Hlavní obsah stránky

VÝROČÍ KNIHOVNY: Fortifikační důstojník Willenberg a 300 let knihovního fondu NTK

PAVEL HORTIG | pavel.hortig@techlib.cz

Národní technická knihovna (NTK) slaví v letošním roce třísté výročí založení. Její fond vznikl v roce 1718 jako sbírka knih prvního stavovského profesora inženýrství Ch. J. Willenberga. Profesura byla zřízena českými zemskými stavy za účelem výuky „vojenských dovedností“, zejména stavby opevnění, a stála na počátku dnešního Českého vysokého učení technického v Praze (ČVUT). S ČVUT a jejími předchůdci jsou dějiny NTK úzce spojeny.

Samostatnou institucí nezávislou na této vysoké škole se knihovna stala až po 2. světové válce, v roce 1960 získala název Státní technická knihovna. Po přestěhování do nové budovy v Praze Dejvicích roku 2009 se přejmenovala na Národní technickou knihovnu.

Ch. J. Willenberg a šíření inženýrského umění

Christian Josef Willenberg se narodil v roce 1655 v rodině provazníka ze slezské Lehnice, ale u řemesla svého otce nezůstal. Rozhodl se pro kariéru v armádě a odešel do Francie, kde sloužil králi Ludvíku XIV. v jeho alsaském pluku. Z válečnického umění ho zaujaly takzvané inženýrské obory. Inženýr byl v 2. polovině 17. století znalec, který ovládal umění budování, ale i obléhání opevnění (fortifikací), a proto musel mít odborné znalosti z vyměřování terénu, stavitelství, dělostřelby a mechaniky. V té době nejlepší inženýři, jako byl například francouzský maršál Sebastien Vauban, proslulý stavitel pevností, působili ve Francii a v Nizozemí. Willenberg asi právě proto zamířil do Francie. Již tehdy existovaly technické školy. Sám Willenberg však do žádné nechodil, své znalosti získával během vojenské služby pod vedením zkušených důstojníků.

Jeho pobyt ve Francii ukončil obrat v politice císaře Leopolda I. Blížila se nová válka, která se do historie zapíše jako válka o dědictví španělské a potrvá od roku 1701 do roku 1714. Leopold I. vydal v roce 1689 výzvu svým poddaným, aby opustili nepřátelskou Francii. Na počátku 90. let 17. století se proto Willenberg rozhodl vrátit do habsburských zemí a předpokládal, že bude přijat do císařské armády. Byl však zklamán, jeho žádost neustále odkládali, takže se nakonec usadil v Praze. Vstupoval do služeb bohatých šlechtických rodin a jako hofmistr vychovával jejich mužské potomky, které připravoval na vojenskou kariéru. Ještě jednou se vypravil na válečná pole, aby se po boku svého žáka Františka Karla Valdštejna zúčastnil dobývání italské pevnosti Casale. Valdštejn ale během italského tažení v roce 1701 smrtelně onemocněl a Willenberg se po jeho skonu

vrátil do Prahy. Právě v té době v něm uzrál nápad, který významně ovlivní budoucnost technického školství v českých zemích.

Rozhodl se totiž své znalosti inženýrského umění předávat mladým lidem nikoli jen jako šlechtický hofmistr, ale jako veřejný učitel. Výsledkem byla jeho česky psaná žádost císaři Leopoldovi I. z 30. ledna 1705 o „zavedení vyučování ve fortifikaci“. Současně se nabídl tuto výuku za plat vykonávat. Jde o první návrh na vznik odborné školy pro vojenské inženýrství v habsburských zemích. Samotná cesta k ustavení stavovské profesury inženýrství v Praze a zahájení vyučování prvních žáků však potrvá dalších 13 let; na trůně se mezitím vystřídají tři císaři.

Vznik ČVUT

Žádost byla podána české dvorské kanceláři, která ji se svým vyjádřením předala 9. února 1705 do Vídně. Patnáctého prosince 1706 vydala dvorská válečná rada dekret, jímž jeho císařská milost udělila Willenbergovi titul císařského inženýra na základě zkoušky vykonané ve stejném roce v Praze před komisí pro inženýrství a obranné věci. V ní prokázal skvělé znalosti v oborech aritmetika, geometrie, trigonometrie a fortifikace. Musel také navrhnout opevňovací systém v nepravidelném terénu a poté vypracovat plán jeho dobývání.

Císařským reskriptem nového císaře Josefa I. z 18. ledna 1707, opět napsaným česky, bylo komisařům královského českého zemského sněmu uloženo obrátit se na české stavy a vyhovět Willenbergově žádosti. Tento dokument se považuje za zakládací listinu ČVUT. Vyučování ale na jeho základě v Praze nezačalo a nekonaly se ani žádné přípravy. Císařský reskript pouze vyjadřoval císařovo přání a doporučení stavům. Nebyl zakládacím aktem nové školy, o tom musely rozhodnout až samotné stavy. Protože od roku 1707 neudělaly české zemské stavy ve věci žádné kroky ani rozhodnutí, poslal Willenberg v roce 1716 opětovnou žádost přímo císaři Karlu VI. do Vídně.

Počátky NTK

Panovník se 14. května 1717 obrátil na komisaře českého zemského sněmu s příkazem, aby mu urychleně podal zprávu, jak byl vyřízen reskript z 18. ledna 1707. České stavy po dalších jednáních rozhodly svým dekretem vydaným dne 9. listopadu zřídit stavovskou profesuru inženýrství a jmenovat Willenberga profesorem s platností od 1. ledna 1718.* Kromě ročního platu 1200 zlatých, za něž měl vyučovat dvanáct osob, z nichž mělo být šest stavu panského, čtyři stavu rytířského a dvě stavu měšťanského, udělily Willenbergovi „jednou pro vždy“ 300 zlatých na knihy, modely a přístroje. Další knihy a učební pomůcky si měl Willenberg a jeho následovníci opatřovat ze svých vlastních prostředků. Listopadový dekret s informací o přidělené částce na nákup knih stanovuje datum, od nějž NTK odvozuje počátek své historie, protože Willenbergovy knihy jsou stále součástí jejího knihovního fondu.

Malý zájem o studium

Po dlouhých třinácti letech od zaslání první žádosti císaři nastal 1. ledna 1718 den, kdy mělo vyučování konečně začít. Hned na začátku se ale objevil nečekaný problém: zájem o studium nového oboru byl mimořádně malý. Žáci nepřicházeli, a když se přihlásili, rychle mizeli. Jak zklamaný Willenberg informoval své nadřízené, první rok se na dvanáct otevřených míst přihlásilo pouze devět osob, mezi nimi i hrabě Michna, baron z Ranzova a pan Lažanský. Po dvou měsících v kurzu zbyli jen tři studenti (například hrabě Michna se na přednáškách vůbec neukázal) a někteří zapsaní uchazeči velmi brzy odešli.

Nezájem studentů zdůvodňoval Willenberg tím, že probírá i těžší matematické výpočty, vyučování není v příhodných hodinách a žáci nechtějí utratit 30 zlatých za potřebné pomůcky jako tužky na rýsování, pravítka a knihy. Výuka byla určena především šlechtickým synům, vyžadovala však hlubší znalost matematiky, na níž Willenberg přísně trval. Zájem šlechty proto rychle upadl až do té míry, že nebylo možné zaplnit její místa, proto brzy převážili mladíci měšťanského původu. Willenberg se rovněž obrátil na pražskou univerzitu se žádostí, aby své studenty informovala o možnosti navštěvovat jeho výuku. Podstatnou část jeho žáků velmi brzy tvořili univerzitní posluchači.

Vyučovalo se v němčině, což představovalo revoluční novinku vzhledem k panující latině na středních školách a univerzitě. Celková délka studia činila dva roky, školní rok začínal v listopadu a končil v září. Vyučování však v průběhu roku přerušovaly četné prázdniny, církevní svátky a slavnosti.

Filozofii na pražské univerzitě v tu dobu studovalo zhruba 500 žáků. U Willenberga neznáme přesná čísla, jednalo se vždy jen o několik jedinců. Uplatnění absolventů v praxi bylo velmi různorodé. Někteří podle jeho zpráv nalezli zaměstnáni při vyměřování pozemků, jeden pracoval jako mechanik s přístroji, avšak armádě, jejímž potřebám měla výuka sloužit především, se upsalo jen minimum z nich. Již za Willenberga proto začal pozvolný odklon od výuky vojenského umění a rozšiřování civilních technických oborů, který byl dokončen za jeho nástupců.

Knihovna

Nevíme jistě, jaké knihy si Willenberg z přidělených 300 zlatých pořídil, protože se v archivech nedochoval žádný písemný doklad s inventářem titulů. Jednou z nich ale byla zcela jistě kniha Nicolase De Fera s názvem Les Forces de l’Europe, obsahující 179 rytin plánů evropských pevností s příslušným slovním doprovodem. Dokládá to profesorův vlastnoruční podpis, jímž knihu vydanou v roce 1695 opatřil. Willenberg informoval ve svých žádostech císaře, že hodlá přednášet podle rozsáhlé třídílné učebnice Georga Conrada Stahla pojmenované Europaeischer Ingenieur oder Kriegs-Bau-Kunst. Ta se však v historickém fondu NTK nedochovala, nemůžeme proto spolehlivě určit, zda ji ve své knihovně skutečně někdy měl.

 

Knihy byly majetkem stavů. Profesor Willenberg je měl podle nařízení dekretu z listopadu 1717 opatrovat, uchovávat a využívat v místě, kde vyučuje svoje žáky, tedy ve svém bytě. Willenberg bydlel v tzv. Saském domě na Malé Straně. Tento objekt dosud stojí, je to první dům po levé straně Mostecké ulice ve směru od Karlova mostu na Malostranské náměstí, jenž přiléhá k Malostranské mostecké věži. Roku 1720 se přestěhoval na Staré Město do domu na rohu Liliové a Anenské ulice, který byl tehdy nazýván „krejčovský herberk“. Důvod byl jednoduchý. Značný počet frekventantů již v té době tvořili studenti univerzity a Willenberg jim chtěl být blíže. Jak ve své zprávě zemským stavům vysvětloval, studenti si také stěžovali, že cesta přes Karlův most je zdržuje (bydleli na kolejích na Starém Městě) a v létě je na něm příliš horko a v zimě chladno. Navíc se při přechodu mostu platilo mýto.

V roce 1725 Willenberg vážně onemocněl. Této situace využil Jan Ferdinand Schor, vzděláním malíř se zájmem o technické vědy, který se nabídl výuku převzít. V roce 1726 se zemští stavové rozhodli Willenbergovi jeho profesuru odebrat, a to s odkazem na jeho vysoký věk. Ponechali mu ale penzi 600 zlatých a zároveň jmenovali Schora novým profesorem inženýrství. Penze si Willenberg dlouho neužil, již po pěti letech v roce 1731 umírá.

Závěr

Předchozí text dokládá, s jak velkými potížemi se stavovská profesura inženýrství potýkala na samém počátku své existence. Jejím hlavním úspěchem bylo, že nezanikla jako mnoho podobných vzdělávacích institucí v Evropě. Profesor Schor se ukázal jako důstojný pokračovatel Willenberga a rovněž se zařadil mezi významné představitele technického školství v našich zemích. Zasadil se mimo jiné o splavnění Vltavy a postavil první plavební komory v Čechách. Přes těžké začátky se Willenbergova profesura stala bodem, od nějž mohou svůj původ odvozovat vedle NTK a ČVUT i další pražské technické vysoké školy, konkrétně Vysoká škola chemicko-technologická a Česká zemědělská univerzita. Díky tomu se tento bývalý fortifikační důstojník stal jednou z nejvýznamnějších osobností v dějinách českého technického školství.

Použitá literatura:

ČERNÁ-ŠLAPÁKOVÁ, Marie Ludmila. Vzácné staré knihy ve Státní technické knihovně v Praze. Praha: SPN, 1971. 344 s.

JÍLEK, František a Václav LOMIČ. Dějiny Českého vysokého učení technického. 1. díl, svazek 1. Praha: České vysoké učení technické, 1973. 595 s.

VELFLÍK, Albert Vojtěch. Dějiny technického učení v Praze s dějinným přehledem nejstarších inženýrských škol, jakož i akademií a ústavů v Rakousku, na nichž bylo vědám inženýrským nejdříve vyučováno. Díl 1. Praha: nákladem sboru professorského c.k. české vysoké školy technické, 1906 a 1909. 632 s.

* Dekret z 9. listopadu 1717 je dostupný i s překladem na webu NTK: https://www.techlib.cz/download/86259/zakladaci-dekret-z-roku-1717-s-prekladem.pdf