Hlavní obsah stránky
PRÁVNÍ HLÍDKA: Bibliobox z pohledu práva
JIŘÍ KLUSOŇ jiri.kluson@mkcr.cz
Bibliobox je věc, která je pro čtenáře knihovny komfortní, avšak – jak praxe ukazuje – může přinést provozovateli knihovny i určité problémy, zejména pokud jde o ochranu knihovních dokumentů. Některé problémy jsou řešitelné poměrně snadno, jiné jen obtížně. V tomto článku se pokusíme o některých problémech pojednat a alespoň načrtnout cestu k jejich řešení.
Úvodem je nutno zdůraznit samotný princip provozování biblioboxu: úplným základem je vztah důvěry mezi čtenářem, který si půjčil knihu a hodlá ji vrátit, a provozovatelem knihovny, který věří, že čtenář knihu vrátí, tedy že ji před skončením výpůjční lhůty vloží do biblioboxu (případně ji vrátí do knihovny jiným způsobem, což ale není pro tento článek podstatné). Tedy: provozovatel knihovny důvěřuje čtenáři, že vypůjčenou knihu vrátí ve stanovené lhůtě. Tato důvěra má oporu i v platném právním řádu, jak hned uvidíme.
Obecně
Protože provozovatel knihovny uzavírá se čtenářem smlouvu o výpůjčce (o čemž podrobněji pojednáme dále), vzniká mezi nimi smluvní vztah. Zde se uplatní jedna ze základních zásad občanského práva, totiž: „pacta sunt servanda“, neboli – smlouvy mají být dodržovány. Otázku, zda tuto zásadu formuloval již starořímský právník Ulpianus, anebo zda ji formulovali až právní teoretici ve středověku, ponechme k řešení právním historikům. Pro nás je podstatný § 3 odst. 2 písm. d) zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v platném znění, podle kterého daný slib zavazuje a smlouvy mají být splněny. Uvedená právní zásada je tedy promítnuta přímo do jeho textu.
Jestliže si čtenář půjčí v knihovně knihu či obecněji knihovní dokument, pak z hlediska právního s provozovatelem knihovny uzavírá smlouvu o výpůjčce podle § 2193 občanského zákoníku, a to jak v případě výpůjčky prezenční, tak v případě výpůjčky absenční. Knihovní zákon ostatně tyto formy výpůjčky nerozlišuje. Provozovatel knihovny zde vystupuje jako půjčitel a je oprávněn v rámci výpůjčního vztahu určit, jakým způsobem má čtenář vrátit knihovní dokument, který má absenčně vypůjčený. Způsob vracení knihovního dokumentu lze nejlépe řešit v knihovním řádu; bibliobox je v podstatě toliko nástroj usnadňující čtenáři-vypůjčiteli splnění jeho povinnosti vrátit knihovní dokument ve stanovené lhůtě provozovateli knihovny.
V případě biblioboxu proti sobě stojí v podstatě dva základní principy činnosti knihovny. Na jedné straně má provozovatel knihovny povinnost poskytovat veřejné knihovnické a informační služby podle § 4 odst. 1 písm. a) zákona č. 257/2001 Sb., o knihovnách a podmínkách provozování veřejných knihovnických a informačních služeb (knihovní zákon), v platném znění, tedy zpřístupňovat knihovní dokumenty z knihovního fondu knihovny, a to tak, aby tyto služby byly pro uživatele knihovny co možná nejkomfortnější, nejdostupnější a nejpohodlnější (právní teoretik by zde připomněl právní interpretační argument „e ratione legis“, tedy argumentace účelem zákona). Jedním ze základních účelů knihovního zákona je zpřístupňovat dokumenty, jež jsou v knihovním fondu, s čímž nutně souvisí i vracení dokumentů provozovateli knihovny.
Na druhé straně však stojí povinnost provozovatele knihovny chránit knihovní fond, jak to předepisuje § 18 knihovního zákona. Provozovatel knihovny je povinen umístit knihovní fond v podmínkách vhodných pro poskytování veřejných knihovnických a informačních služeb a zajistit ochranu knihovního fondu před odcizením a poškozením, zejména ochránit jej před nepříznivými vlivy prostředí.
Praxe
Po obecném úvodu lze přistoupit k jednotlivým problémům a otázkám, které v praxi u biblioboxů mohou nastat. Bibliobox by především měl být konstruován a umístěn tak, aby pokud možno zamezil tomu, že knihy do něj vložené budou poškozeny či odcizeny. Samozřejmě, projevům vandalismu a krádežím nelze nikdy zcela zabránit, ale provozovatel knihovny – v rámci ochrany knihovního fondu – musí učinit vše pro to, aby riziko poškození či odcizení knihovních dokumentů vložených do biblioboxu pokud možno omezil tak, aby plnil svou povinnost ochrany knihovního fondu podle § 18 písm. b) knihovního zákona. Do biblioboxu tedy například nesmí pršet, sněžit apod.
Mohou ovšem nastat situace, kterým provozovatel knihovny nemůže zabránit vůbec. Tu máme na mysli případy krádeží či vandalismu, ale třeba i povětrnostní podmínky či různé nepředvídatelné události. Dva celkem banální příklady: padne mlha, takže knihy v biblioboxu zvlhnou a poškodí se; při dopravní nehodě automobil narazí do biblioboxu a zničí bibliobox i knihy v něm. To je ovšem z hlediska provozovatele knihovny vis maior (vyšší moc). Provozovatel knihovny jakožto půjčitel má ovšem možnost, a to je důležité a naznačili jsme to výše, stanovit, že některé knihovní dokumenty, zejména ty cennější (a to zejména z hlediska ochrany dokumentového dědictví), nesmějí být vráceny přes bibliobox, ale výlučně „na přepážce“. Tyto knihovní dokumenty je nutno přesně určit, aby čtenář jednoznačně věděl, že tento konkrétní dokument nesmí vrátit prostřednictvím biblioboxu. Nabízí se například vyloučení určitých typů dokumentů (např. map, hudebnin apod.). Pokud čtenář vloží takovou knihu do biblioboxu a nevrátí ji „na přepážce“, pak porušil podmínky smlouvy o výpůjčce a z hlediska občanskoprávního lze posoudit věc takto: čtenář měl vrátit vypůjčenou věc ve stanovené lhůtě a stanoveným způsobem, neučinil tak, tedy porušil smlouvu o výpůjčce a případná vzniklá škoda jde, zjednodušeně řečeno, ke čtenářově tíži.
V zájmu právní jistoty čtenáře je vhodné, aby byl poučen, zejména v knihovním řádu a například též nápisem na biblioboxu, že vložením knihy do biblioboxu ještě není knihovní dokument vrácen a že je považován za vrácený teprve odepsáním z čtenářova konta. Povinnost vypůjčitele vrátit vypůjčenou věc je splněna teprve tehdy, když se vypůjčená věc reálně dostane zpět do moci půjčitele – v případě biblioboxu tedy ve chvíli, kdy provozovatel knihovny knihu z biblioboxu vyjme. V zájmu právní jistoty čtenáře je též vhodné, aby v knihovním řádu byl formulován závazek provozovatele knihovny odepsat vrácenou knihu z čtenářova konta v určité lhůtě (od vyzvednutí knihy z biblioboxu), například během nejbližšího následujícího pracovního dne. Pokud provozovatel knihovny nezasílá čtenáři automaticky zprávu, že kniha byla vrácena, je na čtenáři, aby si případně ověřil u provozovatele knihovny, zda vypůjčené knihy, jež vložil do biblioboxu, byly skutečně odepsány z jeho čtenářského konta.
Problém nastává v případě, kdy čtenář tvrdí, že knihu vrátil do biblioboxu (a trvá na tom) a provozovatel knihovny tvrdí, že kniha v biblioboxu nebyla (a trvá na tom). Čtenář odmítá knihu uhradit, provozovatel knihovny úhradu knihy požaduje. Pokud se provozovatel knihovny se čtenářem nedohodnou na vyřešení sporu smírně, pak tento spor může rozhodnout jedině soud v občanském soudním řízení na základě žaloby podle § 79 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění.
Ačkoli není účelem tohoto článku pojednat o občanském soudním řízení, je nutné zabrousit alespoň trochu do oblasti dokazování a zmínit tzv. negativní důkazní teorii. Obecně platí, že účastníci řízení jsou povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení a soud rozhodne, které z navrhovaných důkazů provede (§ 120 odst. 1 občanského soudního řádu). Negativní důkazní teorie spočívá banálně řečeno v tom, že „neexistence se neprokazuje“. Nyní poněkud právničtěji: po nikom nelze spravedlivě požadovat, aby prokázal reálnou neexistenci určité právní skutečnosti. Na negativní důkazní teorii jsou sice v aplikační právní praxi i v teorii práva různé názory, včetně jejího odmítání coby teorie již překonané, nicméně v daném případě je možné tuto teorii využít. Ohledně přípustnosti negativní důkazní teorie lze namátkou odkázat na nález Ústavního soudu sp. zn. I.ÚS 22/10 ze dne 7. 4. 2010, dostupný na www.usoud.cz. V případě vrácení knihy prostřednictvím biblioboxu je právní skutečností, jež je předmětem dokazování v občanském soudním řízení, vložení vypůjčené knihy do biblioboxu čtenářem ve stanovené výpůjční lhůtě a související vyzvednutí z biblioboxu provozovatelem knihovny. Tvrdí-li čtenář, že knihu do biblioboxu vložil a zároveň tvrdí-li provozovatel knihovny, že kniha v biblioboxu nebyla, je na čtenáři, aby v případném soudním sporu prokázal (jakýmkoli zákonným způsobem), že vypůjčenou knihu do biblioboxu opravdu vložil.
Vraťme se nyní na začátek tohoto článku. Bibliobox je věc, která je pro čtenáře pohodlná a navýsost užitečná při vracení vypůjčených knih (samozřejmě nikoli těch, které podle knihovního řádu nesmějí být vráceny prostřednictvím biblioboxu), proto je vhodné a žádoucí, aby byl bibliobox čtenářům k dispozici 24 hodin denně, včetně sobot, nedělí a svátků. Lze si totiž celkem snadno představit čtenáře, který (kráčeje v neděli odpoledne na koncert nebo na fotbalový zápas) vloží do biblioboxu vypůjčené knihy.
Téma „bibliobox“ je vskutku obsáhlé. V tomto článku jsme pominuli otázku používání kamer pro kontrolu biblioboxů, a tedy i zákon č. 101/ 2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů, v platném znění. K tomuto tématu se třeba vrátíme jindy.
PoděkováníAutor článku se přiznává, že sám na knihovnu i na bibliobox nahlíží hlavně z hlediska právního, proto velmi děkuje jedné kolegyni z Ministerstva kultury za to, že autora vracela, seč mohla, z výšin právní teorie a občanského práva podle možností zpátky na zem a pomohla mu tento článek napsat tak, aby byl pro provozovatele knihoven pokud možno přínosný a užitečný. Autor také velmi děkuje jedné paní ředitelce knihovny za to, že mu ochotně sdělila své konkrétní zkušenosti s provozem biblioboxu. Zároveň se cítí povinován poděkovat všem odvážným čtenářům Čtenáře, kteří dočetli článek až do konce, a troufá si doufat, že jim v jejich práci tímto článkem alespoň trochu pomohl. JK |