HELENA BŘEZINOVÁ > helena.brezinova@ff.cuni.cz

Překlady z dánštiny, jazyka, jímž hovoří nějakých pět milionů lidí, se v českých zemích rozhodně netěší takové oblibě jako literatura přeložená z angličtiny - té však nemůže kon­kurovat literatura žádná. Přesto i dánská beletrie česky vychází a následující řádky se pokusí přiblížit překlady z dánské literatury vydané po roce 1989. Nejprve ovšem podnikneme malý výlet do historie.

Drtivá nadvláda anglosaské literatury v edičních plánech českých nakladatelství totiž není fenomén odvěký a například kolem přelomu devatenáctého a dvacátého století považovali Češi skandinávské umělce za vrchol evropské­ho kulturního dění. Ve výtvarném umění je významně oslovil Edvard Munch a třeba dánský spisovatel Jens Peter Jacobsen ovlivnil mimo jiné svým románem Niels Lyhne (1880) J. S. Ma­chara. Nor Henrik Ibsen a Švéd August Strindberg jsou zase literárními historiky ex post považováni za otce moderního dramatu a české verze se záhy dostává i románům po formální stránce revolučního Nora Knuta Hamsuna. Jeho Pan z roku 1890 u nás vychází roku 1896 a proslulý Hlad (Sult, 1890), líčící tělesná i duševní muka mladého umělce v tehdejší Kristia­nii, se českého překladu dočkal roku 1902. Mezi obdivované velikány té doby patřil samo­zřej­mě i Hamsunův krajan Bjørnstjerne Bjør­n­son, jehož selské povídky pod názvem Selské novely vyšly v českém znění roku 1873. Současně se česky hojně vydávají pohádky vůbec nejpřekládanějšího severského spisovatele všech dob Hanse Christiana Andersena, v letech 1914 až 1916 souborně vydané v překladu Gustava Pallase. Právě z pera Gustava Pallase vyšla ostatně v roce 1948 monografie o velikánech skandinávské kultury nazvaná Hvězdy Severu. Tvrzení, že kolem přelomu století je v českých zemích patrná jistá fascinace Skandinávií, tedy rozhodně není přehnané.

Ale vraťme se do současnosti. Obrátí-li se na českého nakladatele překladatel z dánštiny s tipem na knihu, je pravděpodobné, že nenarazí na apriorní odpor, a to mimo jiné i díky faktu, že skandinávské země překlady do jiných jazyků štědře podporují. V počtu překladových titulů je však mezi jednotlivými severskými literaturami patrný výrazný nepoměr. Mnohem činnější než dánštináři jsou překladatelé ze švédštiny, ale hlavně z norštiny. Z dánštiny v současné době soustavně překládá pouze František Fröhlich, nositel Státní ceny za překlad, z mladší generace pak Robert Novotný a autorka tohoto článku, všichni tři mimochodem absolventi dánštiny pražské Filozofické fakulty.

Nepočetnost dánských titulů nicméně ještě neznamená, že mezi nimi nenajdeme i mezinárodní bestsellery.

… a hvězda jménem Høeg

Největší hvězdou současné dánské literatury v zahraničí (v autorově vlasti už tomu tak více než deset let není) je bezesporu Peter Høeg (1957). Většina čtenářů přinejmenším za­slech­la o jeho sci-fi detektivce Cit slečny Smilly pro sníh (Frøkken Smillas fornemmelse for sne) z roku 1992, která se dlouhé měsíce držela na špici bestsellerů v USA a kterou v roce 1997 zfilmoval Høegův krajan Bille August. Napínavý román o pátrání grónsko-dánské slečny Smilly po vrazích malého chlapce Izajáše vyšel česky roku 1996 v nakladatelství Argo a díky tomuto nakladatelství se čeští čtenáři v následujících letech mohli seznámit s celou autorovou produkcí. Tedy až na jednu výjimku, o níž se zmíníme vzápětí. Po Smille vydalo Argo pod názvem Příběhy jedné noci (Fortællinger om natten) Høegovy novely odehrávající se v noci na 19. března roku 1929 a v roce 2003 následoval český překlad autorovy románové prvotiny Představy o dvacátém století (Forestillingen om det tyvende århundrede, 1989). Zavítal-li v Příbězích jedné noci čtenář nejen do Dánska, nýbrž třeba i

 do srdce Afriky, aby zjistil, které velikášské sny a často šílené touhy poháněly lidstvo ve 20. století, je Høegův románový debut pevně zakot­ven v Dánsku. Poselství knihy je ovšem stejné: autor tu ironicky obnažuje dánskou mentalitu a touhu západní civilizace vše ovládnou a znormalizovat. Jako další titul zvolilo Argo roku 2003 román Až nadejde čas (De måske egnede), který v autorově vlasti vyšel o deset let dří­ve. Drásavý příběh žáků jisté dánské internátní školy vyvolal v Dánsku celospolečenskou diskusi, zda by kniha neměla mít soudní dohru a několik lidí by nemělo skončit za mřížemi. V oné dosti snadno identifikovatelné škole totiž pedagogové používají tělesné tresty, které jsou v Dánsku už celá desetiletí zakázány zákonem. Høeg o knize navíc hovořil jako o své nej­autobiografičtější a na konci románu stojí, že chlapce nakonec adoptovali manželé Høegovi. Román ale žádnou soudní dohru neměl, jelikož záhy vyšlo najevo, že si Høeg s veřejností pohrál, adoptován nikdy nebyl a jeho vypravěč i líčené události patří do hájemství fikce. Díky napínavosti příběhu a úchvatně vylíčenému dětskému přátelství román ale přesto patří k autorovým nejlepším.

Jediný opus Petera Høega se českého překladu nedočkal. Může za to dánská kritika i ortel českých překladatelů. Román Kvinden og aben (Žena a opičák) z roku 1996 o lovestory alkoholičky Madelene a chytrého opičáka Eras­ma ztělesňujícího protipól civilizace totiž dánská kritika popravila a ani jeden z českých překladatelů čas nad touto knihou trávit nechtěl. V Dánsku se knize dostalo hanlivého přídom­ku Eko-King-Kong a kritici Høegovi vytkli prvo­plánový odsudek moderní civilizace, tedy té­ma, které Høeg předestírá ve všech svých dílech, nikdy ale nepůsobilo tak didakticky. Poté Høeg deset let nevydal ani řádku a hovořilo se o tragédii autora, kterého kritika zprvu přecenila a pak úplně zničila.

Po desetileté odmlce vyšel Høegovi v roce 2006 román Tichá dívka (Den stille pige). Ani k němu sice kritika nebyla příliš vlídná, přinejmenším ale na příběhu o slavném cirkusovém klaunovi Kašparu Kronovi a jeho pátrání po tajemné desetileté dívce jménem Klara Marie v dystopicky zaplavené Kodani ocenila humor. Česky román vyšel v roce 2009 a v současné době chystá Argo Høegův nejnovější opus z roku 2010 nazvaný Elefantpasserens børn, doslova Děti chovatele slonů. S jakým názvem ale nakonec české nakladatelství vyrukuje, se prozatím neví.

Nestoudný zlatý důl jménem Andersen

Peter Høeg ovšem zdaleka není nejprodávaněj­ší dánský autor vydávaný česky. Tím je i po roce 1989 samozřejmě klasik Hans Christian Andersen (1805-1875). Jednoho z celosvětově nejpřekládanějších spisovatelů všech dob není třeba představovat, zmínit ovšem třeba je, že právě tento velikán dokládá nízkost počínání některých českých nakladatelů. Je známou pravdou, že každá generace si má klasiky přeložit znovu, ale souborné vydání Andersenových pohádek ve spolehlivém překladu již sto let nevyšlo. Naposledy dostaly všechny pohádky více méně adekvátní, ačkoli dnes již silně zastaralou, českou verzi ve zmiňovaném překladu Gustava Pallase. Pokusy vydat Andersenovy krátké prózy ve spolehlivém českém překladu tu sice byly, to když se nakladatelství Brio dohodlo na spolupráci s Františkem Frö­-h­lichem, ovšem z ušlechtilých plánů sešlo. Nakladatelství se nelíbilo, že Fröhlichův překlad, zcela odpovídající nezaměnitelně úsečnému a pregnatnímu Andersenově stylu, nenaplňuje očekávání českého čtenáře uvyklého na „libý tok vyprávění“, tedy například na přehršle vedlejších vět vztažných. Zároveň ale svou roli zřejmě sehrál i fakt, že nový překlad by se prodražil a překlad Gustava Pallase byl poměrně snadno k dispozici. Suma sumárum: v roce 2006 v nakladatelství Brio sice pod názvem Pohádky I.-III. kompletní soubor Andersenových pohádek vyšel, avšak nejedná se o nový překlad, nýbrž jen o upravený překlad Pallasův. Ve spolehlivém Fröhlichově překladu, který jediný snese titul Andersenovy pohádky, vyšly po roce 1989 jen ty nejslavnější. Konkrétně ve výboru vydaném v roce 1995 nakladatelstvím Brio a nazvaném Pohádky Hanse Christiana Andersena, a dále ve stejnojmenné knize s mír­ně jinou skladbou pohádek vydané v roce 2006 nakladatelstvím Reader’s Digest. První titul je již dávno rozebrán, ten druhý je pro změnu k mání za bratru 897 korun. Přičteme-li k této ukázce neetické nakladatelské praxe fakt, že právně volný Andersen se na českých pultech objevuje například i v „převyprávěních“ (sic!) z angličtiny nebo i takové polštiny, nelze než dát za pravdu slovům Františka Fröhlicha, že z Andersena se v Čechách stal nestoudný zlatý důl.

Nenápadný půvab Helle Helle

Ale vraťme se do současnosti. Kromě Petera Høega má český čtenář jen minimální možnost seznámit se se současnou dánskou beletrií. Výběr titulů se odvíjí od preferencí překladatelů, neboť nejedná-li se o veleúspěšného Høega, obracejí se nakladatelé na překladatele pouze tehdy, chtějí-li vydat nějakou mezinárodně prověřenou detektivku. Ze současné dánské literatury toho bylo přeloženo tak málo, že nám na stručný přehled bohužel postačí pouhých pár odstavců.

Do jisté míry je příznačné, že se v podstatě jedná o autorky, nikoli autory. Knihy napsané ženami totiž v poslední době v Dánsku poutají zájem čtenářů a na úkor mužských kolegů sklízejí pozitivní ohlas i u kritiky.

Na sklonku roku 2010 vydalo nakladatelství Dauphin povídkovou sbírku Naji Marie Aidtové(1963) s názvem Pavián (Bavian) oceněnou v roce 2008 nejprestižnějším skandinávským literárním oceněním - Cenou Severské rady. Aidtové povídky jsou laděny do temných barev a líčí odvrácenou stranu lidské existence, odtud i onen titulní pavián. Výmluv­ný je například úvod povídky s názvem „Torben a Marie“:

Co se dá říct o Marii? Že vlasy má žluté a u kořínků tmavé? Že miluje vepřovou pečeni s křupavou kůrkou? Že se jako dítě ráda dívala přes rovná pole? Za únorového soumraku, když pohled někdy uvízl na nízkém nebi, na šedošedivém světle, těsně před tím, než se setmělo tak, že uviděla svůj vlastní obličej, zelenou lampu na stole za ní a úplně nejdál mámu, jak stojí opřená o zárubeň a kouří.

Okno, černé zrcadlo.

Marie.

Marie bije svoje malé dítě, dokud nepřestane křičet. Je to kluk. Jmenuje se Torben. To jméno už rodiče dneska svým dětem moc nedávají. Až na Marii! To se o ní říct dá: „Svému synovi dala jméno Torben.“

České překlady druhé autorky reprezentující nejnovější trendy v dánské literatuře lze vlastně stejně jako Petera Høega nazvat fenoménem. Nelze sice hovořit o omračujících nákladech, přesto si Helle Helle (1965) věrné čtenáře už našla i v českých zemích. Svědčí o tom hned několik přeložených titulů i zájem nakladatelství Paseka tuto autorku vydávat i nadále. V ro­ce 2002 jí česky vyšla povídková sbírka Zbytky (Rester, 1996), soubor kratičkých minimalistických próz. Každé slovo tu má své místo, a přeskočíte-li byť jedinou větu, unikne vám, že mezi dvěma postavami došlo k souloži, bez čehož zbytek povídky příliš nedává smysl. Stylo­vě příbuzný je i román Představa o nekomplikovaném životě s mužem(Forestillingen om et ukompliceret liv med en mand, 2002) česky vydaný roku 2004. Tady sle

dujeme neutěšený vztah mladé Susanne, která pracuje jako uklízečka v nemocnici a v podstatě živí svého sebestředného přítele Kima. Ten právě píše svůj vůbec první román a krutě ironickou pointou románu je, že knihu nakonec s největší pravděpodobností nenapíše on, nýbrž Susanne, protože právě ona je vypravěčkou a nejpravděpodobnější autorkou textu nazvaného Představa o nekomplikovaném životě s mužem. Tato metaliterární rovina románů Helle Helle většině čtenářů sice uniká, to ale jen dokládá autorčino mistrovství - v oblibě ji mají čtenáři, kteří žádné hlubší vrstvy v textu nehledají, zároveň však již o jejích dílech na dánských univerzitách byla obhájena řada sofistikovaných diplomových prací. Mnohovrstevný je i román Ženy bez mužů (Rødby-Puttgarden, 2005), který na­kla­datelství Paseka představilo v roce 2008. Sledujeme v něm sestry Janu a Tinu a jejich stereotypní život v přístavním městysu Rødby. Dívky pracují v parfumerii na trajektu, ovšem v textu jsou rozesety nenápadné indicie poukazující na mnohem větší ambice vypravěčky Jany - zřejmě i tento text je vystavěn tak, že v něm mezi řádky můžeme číst příběh o zrodu spisovatelky. Vše podstatné ale zůstává nevysloveno a čtenář si hlubší významy musí do textu dosadit sám.

Nakladatelství Paseka chystá pro rok 2011 zatím poslední autorčin román a zároveň její vůbec nejtemnější počin nazvaný nepřeložitelně Ned til hundene neboli Ke psům. V románu je jednou z podstatných činností skutečná pochůzka za psy, které je třeba nakrmit, ovšem titul rozehrává celou řadu konotací spjatých s idiomy se psí tematikou: pod psa, psí život, vepsí.

Larsen a Hassel aneb Doma není nikdo prorokem

Kromě Høega a Helle lze v Čechách hovořit přinejmenším ještě o dvou dánských literárních fenoménech. Ten první se jmenuje Johannes Anker Larsen (1854-1957), ten druhý Sven Hassel (1917). V obou případech se jedná o spisovatele ve své vlasti v podstatě neznámé, u nás však oběma po roce 1989 vyšlo hned několik titulů.

Larsen se roku 1923 proslavil románem Kámen mudrců (De Vises Sten), který se u nás doč­kal už tří reedic a naposledy byl vydán v roce 1999. Zato v Dánsku byl naposledy vydán roku 1955. Je příznačné, že autora v Čechách do své ediční řady zařadilo nakladatelství Avatar specializující se na esoterickou literaturu, a ještě příznačnější je opožděná vlna zájmu o esoterično v našich krajích. V roce 2008 vydalo zmíněné nakladatelství ještě Larsenův román Znamení věčnosti z roku 1928, ten je však na rozdíl od Kamene mudrců přeložen z němčiny.

Z dánštiny není překládán ani Sven Hassel. V tomto případě se jedná o úkaz ještě pozoruhodnější. Hassel narozený v roce 1917 je totiž většině Dánů zcela neznámý, byť jde o vůbec nejpřekládanějšího dánského autora druhé poloviny 20. století. Hassel napsal mezi lety 1953 až 1983 čtrnáct válečných románů, které se v mnohamilionových nákladech prodávají ve více než padesáti zemích. S výjimkou Dánska ovšem. Česky jich po roce 1989 sedm vyšlo v nakladatelství Baronet, na jehož webových stránkách se lze dočíst, že Hassel je „generál mezi spisovateli popisujícími hrůzy války, ví, o čem píše. Sám na vlastní kůži prožil nejen druhou světovou válku, ale současně jako zběh a později válečný zajatec také dva koncentrační tábory - německý, a po gigantické bitvě u Stalingradu, kde bojoval v trestanecké jednotce 7. obrněné brigády, i ruský“. To přitom podle dánských pramenů a nejnovějších biografií muže, který od 60. let žije v Barceloně, vůbec není pravda. Ačkoli se Hasselovy prózy tváří jako literatura faktu, dánský novinář Erik Haaest na základě dosti přesvědčivých důkazů tvrdí, že spisovatel se narodil jako B. W. Redsted Pedersen, v roce 1939 se přihlásil do DNSAP, ovšem jako dobrovolníka hlásícího se do zbraně SS jej v roce 1941 odmítli, a tím také celá jeho válečná kariéra skončila dřív, než vůbec začala. Haaest navíc argumentuje, že knihy vůbec nenapsal Hassel, nýbrž jeho choť. V loňském rozhovoru pro deník Politiken se Haaest vyjádřil takto: „Vždyť on nedokáže napsat ani vlastní jméno a neudělat v něm dva překlepy. Jeho literární dílo žije díky talentu jeho ženy a díky jeho nezkrotné fantazii.“ Nicméně na­vzdory pochybnostem o autenticitě jsou Hasselovy romány označovány za špičku válečné literatury.

Fotbalový anděl a dluhy totality

Hassel a Larsen nejsou autoři současní, a představují tak výjimku potvrzující pravidlo. Čeští nakladatelé se totiž jen vzácně uvolí k vydání staršího titulu, který v době komunistické totality kvůli cenzuře vyjít nesměl. Zmiňme se o dvou čestných výjimkách.

Mladá fronta vydala román Fotbalový anděl (Fodboldenglen) Hanse-Jørgena Nielse­na (1941 až 1991) z roku 1979,

 dramatickou výpověď mladého intelektuála a zaníceného milovníka fotbalu o krutém střízlivění z levicového ideologického zaslepení. Ten za minulého režimu vyjít nemohl hned ze dvou důvodů: kvůli politice a kvů­li otevřeně líčenému sexu. František Fröhlich zamýšlel záhy po vydání román přeložit, dotázal se tedy autora, zda by mohl jisté politické pasáže a erotické scény vynechat. Nielsen odvětil, že soulože ať si škrtne třeba všechny, z politiky že ale nesleví ani slovíčko.

Stejně klasický status má v Dánsku román existencialisty Martina A. Hansena (1909 až 1955) Lhář (Løgneren) z roku 1950, u nás vydaný v roce 2003 v nakladatelství Kalich. I v tomto případě jde o zpověď, tentokrát o zpověď kostelníka žijícího na jednom malém dánském ostrově. Vypravěč je zmítán pochyb­nost­mi o Bohu, o svých milostných vzplanutích, ale zejména o sobě samém. Traduje se, že když byl tento původně rozhlasový román v Dánsku poprvé vysílán, zely dánské ulice prázdnotou.

Sociálně-demokratické detektivky

Skandinávské detektivky jsou už od éry švédské dvojice Sjöwallová-Wahlö pojem. Jen málokomu dnes unikl fenomén zvaný trilogie Milénium jejich krajana Stiega Larssona, ještě předtím si i v Čechách našly své oddané čtenáře detektivky Islanďana Arnalda Indriðasona (bohužel v dosti špatných překladech z němčiny).

Dánské detektivky nicméně vyšly v českém překladu pouze dvě: v nakladatelství Mladá fron­ta v roce 2004 Dobré sestry (De gode søstre) Leifa Davidsena (1950) a péčí nakladatelství Romeo zase Vraždy na ostrově(Robinsonmordene) Gretelise Holmové (1944). Holmové detektivka je ryze dánská, zavítáme zde na jeden ze 406 dánských ostrovů, kde v domově důchodců záhadně umírají penzisté, Davidsen nás naopak zavádí i do střední Evropy (včetně Prahy a Bratislavy) a roli zde sehraje i aféra s lehkými topnými oleji. Jedno mají ale oba texty společné: lze je označit nálepkou sociál­ně­--demokratické. Tím­to termínem operuje dán­ský expert na tento žánr Bo Tao Michaëlis, když tvrdí, že v severské detektivce nejde ani tolik o zneškodnění pachatele, ale zejména o odhalení příčin, proč sešel na scestí. Nakonec vrahovi vyšetřovatel uvaří kávu a nechá ho, aby se rozpovídal o svém nešťastném dětství.

V současné době připravuje nakladatelství Host detektivku mezinárodně veleúspěšného Jussiho Adler-Olsena Žena v kleci (Kvinden i bu­ret) z roku 2007, vyjít by měla ještě letos.

Možná někoho napadne, proč u nás dánských detektivek vyšlo tak málo, když o ně navíc nakladatelství na rozdíl od ostatní literatury mají eminentní zájem. Může za to vybíravost překladatelů, kteří za odvedenou práci do­stá­va­jí v podstatě týž plat, ať už překládají ko­mer­č­ně úspěšnou detektivku nebo hodnotnou beletrii. Proč tedy trávit čas literaturou triviál­ní, vždyť co si budeme povídat, mezi detektivkami je té opravdu kvalitní literatury jako šafránu.