MARTA SVOBODOVÁ> marsvobo@gmail.com 

Zkoumání toho, co přináší román o lásce svým čtenářkám, umožňuje vědě přístup k otázkám, které jsou sice integrální součástí pohledu člověka na svět a sebe sama, proklamovaná protikladnost racionality (vědy) a emocionality (mezilidských vztahů) nicméně znesnadňuje, nebo dokonce znemožňuje jejich přímé zkoumání. Jejich intimita (s vlastním soukromím se „na trh“ nechodí) však zároveň předpokládá určitou společenskou strukturovanost - jedinci se ve společnosti mohou dorozumět, pouze pokud dodržují jasná společenská pravidla, a berou je za svá dokonce natolik, že je nevnímají nikoliv jako dohodnutá, nýbrž a priori daná. Přiznáme-li pravdu i současným neurobiologickým výzkumům, jejichž vulgarizací se dospívá k názoru, že láska je „jen chemie“, spektrum úhlů pohledu na oblast nejvýše hodnocených lidských citů se jenom rozšiřuje.

Co může k tomuto ošemetnému tématu říci sociologie čtení jako podkapitola snad již i u nás etablované sociologie literatury? Knih z této oblasti vychází u nás mimochodem momentálně nemálo. Zmiňme alespoň monografie z původních výzkumů čtenářství Čteme? Obyvatelé ČR a jejich vztah ke knize Jiřího Trávníčka a kol. nebo Jak čtou Češi, Francouzi a Němci Hrabalova Anglického krále? Pierra-Laurenta Cosseta a Lenky Grafnetterové, jejichž nesnadné zařazení do správné poličky v knižním trhu - jde o literární vědu nebo o sociologii? - ukazuje, že jde o tematicky i metodologicky mezioborový problém. Čtenářky románů pro ženy mohou poskytnout sociologům odpověď na tázání nejen po čtení samotném, ale i po způsobech, jakými strukturují vlastní identitu, a naopak zjištění sociologů v této oblasti mohou být k dispozici literárním vědcům, jimž dodají informace o tom, co čtenáře na literatuře láká, co jim přináší.

Dotazníkový průzkum této oblasti literatury, přiznáváme, není žádnou novinkou. Již v osmdesátých letech americká socioložka Janice Radway zkoumala pomocí pilotních dotazníků a posléze i hloubkových rozhovorů čtenářky malého středoamerického města, které spojovala osoba distributorky „červené knihovny“ pro jejich oblast (výsledky zkoumání Radwayové nalezneme v dnes již klasické knize s všeříkajícím názvem Reading the Romance¹). Radwayová dospěla k závěru, že četba představuje nástroj umožňující vdaným ženám bojovat o svůj životní prostor v rámci rodinného celku (odmítnutí požadavků rodiny a naopak prosazení vlastního potěšení -„pleasure“) a kompenzaci stavu, kdy žena poskytuje rodině emocionální i materiální zázemí, aniž by se jí podobného dostávalo od jejího okolí (četba kompenzuje pociťování nedostatku péče a zároveň svojí relaxační složkou umožňuje ženě nabrání sil do další péče). Ačkoli radikální feministky pojímají tento druh literatury jako způsob boje proti mužské nadvládě (v červené knihovně „žena donutí muže klesnout na kolena“2), zajímavějším se zdá být tvrzení obecnější, a sice že tento typ literatury (v rámci širšího celku jiných populárních žánrů) poskytuje určitý ventil tlakům, které vždy nutně vytvářejí jakákoliv společenská pravidla, kompenzuje „sociálně produkované neurózy“³, či řečeno obyčejněji „činí současné žití příjemným, nebo alespoň snesitelným...“.⁴ Otázky, do jaké míry v této „libosti“ hraje přesná struktura narativu, budou zasluhovat komplexnější rozbor jinde.

Dotazníkový průzkum, jehož výsledky chceme představit, byl pilotáží ke kvalitativnímu výzkumu pomocí hloubkových rozhovorů. Dotazníky byly určeny studentkám (a pro doplnění i několika jejich vychovatelkám a učitelkám) Hotelové a vyšší odborné škole hotelnictví a turismu v Poděbradech (průměrný věk 20 let, září 2008). Pilotáž potvrdila, že dotazníkové zkoumání oblasti tázání se po motivacích v oblasti lidských vztahů není úplně vhodné - otevřené otázky a pobídky k „dotváření“ možnosti odpovědí v dotazníku nepřinesly ovoce, jelikož respondentky/ti bez přímé asistence výzkumníka/ce raději vybírají z nabídky odpovědí, než by se zamýšlely/i nad otázkami zdánlivé nemotivovanosti svého jednání. Bez diskuse nad zaznamenávanými odpověďmi nelze přinést přesné interpretace, jelikož nelze ověřovat odpověď (porozuměl/a respondent/ka otázce?) a hlavně v podobně vágně vymezené, protože racionálně obtížně reflektovatelné oblasti nelze reagovat na potenciálně ziskovější situaci - ptám se na to, co je pro respondentku opravdu podstatné? Za největší úspěch pilotního dotazování lze proto považovat hlavně kontaktování respondentek pro hloubkové rozhovory. Vzhledem k tomu, že lze v případě takto malého vzorku (40 dotazníků) jen těžko nárokovat aplikovatelnost závěrů na větší vzorek populace, zdržíme se vypočítávání procentuálního podílu jednotlivých odpovědí a zaměříme se na výsledky, které vysvitly celkem jasně i na tak malém vzorku čtenářek.

Okruhy otázek, které jsme dotazníkem sledovali, byly trojí: V kontextu jaké jiné četby se u čtenářek „červená knihovna“ objevuje? Kolik svého volného času jsou ochotny jí věnovat? (Jak je zkušenost čtenářství „červené knihovny“ pro ně důležitá?) Co jim čtení tohoto žánru přináší?

Co se týče žánrových preferencí čtenářek mimo zkoumanou oblast, naprosto bezproblémově vedly detektivky (2/3 čtenářek), které uvedly téměř všechny, což odpovídá předpokladu, že žánr detektivky se již dávno stal genderově nespecifikovaným. Objevil se dokonce případ čtenářky, která Agathu Christie uvedla jako oblíbenou autorku v rámci žánru červené knihovny. V těsném závěsu za detektivkou se umístila krásná literatura a literatura faktu. Vzhledem k tomu, že román jako žánr může hledat své počátky v příběhu o dobrodružné pouti rytíře, která je korunována odměnou za utrpěná příkoří v podobě lásky vyvolené paní,⁵ nepřekvapí ani potvrzení toho, že ledasjaké vyprávění vysoké literatury lze číst právě jako román o lásce, v podobě čtenářčiny lakonické odpovědi po oblíbeném autorovi/ce v rámci žánru: „Maupassant“. Nejméně populárním čtivem čtenářek se ukázaly být knihy z oblasti fantasy (což je poněkud překvapivé a bude zasluhovat hlubší průzkum v rozhovorech), sci-fi a odborná literatura (což pro studentky střední školy znamená především učebnice). Mezi oblíbenými autorkami se objevily Danielle Steel, Sandra Brown, Rosamunda Pilcher, Beatrice Small a spíše z oblasti dívčích románů Lenka Lanczová a Stanislav Rudolf.

Studentky odpovídaly, že čtou před usnutím, naopak během cesty do školy minimálně (nabídka zvolena s ohledem na to, že velká část jich za studiem denně dojíždí), což ve vztahu k odpovědím, „proč čtu“ červenou knihovnu, může naznačovat, že „odpočinkový“ charakter této literatury vyžaduje ke čtení určitou pohodu a klid.

Na základě čeho pořizují čtenářky knihy? Jasně vede obálka a informace na přebalu, naopak zcela selhávají reklamní nabídky nakladatelství - jejich ediční plány nesledovala žádná, částečně a přibližně stejně se rozhodovaly na základě jména autora/autorky a na základě něčího doporučení; to, že doporučení od kamarádek či příbuzných není příliš časté, odpovídá stavu, kdy čtení tohoto typu literatury nezakládá samo o sobě zájmovou komunitu. Jak upozorňuje už Radwayová, čtenářská obec „červené knihovny“ není skutečnou skupinou, ale spíše rozsáhlou a nekonkrétní sítí čtenářek a autorek a sporadicky autorů. Doba nových médií ale může napomoci tuto situaci alespoň částečně změnit. Na fandovských webech, jako je např. Renčina červená knihovna, stránky spisovatelky Lenky Lanczové nebo klasické chat-roomy jako Červená knihovna na lide.cz, lze pozorovat zárodky skutečné komunity zpravidla kolem jedné osoby, která čtenářky kolem sebe aktivizuje. V současně probíhajícím průzkumu se ukázalo zajímavé srovnání čtenářek „vášnivých“, které své postoje k tomuto typu četby projevují prostřednictvím médií (zejména tedy webové stránky), a čtenářek pouze „spotřebních“, které o kontakty se zájmovou skupinou nestojí. Zatím však nelze předpokládat, že by došlo k identifikaci se skupinou v takové míře, jako ji známe třeba u čtenářů sci-fi nebo fantasy literatury. Internet každopádně není pro četbu konkurencí - naopak poskytuje prostor pro vznik sociálních sítí čtenářek, které si jednak vyměňují společné zkušenosti ze čtení (vzájemně si doporučují, co číst, a co za to naopak nestojí), jednak mohou lépe obhájit svojí identitu coby čtenářky žánru vysmívaného i v rámci populární kultury. Drobné útoky vnějších vetřelců na podobná fóra probouzejí čtenářky k obhajobám vlastního čtenářského výběru (lépe než „vkusu“, protože ten už bývá určen i vzhledem k tomu, co je společensky považováno za vhodné⁶).

Větší oblibu měly knihy než sledování telenovel (jim daly přednost pouhé dvě studentky), vzhledem k adresnosti dotazníku - vyplňován teprve ve chvíli, kdy respondentka potvrdila, že knihy žánru červené knihovny čte - je ale potřeba interpretovat tento výsledek pouze jako možnost, že se konzumentky románů a seriálů, byť narativů s podobným tématem a strukturou, nepřekrývají. Co se týče zdrojů, odkud knihy fyzicky získávají, jednoznačně vedou knihovny. Vysvětlení můžeme hledat v další neproblematicky vysvítající odpovědi - ke knihám tohoto žánru se zřídka vrací, a ekonomická situace tedy pravděpodobně nemusí být jediným klíčovým momentem pro zavrhnutí koupě.

Pokles věku prvního čtení románů pro ženy (srovnávací dotazníky učitelek uváděly více než 16 let, zatímco studentky se téměř bezvýhradně shodovaly na kategorii pod 15 let) se zdá být ozvukem poklesu věku, v němž je považováno za společensky „v pořádku“ zaobírat se milostnými vztahy, může ale zároveň být pouhým znázorněním skutečnosti, že pro studentky se jedná o událost poměrně nedávnou, zatímco jejich učitelkám věk prvního čtení tohoto žánru splývá do vágnějšího označení „na střední škole“.

Pro výzkumnici jistě nejzajímavější otázku představovala ta po motivacích ke čtení. Dvojnásobný počet zaškrtnutí než další možnosti (pozitivněji laděné hodnocení „užiji si čas jenom pro sebe“ a „čtu pro zábavu“) si odnesla odpověď „odpočinu si od všedních starostí“, což potvrzuje kompenzační charakter tohoto typu četby. Nejméně oblíbenou odpovědí byla „dozvím se něco nového“, kterou jsme použili jako typickou „maskovací“ odpověď - v průzkumu Radwayové vysvítalo, že je to častý obranný mechanismus čtenářek vůči zejména nečtenářům-manželům, který ženy používaly jako sebeobhajobu pro čas „utracený“ čtením. Studentky byly upřímnější a tuto variantu zaškrtávaly spíše jako doplňkovou k dalším možnostem. Typický a přes všechny vědecké práce na toto téma stále oblíbený názor, že ženy nerozlišují mezi realitou a příběhem, který čtou, se nepotvrdil - odpověď „ráda si představuji, jaké by to bylo být na místě hrdinky“, zaškrtly pouze dvě 16leté studentky, opět jako doplňkovou k „odpočinkové“ odpovědi.

Vrátíme-li se k východiskům - Radwayová svoje závěry o kompenzačním charakteru četby „červené knihovny“ postulovala na základě rozhovorů se ženami dospělými. Co potřebují kompenzovat či proti jakému tlaku bojovat studentky, tj. ženy, které ani nemají děti, ani nezaložily vlastní domácnost a jejichž vlastní zkušenost s milostnými vztahy je jistě nedostatečná? Anketa potvrdila, že čtení „červené knihovny“ pomáhá uspokojovat vysokou poptávku žen po emocích, nicméně nerovnováha ženské potřeby emocí a toho, co získávají, bude mít patrně jiné příčiny, než jen jednostrannost péče o rodinu.

Studie vychází z příspěvku předneseného na konferenci ústavu pro českou literaturu AV ČR Čtenáři a čtenářství v české kultuře 19. a 20. století, která proběhla v roce 2008.

ODKAZY:

1 Radway, Janice. 1987. Reading the Romance. London, New York: Verso.

2 Modleski, Tania. 2008. Loving with a Vengance. New York, London: Routledge.

3 Lovell, Terry. 1987. Consuming Fiction. London, New York: Verso.

4 Ang, Ien. 1985. Watching Dallas. New York, London: Routledge.

5 V angličtině slovo „romance“ konečně znamená jak tento útvar středověkého rytířského příběhu, tak román určený ženám a spějící k milostnému „splynutí duší“.

6 Bourdieu, Pierre. 1987. Distinction: A Social Critique of the Judgement of Taste. Cambridge, MA: Harvard University Press.