: Literatura I – III) a literárních prací Jana Evangelisty Purkyně.

Z prací věnovaných knihovnictví a nakladatelství je to především již zmiňovaná obsáhlá práce O městské knihovně, knihách a také lidech (1938), monografie o významném českém nakladateli Jana Laichterovi (1936), stať Knihopisný pokus Karla Havlíčka Borovského (1934), studie o českých knihovnách od 20. let 19. století nazvaná Lidové knihovnictví jako součást tradice (1946), biografické medailony zajímavých osobností, spojených s českým knihovnictvím Knihovníci a knihomilové (1947) a přínos některých spisovatelů k rozvoji čtenářství popsal v knize Mezi knihami a lidmi (1956). Zabýval se také dějinami české knihy z  hlediska nakladatelského a knihovnického a dějinami čtenářských spolků (viz jeho příspěvky v Listech filologických, Slovanské knihovědě, Slavii, Slovesné vědě, Rozpravách Aventina). Pro Ottův slovník naučný nové doby vypracoval hesla knihovna a knihovník.

K dějinám pražské městské knihovny se ještě vztahují práce Knihovna král. hl. města Prahy v roce 1911 (1912), Knihovna hl. města Prahy a stavba její ústřední knihovny (1926), která obsahuje vysvětlení důležitosti právě probíhající výstavby nové budovy a popis jejího funkčního a projektového schématu. A svému zastánci ze začátků knihovnické kariéry věnoval v časopise Slovanská knihověda stať Emlerův inspektorát městské knihovny pražské (1938).

Zájem o knihovědu a literární historii si Thon uchoval až do pozdního věku, i když v posledních letech mu již aktivní vědeckou a publikační činnost znemožňovaly zdravotní problémy. Písemná pozůstalost Jana Thona je zachována od osobních a rodinných dokladů přes obsáhlou korespondenci¹⁵ a množství rukopisů až po soubory tisků a výstřižků ve značné úplnosti, a dává tak možnost dobře poznat mnohostrannost Thonovy osobnosti. Proto také jeho pozůstalost uložená v Památníku národního písemnictví je velmi rozsáhlá (čítá 56 kartonů).

Svým politickým smýšlením byl Jan Thon národní demokrat. Ve sporech, které se rozhořely brzy po vzniku republiky, zastával tedy spíše pravicové postoje, a protože byl člověk veřejně aktivní, navíc novinářsky působící (Národní listy), nebylo překvapením, že se často dostal do polemik a sporů, zejména s představiteli socializující levice. Jako příklad lze uvést spor kolem jmenování Z. V. Tobolky do čela parlamentní knihovny v roce 1919, který měl výrazně politický i osobní podtext (bývalý mladočeský poslanec Tobolka přešel k sociální demokracii). Když se pak koncem 30. let znovu vyostřily spory mezi pravicí a levicí českého společenského a politického života, dostal se Thon dokonce i do zpětného a posmrtného sporu se svým ředitelským předchůdcem Antonínem Sovou¹⁶, což vyvolalo vcelku výraznou odezvu na levé straně společenského spektra.¹⁷

Jan Thon byl také svobodným zednářem, patřil mezi zakladatele významné lóže Národ¹⁸, která sdružovala mnoho důležitých mužů První republiky, politiků, úředníků, právníků, lékařů, umělců, univerzitních profesorů.¹⁹ Politické zakotvení těchto lidí představovaly zejména strany národně demokratická, národně socialistická, sociálně demokratická a částečně i agrárníci, tedy politické těžiště nového státu. Thon byl velice aktivním členem lóže, velmi mu záleželo na tom, aby vzájemné vztahy zde nebyly jen formální, ale doopravdy přátelské a „bratrské“. Byl také stoupencem politického angažování se svobodných zednářů, což v jeho případě ostatně platilo. V roce 1947 předsedal přípravnému výboru pro obnovení lóže Národ, ale události následujícího roku vedly k jejímu zániku.²⁰ Traduje se také, že prazáklad dnešního fondu oddělení vzácných tisků Městské knihovny v Praze tvoří někdejší knihovna této lože, která takto byla skryta v době nacistické okupace. Ještě dodejme, že architekt František Roith, autor nynější budovy knihovny, byl také členem této lóže.

Zapomenut a znovu objeven

Otázku, zda a jak moc byl Jan Thon v pražské Městské knihovně připomínán v 60. letech, kdy se pod vedením ředitele Rudolfa Málka dostávala z marasmu let padesátých, se autor tohoto článku neodvažuje zodpovědět, ale spíše se kloní k myšlence, že mohlo jít maximálně o velmi neoficiální kontakt s jednotlivci. V nevelkém počtu v knihovně zachovaných písemností z té doby není k nalezení nic a dotázat se již není koho. V 70. letech za autoritativní vlády normalizační ředitelky Čeledové se o Thonovi hovořit nikdo neodvážil, pamětníci postupně odcházeli. Až v 80. letech v souvislosti s prvními úvahami o rekonstrukci budovy knihovny bylo možno Jana Thona nepřímo připomenout, a to především s využitím jeho publikací, této budově věnovaných. Když se ale vzápětí po pádu komunistického režimu knihovna chystala oslavit století své existence (1991), mohl se ten, kdo ji čtvrtstoletí vedl a formoval, vrátit do její paměti. Výraznou zásluhu na tom měla zejména dlouholetá pracovnice knihovny Zdeňka Čermáková a její rozsáhlá práce Městská knihovna v Praze 1891–1991, ze které především čerpají autoři následných článků a medailonů o Thonovi. A nyní, ke 100. výročí vzniku republiky, se knihovna chystá vydat několik prací Jana Thona jako e-knihy, zejména text pro ni nejdůležitější, publikaci O městské knihovně, knihách a také lidech.

Knihovnická sci-fi jako tečka

Minipovídku Knihovnická fantasie otiskl Jan Thon časopisecky²¹ v roce 1929 a v roce 1936 ji k jeho padesátinám vydali jeho knihovničtí spolupracovníci jako bibliofilský tisk. Na osmi stranách textu se ocitáme v Praze roku 2028, tedy přesně sto let od otevření nové budovy pražské městské knihovny. V jemné nadsázce zde autor v pohledu budoucího ředitele ostře konfrontuje očekávaný technologický a informační pokrok (docela zajímavě popsaný) s tradiční (a nyní již zcela archaickou) rolí knihovny, vyjádřenou zde knihou, a to dokonce sbírkou lyrické poezie, aby protiklad byl co nejúčinnější. Klade tak otázku, na kterou jednoznačně neumíme odpovědět ani my v roce 2018. Zároveň je tento text dokladem, že Jan Thon se ve své knihovnické profesi dokázal zamýšlet nad souvislostmi, které dalece překračovaly jeho dobu a koneckonců i knihovnictví jako takové.

Obr.: archiv autora

Pozn.: Nezkrácená verze