Rock’n’roll není jen hudební fenomén

MARTIN KVÍTEK> Kvitek.martin@uzei.cz

Jako pracovník Ú­s­ta­vu pro soudobé dějiny AV ČR jsi publikačně velmi činný. Jsi autorem mnoha vědeckých publikací, např. Sto studentských revolucí nebo Mocní? a bezmoc­ní? Tvá poslední publikace Byl to jenom rock’n’roll?je pro vědeckou komunitu dost neobvyklé téma…

Je to opravdu neobvyklé téma. Na začátku se spousta starších kolegů podivovala, i ti mladší moc nechápali, co mám v úmyslu. Fakt ale je, že téma rock’n’rollu se týká nejen mé generace, ale i lidí narozených o 20 let dříve či o 20 let později. Tyto věkové skupiny toto téma chápou mnohem víc než jiné. Pokud chceme pochopit československou společnost, je důležité vědět, že rocková muzika, třeba vedle ekologie, v ní hrála nezastupitelnou úlohu. Myslím, že to stálo za výzkum, že je důležité porozumět „rockové generaci“, neboť muzika trpěná a zakazovaná bývalým režimem měla v so­bě nejen prvky propagandy, ideologie, ale i sociálního postoje a revolty, byla to zajímavá výzva.

Jak dlouho jsi o tomto tématu uvažoval, v jakých souvislostech tě napadlo, že u nás chybí detailní pohled na tento hudební a i spo­lečenský fenomén?

Ne že by hudba těch let nebyla vůbec zmapovaná. Výborně ji zachytili mnozí hudební pu­blicisté, třeba i seriál České televize „Bigbít“ je objevný, ale většinou chybí vyšší akcent na společenský pohled. Právě na ten jsem kladl důraz. Nešlo mi ani tak o vývoj hudby a skupin, ale o to, co a jak ovlivnilo společnost, myšlení lidí, a to i samotné hudebníky, a jak reagoval režim, zejména ideologicky a represivně.

Společenský pohled na muziku je v mé knize ten dosud systematicky nezmapovaný fenomén. Ukázalo se, že ostrůvky svobody byly pro spoustu lidí důležité, nemuselo hned jít o politický protest. Hudba je totiž protest generační, nejdříve se nosily dlouhé vlasy, pak číra, je to protest proti mainstreamové společnosti. Do historického diskurzu to přináší mnohem barevnější pohled na společnost. Ukáží se jednotlivé dílčí společenské vrstvy, jako jsou např. vysokoškoláci, středoškoláci či učni, nikdy nešlo o nějak specificky vyhraněnou vrstvu mladých lidí. Elektrifikovaná hudba oslovovala lidi bez rozdílu, dávala jim pocit revolty proti starší generaci, proti autoritám obecně.

Jak dlouho trvalo, než jsi knihu napsal a za jakých podmínek to bylo?

O tématu jsem přemýšlel deset let. Byla to pro mne ohromná motivace, neboť jsem tu dobu prožil, o rockovou hudbu se zajímám nejenom jako vědec. Na grantovou agenturu Akademie věd jsem podal projekt a jeho posvěcení vědeckou komunitou mi dodalo chuť do práce.

Tři roky jsem zpracovával podklady a psal. Musel jsem projít spoustu archivů a nezpracovaných fondů. Byl jsem v ústředních archivech, např. ÚV KSČ, Národním archivu, v archivu Ministerstva kultury. V Ústavu pro studium totalitních režimů jsem zkoumal represivní zásahy proti hudebníkům a fanouškům. Jezdil jsem i do regionů, abych zpracoval regionální podhoubí tohoto fenoménu. Ne­chtěl jsem knihu pojmout jen jako čistě českou pro­blematiku, proto se zde objevuje background svě­tového hudebního hnutí a všeho toho, co rocková muzika ve světě jako společenský fenomén obnášela. Musel jsem přečíst sto zahraničních i sto českých knih. Udělal jsem padesát rozhovorů s hudebními kritiky, hudebníky, vedoucími tehdejších hudebních klubů nebo se členy přehrávacích komisí, ideologicky hlídajících linii strany.

Komu je publikace určena?

Zpočátku to bylo trochu složitější, protože nebylo přesně stanoveno, koho by měla kniha oslovit. Pochopitelně jsem ji chtěl psát jako historik, aby si kolegové uvědomili historický přínos. Chtěl jsem jí ale zaujmout i čtenáře laiky, ty, kteří se o tuto muziku zajímají. Až teď se ukazuje, kdo všechno na knihu reaguje. Jsou to dvě skupiny. Na jedné stra­ně historici, na druhé hudební publicisté, ale i hudební fanoušci, kteří mi píší maily. Kritiky jsou různé, každá akcentuje něco jiného, vědeckou oblast či hudební. Je zajímavé, že se to rozkročilo do více sfér, jak do akademické, tak hudební i laické. Kniha vyšla v nakladatelství Academia, které se věnuje vydávání především vědecké a naučné literatury. Beru jako velmi pozitivní, že si dovolili vydat takovou knihu.

O knize se diskutovalo jak na stránkách akademických periodik, tak se k ní vyjadřovali i hudební publicisté. Bylo pro mne dost překvapující, když kniha byla nominována na cenu Břitva, což je odborná publicistická anketa. Pak jsem si přečetl, že je zde 67 hudebních publicistů tvrdého rocku. Usmál jsem se, když mi řekli, že ze tří knih mají šanci jiné dvě. Najednou mi zčistajasna přišel mail, že jsem vyhrál a ať přijedu do Brna slavit. Jsem rád, že kniha oslovila i tuto skupinu lidí.