LENKA BÁRTOVÁ > bartova@knav.cz  

ANNA VORLÍČKOVÁ > vorlickova@lib.cas.cz

Loni na přelomu srpna a září (31. 8.-4. 9. 2010) se v Lyonu konal již 8. ročník workshopu široce zaměřeného na dějiny tištěné knihy.¹ Tradičně ho pořádal Institut d’Histoire du Livre a zájemci měli možnost vybrat si některý ze čtyř knihovědných kurzů. Každý z nich má kapacitu 12 posluchačů a tentokrát byly zaměřené na papír a filigranologii, kterou jako obvykle vyučoval Neil Harris z univerzity v Udine, typografii, jíž se ujal James Mosley, hostující profesor na univerzitě v Readingu, dále na bibliografii, na niž se specializuje Dominique Varry, profesor dějin knižní kultury na univerzitě v Lyonu, a na techniku knižní ilustrace, kterou vyložil a na bohatém materiálu předvedl Michael Twyman, též z univerzity v Readingu. Zúčastnily jsme se s kolegyní kurzů zaměřených na dějiny tištěného písma a akcidenční tisky.

Nejen v české, ale ani v zahraniční katalogizační praxi se běžně nesetkáme s jakoukoliv pozorností věnovanou typu použitého písma, a pokud ano, jeho specifikace bývá nepřesná a dokonce zavádějící. To je škoda, protože právě písmo dodává té které publikaci vizuálně specifický ráz a spolu s výzdobou ji typologicky odlišuje od jiných. Nedostatek zájmu o klasifikaci tištěných písem při katalogizaci a popisu starých tisků je pravděpodobně dán dosavadní absencí pevně stanovené klasifikace historického tištěného písma, jejíž zavedení a používání by pomohlo zkvalitnit záznamy o starých tiscích a jejich uživatelům pomoci udělat si lepší představu o typografickém provedení.

Odborná literatura

Kvalitních publikací na toto téma existuje celá řada. S některými z nich nás profesor James Mosley podrobně seznámil na úvod kurzu, pro představu zde výběrově některé z nich zmíním. Existují pochopitelně práce přehledové, které do problematiky dějin tištěného písma uvádějí i méně poučeného čtenáře. Z této skupiny je dosud doporučováno (s více či méně zá­važ­ný­mi výhradami) druhé vydání práce Daniela B. Updika Printing types: their history, forms and use: a study in survivals(Cambridge 1937)², která je cenná zejména díky kvalitním doprovodným ilustracím, dále publikace Geoffrey Dowdinga An introduction to the history of printing types (London 1961) nebo A. F. Johnsona Type designs: their history and development (3. vyd., London 1966). Z novější literatury jmenujme za všechny například práci A history of graphic design, jejímž autorem je Philip B. Meggs (New York 2006). Další skupinu studijního materiálu k tištěnému písmu tvoří úžeji časově nebo teritoriálně zaměřené studie a články, stejně jako desítky prací, věnující se písmové výbavě jednotlivých tiskařů a písmolijců.

Rozsáhlou publikační činnost v této oblasti má na svém kontě sám lektor lyonských přednášek James Mosley, jenž se ve svých studiích zaměřil na národní písma, jejich vzorníky i techniku písmolijectví. Řadu studií k dějinám písma publikovali též angličtí typografové Har­ry Carter (†1982) a Stanley Morison (†1967). Třetí skupinu typografické lite­ratury tvoří faksimile a edice dobových pří­ruček pro kaligrafy, učebnic psaní a vzorníků písma. Německý kaligraf a typograf Albert Kapr (†1995), jehož díla jsou běžně dostupná i v českých knihovnách, například vydal faksimile písařských příruček norimberského kaligrafa v 16. století Johanna Neudörffera st. pod názvem Johann Neudörffer der Ä., der grosse Schreibmeister der deutschen Renaissance: 48 Faksimilietafeln aus verschie­denen Werken, mit einer Einleitung von Albert Kapr (Leipzig 1966). Cenné jsou též faksimile příruček slavných italských kaligrafů z téhož období, mezi nimi Giovanni Francesca Cresciho vzorník písem původně vytištěný v Benátkách v roce 1560 Esemplare di più sorti lettere(London 1968) nebo Giovanni Antonia Ta­glien­teho Opera di Giovanniantonio Tagliente: the 1525 edition reproduced in facsimile, with an introduction by James M. Wells (Chicago 1952). Výše zmíněný Harry Carter se zaměřil na období mladší, když vydal a poznámkami opatřil vzorník významného pařížského pí­smo­lijce Pierra Simona Fourniera ml. v díle Fournier on typefounding: the text of the Manuel typographique 1764-1766 (London 1930, podruhé New York 1973).³

Cíle a náplň kurzu

Hlavním účelem kurzu bylo provést posluchače vývojem písma od jeho počátků až do dnešních časů a přitom upozornit na drobné detaily, kterých by si ani při pečlivějším pozorování liter nemuseli všimnout. K tomu dobře posloužila projekce s názornými ukázkami růz­ných typů a vývojových fází písma. Začali jsme logicky ukázkami antických epigrafických textů, na nichž byl dobře vidět kupříkladu vývoj moderního majuskulního písmene „G“ z římské kapitály „C“, postupný vznik serifového písma ve 4. stol. př. Kr. na ukázkách z nápisů na archeologických nálezech v Řecku, počátek do té doby nevídaného stínovaného pís­ma v 1. stol. a v záznamu o prodeji otroka, napsaného starší římskou kurzívou, jsme moh­li poznat morfologického předchůdce dlouhého „s“, které potom převzala psaná i tištěná písma novogotická. Nechyběly ani ukázky pozdně starověké unciály, která se pro literární účely používala až do 8. století, kdy ji začala vytlačovat karolinská minuskula. Větší pozornost jsme však věnovali písmu gotickému a humanistickému, neboť právě ta byla předlohou pro písma tisková. Na známých i méně známých ukázkách ze středověkých rukopisů evropské provenience jsme si prohlédli různé typy textury, rotundy a bastardy a potom obdobu těch­to písem v prvotiscích, nevynechali jsme pochopitelně ani modernější švabach a frakturu. Podstatně více pozornosti než písmu gotickému a novogotickému jsme však věnovali pís­mu humanistickému, a to jak jeho psané, tak i pozdější tiskové formě. Všímat si při studiu dějin tištěného písma též písma rukopisného je nesmírně důležité, neboť se navzájem ovlivňovaly, tiskové písmo mělo své vzory v písmu psaném, jemuž zase pomáhalo k unifikaci.

Na příkladech prvotisků z různých, především však slavných italských tiskařských dílen jsme viděli různé podoby humanistického pís­ma, které vycházely z návrhů předních kaligra­fů. Při exkurzi do Městské knihovny v Lyonu jsme si následně mohli některé z těchto písem prohlédnout přímo v rukopisech, inkunábulích a starých tiscích. Viděli jsme tak například antikvu navrženou Francescem Griffem pro Alda Manuzia v díle Hypnerotomachia Poliphili od Francesca Colonny (Benátky 1499), jíž se říká „Bembo“, neboť ji Manuzio předtím použil v díle De Aetna od Pietra Bemba (Benátky 1496). Prohlédli jsme si též práci jiných věhlasných evropských tiskařů, například tisky Chri­sto­pha Plantina (Antverpy 1555-1589), jenž převzal část Garamondovy písmové výbavy a s oblibou spolupracoval s francouzskými tiskaři a písmaři, což mělo na jeho práci patrný vliv. Nechyběly samozřejmě ani tisky původem z Lyonu, kde byla tiskařská dílna založena už v roce 1473. Humanistické písmo zůstalo před­mětem našeho kurzu i nadále, detailně jsme zkoumali litery zakladatelů moderního tiskového písma Garamonda, Didota, Baskervilla či Bodoniho a sledovali podobnosti a rozdíly mezi jednotlivými literami, které se postupem času zformovaly až do dnešní podoby tištěného písma.

Podstatná část kurzu byla věnována technice písmorytectví a písmolijectví. I v tomto dnes již velmi tradičním a vlivem rozvoje moderních technologií bohužel zřejmě skomírajícím obo­ru existuje mnoho kvalitních publikací. Dlouhodobě se tomuto tématu věnuje kromě Jame­se Mosleyho například princetonský knihovník Paul Needham, jenž překvapivě zpochybnil fakt, že licí strojek používal už Gutenberg, nebo dlouholetý pracovník National Museum of American History ve Washingtonu Stanley Nelson, jehož jsme při tradiční výrobě písma viděli na videu z roku 1985. Ke studiu této oblasti knižní kultury zůstávají nadále nepostradatelné i edice stovky let starých děl písmolijců Josepha Moxona nebo již zmíněného Pierra Simona Fourniera. Složitý proces výroby písma, který se bez podstatnějších změn uplatňoval v tiskařských i písmolijeckých dílnách od počátků knihtisku až do 19. století, jsme potom měli možnost vidět v lyonském Muzeu knihtisku, kde nám techniku písmorytectví předvedla zaměstnankyně L’imprimerie nationale Nelly Gable. Z měděné matrice, kterou získala za pomoci vlastnoručně vyřezané ocelové patri­ce, odlil potom náš lektor James Mosley v ručním licím strojku humanistickou ka­pitálku R, přičemž nám vyložil fungování strojku i vývoj, složení a vlastnosti liteřiny. Právě tato praktická část kurzu, díky níž si posluchači odnesli nevšední zážitek, přispěla dle mého názoru k jedinečnosti lyonského work­shopu na poli podobných mezinárodních knihovědných setká­ní.

Ephemera pod lupovu

Velmi užitečné a zajímavé však byly pro všech­ny, kteří se profesně zaměřili na dějiny knižní kultury v nejširším slova smyslu, i semináře o grafických technikách používaných při tisku ephemer. Ephemera vulgata čili jepice obecná je hmyz známý svým velice krátkým, jen několikahodinovým životem. Toto latinské slovo se přeneseně používá pro pojmenování tiskovin neknižní povahy s aktuálním významem, vytvořených pro zvláštní účel či událost a jednorázovou potřebu⁴. Mezi tyto tiskoviny můžeme zahrnout různé letáky a oznámení, plakáty, programy, pozvánky, nakladatelské a knih­ku­pecké nabídky, výroční zprávy, obchod­ní či osobní vizitky, vyhlášky, etikety, reklamní letá­ky, obálky, balící papíry atd. Tato ephemera či akcidenční nebo též příležitostné tisky tvoří dnes často součást nejednoho knihovního fon­du a zvláště reprezentativní a ucelené sbír­ky získá­vají na značné kulturněhistorické hod­­no­tě.

Michael Twyman, profesor na univerzitě v Readingu a vedoucí semináře Ephemera pod lupou, nazíral akcidencie jako celek, zabýval se jejich typografickou úpravou, formou a užitím. Zásadní pozornost ale věnoval problematice grafických technik použitých při jejich tisku, jejichž určování je velkým oříškem pro všechny správce sbírek, antikváře či sběratele, a to především u exemplářů vytištěných od konce 18. století.

Pro zpřehlednění tématu a získání základních informací nás Michael Twyman v úvodu semináře seznámil se základní literaturou. Jednou z nejpřehlednějších knih pro ty, kdo se chtějí lépe orientovat v množství grafických technik a lépe pochopit jednotlivé grafické po­stupy, je How to identify prints od Bambera Gascoigne (London 1986, nově 1995) a Techniques graphiques od René Ponota (Paris 1975). Všeobecně grafickými technikami se zabývá např. E. Desormes v Dictionnaire de l’imprimerie et des arts graphiques en général (Paris 1912), reprodukcí ilustrací např. A. Griffiths v Prints and printmaking: an introduction to the history and techniques (London 1996). Základní informace k jednotlivým grafickým technikám najdeme v knize Nicole Lebourg Cours de gravure (Paris 1997) a C. W. GambleModern illustration precesses (London 1938). Dřevorytu se věnuje kniha La gravure sur bois au XIXe siècle: l’âge du bois debout od Rémi Blachona (Paris 2001), litografii A. Broquelet, Manuel complet de l’imprimeur lithographe á la presse á bras et á la machine (Paris 1925) a Michael Twyman v knize Breaking the mould: The first hundred years of lithography (London 2001). Akcidenčním tiskům je v literatuře všeobecně věnována malá pozornost. Na jedné straně problematiku částečně přibližují knihy zabývající se historií publicistiky či knihtisku, na straně druhé práce zabývající se grafickými technikami či typografií. Z těch, které se výhradně věnují tomuto typu tiskovin, jmenujme např. John Lewis, Printed epheme­ra: the changing uses od type and letterforms in Englisch and American printing (Ipswich 1962); Nicolas Petit, L’éphémère, l’occasionnel et le non-livre (XV-XVIII siècle) (Paris 1997); Maurice Rickards, The encyclopedia of ephemera: a guide to the fragmentary documents of everyday life for the collector, curator and historian (London 2000). Svým způsobem je užitečná i celkem početná skupina publikací určená především sběratelům, mapující jednotlivé druhy akcidenčních tiskovin. Bohužel většina z nich více než kulturní, sociální či grafický rozbor těchto tiskovin zahrnuje spíše jen jejich seznamy či soupisy a ceny. Sem můžeme zařadit například The history of the Christmas card (London 1954; rep. 1964, 1992) od Georgie Budaye, La folie des étiquettes de vins (Paris 2001) od Frédériqua Crestin-Billeta či Arte e storia a tavola: due secoli di menu (Milano 2003) Mauritia Campiverdiho.

Metody tisku a grafické techniky

Jak již bylo řečeno výše, hlavním účelem semináře bylo podat jeho účastníkům přehled o typech akcidenčních tisků a naučit je ­, alespoň částečně, grafické techniky používané při tisku akcidencií. U tiskovin starších, vytištěných do poloviny 18. století, je určování grafických technik výrazně jednodušší, jelikož šlo jen o čtyři základní, celkem dobře roze­znatelné techniky: knihtisk, dřevořez, mědiryt a lept. Větší problémy nastávají až koncem 18. století s vynálezem litografie a dřevorytu.

V úvodu nám M. Twyman, kromě již zmiňované bibliografie k tématu, představil akci­den­č­­ní tisky jako celek, terminologicky a význa­mově. Na fotografiích nám ukázal i různé způsoby vyvěšování letáků či reklamních plakátů. Jedním z nejzajímavějších byl jakýsi „reklamní pojízdný vozík“, využívající sloup s hvězdicově rozloženými otočnými deskami, připevněný na voze a tlačený člověkem či tažený koňmi. Tento způsob reklamy umožňoval bravurně se vyhnout všem nařízením a zákazům postihujícím vylepování plakátů a reklam.

Ve výkladu se M. Twyman zaměřil na čtyři základní metody tisku - tisk z výšky, hloubky, plochy a skrze síto. Zmínil také vliv kvality papíru a zvláště jeho absorpčních vlastností na kvalitu tisku.

S grafickými technikami jsme se začali seznamovat chronologicky. Tou vůbec nejstarší grafickou technikou je dřevořez. Dřevěné štoč­ky byly k tisku poprvé použity v Koreji v 8. století našeho letopočtu a předběhly tak svůj výskyt v Evropě o celých sedm století. Pro tisk se používá dřevěná deska získaná podélným rozříznutím hruškového či lipového kme­ne. Deska se pak zpracovává ostrými noži.

V 70. letech 18. století zpracoval mědiryteckými rydly zimostrázovou destičku uříznutou napříč kmene Angličan Thomas Bewick. Objevil tak techniku dřevorytu, která se mohla rovnat svou jemností a bohatostí tónů mědirytu. Dřevorytový štoček navíc snesl větší množství obtisků, což se samozřejmě projevilo na ceně knih či publikací. Dřevoryt se posléze při tvor­bě xylografických štočků velice často kombinoval s technikou dřevořezu, což je pro samotnou katalogizaci tiskovin fatální. Z otisku, aniž by mohl být porovnán s dochovaným špalíčkem, je totiž téměř nemožné určit, která ze dvou tech­nik byla při zpracovávání štočku použita.

Techniky tisku z hloubky, mědiryt a lept, jsou pro výrobu akcidenčních tisků více či méně nevhodné a tudíž nebyly příliš často užívané. Kovová deska používaná v obou těchto technikách není tak odolná jako např. litografický kámen a nesnese tolikanásobnou reprodukci.

Vynálezem litografie neboli kamenotisku, což je grafická technika tisku z plochy, došlo k dalšímu zjednodušení a zrychlení výroby tiskovin. Kamenotisk je velmi vhodný pro tisk růz­ných tabulek, divadelních programů, vzorníků, map, plánů, reklam, katalogů produktů, různých úředních dokumentů, partitur atd. Ke značnému rozšíření litografie přispěly nespor­ně její přednosti. Jedny z nejpodstatnějších jsou rychlost a mnohonásobná reprodukovatelnost, s nimiž jde ruku v ruce i eko­nomické hledisko. Úspěchu napomohla i výrazně jed­nodušší možnost kombinace textu s ilustrací a tisk i složitých textů, jako jsou např. diagra­my. Ovšem nejužívanější technikou při tisku akcidencií byla chromolitografie čili barevná litografie. Technika, která se zasloužila o rozšíření barevného tisku, či jí příbuzné techniky opanovaly výrobu akcidenčních tiskovin od poloviny 19. století až přibližně do období druhé světové války. Závěrem semináře jsme se jen zběžně seznámili s existencí nových technik využívajících fotografie jako základu k tisku ilustrací či obrázků.

Návštěva Muzea knihtisku v Lyonu

Nedílnou a velice podstatnou součástí semináře bylo i ohromné množství konzultovaných originálních tiskovin, různých plakátů, jednoduše řečeno všech možných akcidencií, s jejichž „pomocí“ jsme měli možnost jednotlivé techniky porovnávat a učili jsme se je rozeznávat. Vyvrcholením pak byla návštěva Muzea knihtisku,⁵ které ve svých depozitářích opatruje jednu z nejrozsáhlejších sbírek akcidencií vůbec. Měli jsme tak možnost zhlédnout sbírku velkých chromolitografických plakátů z přelo­mu 19. a 20. století Album chromolithographique Godefroye Engelmanna, jednoho z prv­ních chromolitografů, který kamenotisk zavá­děl ve Francii a své první chromolitografie zhotovil roku 1837. Dále jsme zhlédli různé akcidencie z let 1880-1890 od lyonského tiskaře P. Perreyona, chromolitografické tisky firmy Waton či sbírku z let 1920-1930, jejímž tvůrcem byl významný francouzský tiskař, bibliograf a historik lyonského tiskařství Marius Audin (1872 až 1951). Nezapomenutelná byla i sbírka vinných etiket vytištěných lyonskou společností Gougenheim, z nichž nejstarší pocházejí z ro­ku 1870.

Kromě výborného technického zázemí, kterým pořádající instituce disponují, je nezanedbatelnou předností lyonského kurzu jeho me­zinárodní ráz, neboť si posluchači mohou vymě­nit nejen bohaté zkušenosti ze svých domovských knihoven, ale i navázat kontakty, což může mnohdy znamenat počátek zajímavé mezinárodní spolupráce. Loňských kurzů se kromě nás zúčastnili zaměstnanci národních a univerzitních knihoven, antikváři a nakladatelé z Belgie, Dánska, Francie, Velké Británie, Itálie, Polska, Švýcarska, Španělska, Venezu­e­ly, USA a Kanady.

ODKAZY:

1 http://ihl.enssib.fr/siteihl.php?page=238&aflng=fr

2 Dostupné on-line na http://www.archive.org/search.php?query=Updike%20Printing%20types.

3 Kompletní seznam na kurzu prezentované bibliografie viz http://ihl.enssib.fr/siteihl.php?page=45&aflng=en.

4 http://vydavatelstvi.vscht.cz/knihy/uid_es-005/hesla/akcidence.html

5 Musée de l’imprimerie http://www.imprimerie.lyon.fr/imprimerie/ /