Text a foto JIŘINA SOUKUPOVÁ > soukupova@kjd.pb.cz

I po půl roce mě zvláštním způsobem rozechvívá vzpomínka na soutěž Vesnice roku 2009. Jezdila jsem s kolegy v komisi koncem června 2009 po Středočeském kraji a jezdila jsem „poprvé“ (což je pro můj článek velmi důležité!). Abyste dobře rozuměli, mé rozechvění je příjemné, protože tak silnou koncentraci úžasných, nadšených lidí „zapálených“ do vytváření a stmelování svého bydliště jsem nikdy nezažila. Tato setkání mě nabila silnou energií, kterou jsem jen těžko krotila v dalších všedních dnech. Naštěstí měly kolegyně v naší knihovně pochopení pro mé neustále nové a nové vzpomínky, kterými jsem je možná i obtěžovala.

Protože jsem byla nováčkem, moje největší obava byla, že si nedokážu těch 39 obcí, které jsme měli v plánu a také je (za deset pracovních dní) navštívili, zapamatovat a vrýt do paměti. Přiznávám, byla to dřina. Ale zvolila jsem jednoduchou strategii tj. fotografování téměř všeho, co nám v obci ukázali. A začínala jsem samozřejmě cedulí označující obecní úřad. Až na fotkách jsem si všimla, že část obcí předpokládá, že když už stojíte u obecního úřadu, tak přece víte, jak se ono sídlo jmenuje. Proto mají na budově pouze státní znak, ale nikoliv název obce. Myslím, že to není úplně šťastné, ale to je můj názor.

Mojí prvořadou hodnotitelskou „parketou“ byly samozřejmě knihovny a ujala jsem se i hodnocení obecních kronik (ale těch se můj článek netýká).

Nechápu, jak je možné, že pokud mám své postřehy zacílené jen na knihovny napsat na papír, tak se mi slova jaksi „kroutí“ a neposlouchají. Možná, že je to tím, že jsem po celkovém hodnocení byla trochu zklamaná z toho, jak knihovny prezentují svou činnost, a také jak vizuálně působí (nebo nepůsobí) na návštěvníka.

Nemyslím to ve zlém a vůbec nemám v úmyslu kritizovat (všichni knihovnicí vědí, a metodici pověřených knihoven zvlášť, jak složitá a křehká je dnes situace s veřejnými knihovnami a knihovníky v malých obcích).

Jen na mě prostě „vykoukly“, více než kdy jindy, některé skutečnosti, které jsem sice tušila, ale v tryskovém pracovním koloběhu jsem si je pro sebe nepojmenovala. Mé postřehy jsou čistě vjemové a subjektivní, protože jsem si nedělala žádné přehledy ani statistiku. To se pokusím napravit v příštím ročníku soutěže (pokud nám ji ekonomická krize nezruší).

Prvními signály, jak to s knihovnou v tom kterém sídle je, byly písemné podklady (jakási prezentace obce). Většinou knihovny „byly zmíněny“, ale nejsem si úplně jistá, jestli by se v materiálech objevily, kdyby pro ně nebyl také udělován diplom (s předpokladem finančního ocenění). V písemných podkladech se knihovnám moc „prostoru“ nedostávalo a nedověděla jsem se téměř nic o jejich činnosti.

Takže první PROČ?

Proč není důležité zmínit knihovnu? Následovalo by velké množství odpovědí. Někde knihovník neví, že je obec do soutěže přihlášena (je to možné?), tak nemůže dodat podklady. Jinde je tolik zajímavých projektů, že knihovna je na vedlejší koleji (vždyť je tam bezproblémově každý týden otevřeno!). A mohla bych vymýšlet dál a dál. Můj závěrečný dojem byl následující: knihovny „netlačí“ zřizovatele k prezentaci své činnosti. Převládal ve mně pocit, že je knihovny málo informují o svém potenciálu. Ale vědí o svém potenciálu samotní neprofesionální knihovníci?

Druhé PROČ s prvním souvisí. Proč bylo tak málo knihovníků přítomno v době návštěvy komise, když hasičů a jiných zástupců bylo hodně? Odpověď neznám, ale ne všechny důvody se týkaly zaměstnání nebo nemoci.

Třetím PROČ jsem děsila starosty. Proč není ani základní informace o knihovně (kterou financujete z obecního rozpočtu) na webových stránkách obce? Vždyť na webu zveřejňujete služby, které nefinancujete, jako je třeba obchod s potravinami, místní restaurace apod. Častá odpověď byla: „to hned napravíme“ nebo „to nás do teď nenapadlo“. A co odpoví knihovník (-ice)? To jsem se nedozvěděla, nebyl přítomen.

„PROČ chcete ‚vidět‘ knihovnu?“, ptají se na obci. Ne, tak úplně takhle to samozřejmě nebylo (ale bylo několik obcí, kde na to připraveni nebyli a nemohli najít klíče, a taky jsem se opravdu do dvou nepodívala).

Při fyzické návštěvě knihoven jsem trpěla nejvíce. Za prvé jsem došla k poznání, že opravdu trpím profesionální deformací - hned se mi v hlavě „spouštěla metodika“ (ale v našich obsluhovaných knihovnách určitě také leccos nevidím). Musela jsem se hodně hlídat! Za druhé - pohled do knihovny napoví dlouholeté metodičce okamžitě, „jak se to s tou knihovnou vlastně má“.

Proto se páté PROČ dotýká vizuálního dojmu. Proč máme knihovny tak smutné, fádní - bez barev, leckde zaprášené; proč se v nich návštěvník tak špatně orientuje, proč jsou často odkladištěm všeho možného z obecního úřadu? Záměrně neuvádím záležitosti vyžadující finančně nákladné změny nebo oživení. Samozřejmě trochu přeháním, ale… co je nejúžasnější, na fotodokumentaci jsou knihovny naprosto fotogenické. To mě docela překvapilo. Pak jsem si uvědomila, jak jsem se snažila nemít na fotkách různé bedny nebo naskládané židle, prapory a další různé věci. Tak si slibuji, že příští „kolo“ fotím realisticky.

Ale nejsem negativně naladěna. Viděla jsem úžasné knihovny a knihovníky, například v obci Měšice (1380 obyv.), v Dolních Hbitech (826 obyv.), v obci Dobšice (200 obyv.), v obci Mcely (367 obyv., vícekrát oceněná knihovna) a ocenění za rok 2009 - diplom za vzorné vedení knihovny - získala knihovna v obci Ledčice (588 obyv.).

Máme však stále co zlepšovat. A i to je pro mě pozitivní zpráva.