Hlavní obsah stránky
Knihovnické zamyšlení v Brixenu
EVA RYŠAVÁ > erysava@email.cz
Návštěva jihotyrolského historického města Brixenu (italsky Bressanone) je pro většinu českých turistů spojena se vzpomínkou na zdejší téměř čtyřleté vyhnanství Karla Havlíčka Borovského. Brixenský Geschichtsverein vyšel tomuto zájmu vstříc a vydal českou, bohatě ilustrovanou skládačku s názvem Po stopách Havlíčkových v Brixenu. Lze ji zdarma obdržet v městském Informačním centru. Autorem textu je český historik Jiří Morava žijící v Innsbrucku. Naši čtenáři ho znají z publikace C. k. disident Karel Havlíček (Praha 1991) a z řady článků, v nichž na základě důkladných průzkumů tyrolských archivů dokládá, že Havlíček ve svém vyhnanství nijak hmotně nestrádal a že byl rakouskými úřady zabezpečen jako vyšší úředník. Po příchodu jeho ženy a dcerky do Brixenu mu bylo výživné zvýšeno a Havlíček si mohl dovolit (s přidáním vlastních úspor) pro churavějící manželku služebnou a donášku jídla z předního hostince U slona (Zum Elefanten).
Morava se snažil vyvrátit brixenskou mučednickou legendu, jež se během let kolem Havlíčka vytvořila a která viní rakouskou monarchii z jeho předčasné smrti. Nezastírá však jeho duševní utrpení, nejistotu a obavy z budoucnosti vlastní a jeho rodiny, nemožnost duševně pracovat a ubíjející život za stálého osobního sledování a kontroly všech jeho písemných projevů.
Havlíčkovo tělesné mučednictví bylo sice vyvráceno, ale byla nastolena legenda nová, pro Havlíčkovu památku mnohem nebezpečnější. Naše materialistická společnost si z Moravovy práce vybrala především doklady o Havlíčkově životní úrovni během vyhnanství a označila ho za rekreanta na státní útraty, který si blahobytně žil v Alpách. Hotel Elefant se stal symbolem jeho údajné poživačnosti. Malíř Adolf Born, milovník starého Rakouska, o něm v rozhovoru pro Lidové noviny řekl: „Havlíčkovi se dostalo té výsady, že zadarmo pobýval v nejkrásnější oblasti monarchie. A ten hotel Zum Elephanten, to byl nejluxusnější hotel své doby. Havlíčkovi vyvářeli v hotelové kuchyni vybranou krmi, chodil za ním starosta, aby si s ním inteligentně pohovořil, nebyla žádná jazyková bariéra. A když ho to potom v hotelu přestalo bavit a pronajal si domeček, stejně mu tam nosili jídlo z hotelu.“
I někteří učitelé přejali toto jednostranné pojetí Havlíčkova vyhnanství a přenesli ho do svých výkladů s tím, že dosavadní Havlíčkovy životopisy byly falešné a musí se revidovat. Tělesné utrpení bylo odstraněno, ale nemluvilo se ani o trýzni duševní, která mnohdy převýšila otázky materiální existence. Stačí si jen přečíst Havlíčkovy dopisy z Brixenu, v nichž ještě s ohledem na rodinu a přátele nemluví zcela otevřeně: „Ten čas, který zde budu, mohu si směle odpočítat od svého živobytí, jest to jako zimní spánek medvěda. K nějaké učené práci schází mně zde všechen aparát a k nějaké beletristické zase chuť a dobrá mysl. Již ta myšlenka, že každou chvíli přijde policie zas prohlížeti, co jsem napsal, odjímá mi ke všemu chuť. Co mne zde nejvíce hněte, jest úplná odřezanost od všelikého lidského vyššího života.“
Je třeba připomenout, že Havlíček byl vypovězen z Čech bez jakéhokoliv soudu, svévolně unesen státní mocí, a že jeho materiálním zabezpečením se rakouské úřady snažily vylepšit svou pověst a uchlácholit českou společnost. Havlíček nevěděl, kam je odvážen, a v Brixenu mu nebylo řečeno, jak dlouhý bude jeho pobyt - o jeho trvání se jen dohadoval z roční výměry výživného. Neustále ho trápily obavy z jeho budoucího osudu, zda ho nečeká vězení, nemožnost postarat se o rodinu, neutěšené zprávy o politické situaci doma a zákaz novinářské práce, kdy se podle vlastních slov cítil jako „kapr na blátě“.
Začátkem června tohoto roku se účastníci zájezdu SDRUK do knihoven Jižního Tyrolska vydali v Brixenu po stopách Karla Havlíčka Borovského. Když stáli před jednoduchým domkem, kde Havlíček prožil s rodinou část svého vyhnanství, a když se u jeho posledního bytu v blízkosti hlavního náměstí dívali do bystré vody řeky Eisach (Isarco), neubránili se v duchu otázce: „Nevyměnil by Havlíček s radostí vynucenou nečinnost s řízky z hotelu Elefant za redakční ruch a publicistickou činnost ve své Praze a pro své čtenáře?“ Na nevděk byl zvyklý - ještě za svého života slyšel výrok jednoho sedláka z okolí Německého Brodu: „Kdyby toho byl radši nechal, robotu nám zrušili, máme ale za ni hodné platy, a co on? Odvezli ho, a my trpíme za něj.“ Co by asi slyšel dnes?