Hlavní obsah stránky
Knihovnická profese v českém hraném filmu
VÁCLAV STŮJ > vaclavstuj@gmail.com
Pojďme spolu nahlédnout za hranice literární reality a vkročit do reality filmové. Filmu je dnes už přes sto let, počítáme-li za jeho počátek dobu bratří Lumiérů. Oproti několika tisícům let od vytvoření písma je však film o mnoho mladším médiem. Proto bude zajímavé jej srovnat i s jinými médii, přestože obsahem tohoto článku hluboké porovnání být nemůže. Na co se tedy zaměříme, bude pouze film a jeho „řeč“. A bude nás zajímat to, jestli v českých hraných filmech vystupuje naše povolání a jak vůbec vypadají jeho představitelé.
Některé filmy jsou však špatně dostupné. Abychom je mohli vidět, nemůžeme čekat, až všechny filmy o knihovnících uvedou opět kina ve svých sálech. Hledání filmů mimo kina nás musí pro nezvyklou formu jeho distribuce nakonec zavést do půjčoven a na internet. Ale když se už k nějakému filmu přes všechno dostaneme, otvírá se pro „čtenáře“ filmu nový obzor. Kinematografie je odvozena od řeckého kinema-atos a grafein, tedy doslovně pohyb a psát nebo zobrazovat. Tady se pro filmového diváka nabízí označení filmový čtenář. Ale spíše než čtenář filmu se používá pojem filmová řeč. Prvky filmu tvoří jak obrazové, tak i zvukové znaky. V obsáhlé knize Jak číst film se Jamese Monaco zabývá filmem v celé šíři jeho významu. Monako na začátku své knihy pojmenuje jedinečné znaky obrazového umění jako tzv. tropy. Odkazuje také k dalším formám obrazového umění. V malířství „ostré a oblé hrany jsou subkódy... Jemné zaoblené hrany ve studii Augusta Renoira jsou jedinečné tropy“. To znamená, že jsou vlastní pouze tomuto autorovi a můžeme je rozeznat v rámci porovnání s obrazy jiných autorů. Jak čteme dále: „Systém určitého umění může být obecně popsán jako soustava kódů. Jedinečná aktivita umění ale spočívá v jeho tropech.“ Film pracuje s textem (literaturou), ale používá i další formy vyjádření. Napadne nás tak například způsob práce s kamerou (střih, přibližování záběru), možnosti uspořádání scény (dekorace pozadí), kostýmy jednotlivých herců, jejich gesta a podobně.
První mně známý film, kde vystupuje knihovník, je Kantor ideál z roku 1932. Odehrává se v prostředí gymnázia a jeho děj se točí kolem nového profesora a jeho žákyň. Ty mu tropí naschvály. Jedná se o komedii, v níž je jednou z miniaturních postav knihovník v podání Emanuela Hříbala. Ten je zde vidět jen v jedné scéně, kde oznamuje hlavní postavě, že se knihovna už zavírá. O filmu Mazlíček s Hugo Haasem můžeme říci, že patří mezi filmy známější. V tomto filmu, který vznikl o dva roky později, hraje knihovník dokonce hlavní postavu. Vězeňský knihovník žije se svou maminkou, je uhlazený a nesamostatný. I tady jde o komediálně pojatý film. Tolik píší recenze. Tento film, kromě některých dalších, se mi nepodařilo nalézt. Snazší bylo pátrání po filmech, které vyšly v různých edicích na DVD. Jsou jimi hlavně komedie se slavnými herci z tohoto období. Kromě Kantora ideála je to například Hrdina jedné noci(1935) s Vlastou Burianem v hlavní roli. Emanuel Hříbal opět jako knihovník zde dvakrát promluví. Je vidět, že knihovník zná svého náruživého čtenáře a milovníka středověkých knih - hlavní postavu. Vybírá a půjčuje mu knihy, které ještě nečetl. Podruhé zjišťuje s místním panem učitelem, že z knih bylo vystřihováno. Ale to je informace na okraj, děj filmu se k tomuto incidentu už nevrací, je to přeci jen komedie. Všechny tyto filmy ještě spojuje to, že byly natočeny pod vedením režiséra Martina Friče. V roce 1919 vychází první knihovní zákon, i česká kinematografie prožívá své první kroky. Filmovým producentům bylo v této době vytýkáno, že natáčejí hlavně komedie a melodramata ve stylu červené knihovny. Na to, že se naše povolání zobrazuje převážně v komediích, měla vliv nejspíše doba, a nikoliv knihovníci sami.
Další tři díla jsou různého žánru, ale i tak přeci v konečném součtu vedou v této době filmy komediálního žánru. Případ Z-8 (1948) s Emilem Bolkem je krimi film z prostředí železárny, kde její zaměstnanci zastaví špionážní skupinu. Druhým filmem je Letiště nepřijímá (1959) s Richardem Záhorským v roli knihovníka. Toto drama vypráví příběh manželské krize pilota na pražském letišti, ale oba filmy nebyly k nalezení.
Na internetu lze vidět polemizující film Zlatá reneta (1965) s Karlem Högerem v hlavní roli. Ten hraje právě knihovníka a je to dodnes poslední hraný film s knihovníkem v hlavní roli! Zlatá reneta vznikla mimochodem podle knihy Františka Hrubína a režisérem filmového zpracování je Otakar Vávra. Pražský knihovník Jan tu prochází krajinu svého mládí a v myšlenkách diváka zavádí jak do minulosti, tak do svých současných pocitů. Přespí u příbuzných, které dlouho neviděl. Na přivítanou posedí s Toníkem u láhve alkoholu a kromě jiného popisuje válku jako místo, kde „malý věci spíš přežijou, než velký“. Tím, že toto pravidlo války Jan dodržel, tak válku přežil. Několikrát na něj příbuzní dotírají s otázkou: „Co tam pořád děláš v tý knihovně?“ Nakonec se dozvídáme, jak jinak než v myšlenkách Jana, co je vlastně obsahem jeho práce, kde pracuje už od „předválky“: „Na kartičku napíšu jméno autora, pro mě je Petr jako Pavel, a název knížky: Válka s mloky, Mein Kampf, První člověk ve vesmíru, kus jako kus.“ Suše zdrcujícímu konstatování dodávají tragický nádech Janova konečná slova: Jan je rád, že pro něj někdo vymýšlí práci a byl by rád, kdyby pro něj někdo vymyslel i život. Ve zmíněných filmech povolání knihovníka spíše doplňuje děj, vidíme, že snadno i silně a dramaticky.
Návrat zpět ke komediálně laděným filmům předvídá Král Králů(1963) s Milošem Vavruškou, který zde hraje menší roli knihovníka. Následuje období, kdy se filmová produkce opět vrací ke komediálním žánrům, asi z důvodů politické cenzury v době ČSSR. Ještě před úpadkem úrovně filmů se setkáme s knihovníkem Oldřichem Novým v komedii Světáci (1969). Dobové filmové kritiky pak hodnotí film jako „estrádně veselý povzdech“ [Lidová demokracie, 1969]. Pro nás může být nejzajímavější asi ta část filmu, která se odehrává v dnešní Národní knihovně ČR. Světáci, což jsou tři dělníci, hledají zdroj literatury pro své vzdělání ve společenském chování právě zde. Plánují navštívit „univerzitní knihovnu“. Je to právě interiér Všeobecné studovny v Národní knihovně, co z knihovny během filmu vidíme. Jeden ze Světáků v knihovně vykřikne: „Salvator Dalí, hele ten s tim srandovním knírkem!“ A už je oheň na střeše. Knihovník přispěchává poučit Světáky, že knihovna je místem studia. Na jejich odpověď, že i oni tu studují, odpovídá přísněji, že se tu neřve, že mohou být vykázáni. Zprvu vypadající omluva jednoho ze Světáků se znenadání změní v provokaci: „Vlezte mi na záda!“, křičí jeden ze Světáků a pouští se do rvačky s knihovníkem Dvorským. Všichni posléze končí na policejní stanici. Hned v několika scénách potom vidíme, jak se knihovník a emeritní profesor Dvorský pokouší naučit hlavní hrdiny společenskému chování. Naše povolání má zde pozitivní osvětový charakter, byť jde o „nevěrohodnou rvačku v knihovně“ [Právo, 1969], která to celé vlastně způsobila.
Další filmy jsou na hranici sledovatelnosti. Třeba dětská hudební komedie Ať žijí duchové! (1976), kde v jedné scéně děti navštíví veřejnou knihovnu na svém maloměstě, aby získaly potřebnou knihu: „něco o strašidlech nebo o duchách“. Všechno má vypůjčeno ředitel školy, sok dětí. V roli knihovnice se ve filmu na pár sekund objeví Jiřina Bílá. K fantasy komedii nemá potom daleko televizní film Ohnivé ženy mezi námi (1987). Knihovník v podání Petra Nárožného je tady odborníkem na kroniky a historii, Jiřina Jirásková hraje knihovnici. Ještě poslední komedie s rolí knihovníka (Jiří Lír) je Zelená vlna (1982). Lze říci, že komedie převážně pracují se scénami, kde se půjčují čtenářům knihy.
Filmová tvorba je spojena s dobou, ve které filmy vznikají. Když začátkem století vrcholila obroda našeho národa, bylo ve filmu uvolněno i místo knihovnickému povolání. Jinak lze použít knihovnu jako protiklad příliš jednoduchého děje (Světáci), nebo zkrátka jen zobrazovat, co se v knihovně děje.
Dostáváme se do let osmdesátých, kdy byly natočeny čtyři pro nás zajímavé filmy. Vznikly hned dva roky po sobě, žánrově se od sebe dost liší. Jedním je seriál Chlapci a chlapi (1988), kde je mladá knihovnice v podání Michaely Dolinové přítelkyní jednoho z hlavních hrdinů. Ale v seriálu šlo spíše o to, ukázat negativní jevy na vojně. Lze vytušit, že tvůrcům šlo také o propagaci vojenské služby prostřednictvím tohoto filmu. Postava knihovníka dokresluje i děj filmu Dotyky (1988) o citových dotycích mladé kadeřnice. Petr Hapka zde hraje knihovníka a otce hlavní postavy. O rok později vznikají další dva filmy s rolí knihovníka. První je námětem opět poměrně netradiční, tentokrát se jedná o první sci-fi film, který tady zmiňuji. „Masseba označuje v obecném smyslu znamení, může být i specifickým termínem pro náhrobek a v archeologii je to sloup či velký kámen, jehož vznik a smysl pro nás zůstávají tajemstvím“ - je napsáno na obalu DVD filmu Masseba. Zřejmě podle způsobu existence knih určují filmové recenze dobu filmu jako postapokalyptickou.
Starý knihovník (Antonín Zacpal) uchovává na několika velkých regálech knihy, kniha je však nebezpečím pro tamější civilizaci. Knihovník tesá nápis na velkém kameni uprostřed knihovny, několikrát je ve filmu viděn, ale jeho osud je nakonec zpečetěn. Ve filmu Konec starých časů (1989) se naopak vracíme zpět v čase prostřednictvím vypravěče příběhu a knihovníka v jedné osobě. Film byl natočen na motivy stejnojmenného románu Vadislava Vančury. V knize je vypravěč opravdu hlavním udavačem tempa a také kvality popisu děje. Film využívá k vytvoření atmosféry spíše poetičnosti hlavní postavy hraběte Alexeje. Filmové kritiky sice píší o „prázdné noblese“ filmu, ale jinak kladně hodnotí provedené filmařské řemeslo tohoto díla [Moravské listy, 1990]. Kamera několikrát zamíří do zámecké knihovny, ale o práci knihovníka (Jaromír Hanzlík) ve filmu nejde. Ještě zmíním film Muka obraznosti (1990), kde, podle informace od knihovníků z Národního filmového archivu, je obsazena menší role knihovnice. Jde o dílo natočené podle stejnojmenného románu Vladimíra Párala, ale já jsem při čtení literární předlohy na žádnou postavu knihovnice nenarazil a film bohužel není k sehnání. Stejně jako u Dotyků je zde režisérem Vladimír Drha, který se v té době snažil vzkřísit psychologické filmové příběhy. I ostatní autoři se v této době pokouší rekultivovat divácký vkus.
Nejinak je tomu i v televizním filmu Zobani (1993). Jde již o povedenější zobrazení problému šikany na vojně než v seriálu Chlapci a chlapi. Jednou z významných postav filmu je vojín, povoláním knihovník a povahou pacifista. Film používá klišé o intelektuálech jako útlých a obrýlených lidech [Lidová demokracie, 1993]. Před několika lety se objevilo hned několik dalších filmů. Jedním z těchto dramat je film Ene bene (2000) o mezilidských vztazích na malém městě v době konání voleb. Knihovnice Jiřina Krčková (Martina Musilová) zasedá také ve volebním výboru. Žije podle všeho ve fungujícím manželství, je flegmatická a zvláštní. I představitelům města je ledacos jedno, nakonec se dozvíme, že zrušili obecní knihovnu a tichá Jiřina truchlí nad ztrátou svého zaměstnání. Také jen na okraji děje je naše povolání zastoupeno ve filmu Hodný chlapec (2004). Knihovnice středních let (Veronika Jeníková), vdaná za řidiče autobusu, je matka hlavní postavy. Její rodina se musí vyrovnat s brutálním zločinem svého syna. Zastřený hlas (2005) vypovídá o podobně vyhraněné situaci, také jde o rodinné drama, kdy matka hlavní postavy, rázná knihovnice (Vilma Cibulková), musí zjistit, zda tajemný hlas volající dceři není hledaným vrahem. Vrah opravdu dceři volá a řešení z této dramatické situace musí najít policie. Filmy tak asi opět používají postavu s povoláním knihovníka jako kontrast oproti ostatnímu ději. Tuto barevnou paletu současných filmů uzavírá film Václav (2007). V tomto filmu vrcholí zobrazování různých forem outsiderství. Václav je označován za místního šaška a hlupáka. Jedině empatická knihovnice Lída (Soňa Norisová) mu dokáže porozumět, i ona je svým způsobem outsiderem, je svobodnou matkou na malé vesnici. Předpokladatelný vývoj děje vyvrcholí v trojúhelníku vztahů Lídy, Václava a jeho bratra Františka.
Naše filmová fikce vytvořila vlastní verzi světa. Nutno připomenout slova Jana Čulíka, který ve své knize Jací jsme…soudí, že „současný český film většinou …oslovuje českou společnost jako primárně plebejskou“. Plebejstvím míní nezvídavý, nenáročný a kolektivistický postoj. Taková je tedy podle jeho sociologické analýzy česká filmová fikce dnes. Výprava za knihovnickým povoláním v českém hraném filmu končí. Filmy se podle dobových okolností mění, a mění tak i svou vypovídací hodnotu o skutečném světě. V poslední době se filmy racionalizují, už přestává platit, že filmový knihovník je muž středního věku. V posledních deseti letech se situace proměnila a na plátnech se objevují ženy knihovnice. Stoletá exkurze do filmové produkce ukázala, že filmy nejvíce zobrazují elementární činnost knihoven, tedy půjčování knih. Knihovníci ve filmech opečovávají knihy a ty pak půjčují. Filmy knihovnám hlásí: Jste půjčovny knih. Snad to neznamená, že k půjčování filmů máme daleko. Už každopádně víme, co se o nás točí.
POUŽITÉ ZDROJE:
•Citace filmových recenzí z následujících časopisů z Výstřižkové služby Městské knihovny v Praze: Lidová demokracie, 1969; Právo,1969; Moravské listy, 1990 a Lidová demokracie, 1993.
• Citace z filmů: Zlatá reneta (1965), Světáci (1969), Ať žijí duchové! (1976) a Masseba (1989).
• ČULÍK, Jan. Jací jsme. Brno: Host, 2007.
• MONACO, James. Jak číst film. Praha: Albatros, 2004.
• http://web.nfa.cz/CeskyHranyFilm/cz/obsah/index.html