Zavedeme bibliobusy v Česku?

JAN ČERNÝ > jan13cerny@centrum.cz 

Lze navrhnout optimalizaci husté sítě knihoven u nás podle modelu pojízdných knihoven, které slaví ve Finsku úspěch již půl století? Podle mého názoru ano. Stejně jako tam by se přispělo k rozšiřování povědomí o profesionálních knihovnických službách a k jejich následnému rozvoji.

Česká síť veřejných knihoven a její tradice sahá až do první republiky, kdy knihovní zákon z roku 1919 ukládal obcím povinnost poskytovat knihovnické služby. Díky tomu dnes můžeme směle říci, že naše síť knihoven patří mezi nejhustší na světě. Zásadním problémem rozvoje knihovnických služeb je ovšem naprostá nevyváženost kvality poskytovaných služeb a její velmi složité měření.

Příčiny tohoto stavu samozřejmě tkví i v historických událostech po roce 1945. Zatímco Finové se statečně ubránili nástupu komunistické moci, tehdejší Československo podlehlo. Na dlouhá desetiletí tak byl rozvoj kultury, a tedy i knihoven limitován totalitní ideologií a zkostnatělým systémem jednotné soustavy knihoven, ve které se jen velmi těžko prosazovaly progresivní metodické postupy. To je však i problém v současnosti.

Česko se dnes nachází v podobné situaci jako Finsko v šedesátých letech. Tehdy byla v zemi tisíců jezer velmi hustá síť knihoven, kterých bylo přes tři tisíce. Služby ovšem neměly valnou kvalitu. Nový zákon z roku 1961 byl ale pro finské knihovnictví živou vodou. Obrovská finanční injekce umožnila postupnou racionalizaci sítě a zároveň zvýšení úrovně služeb. A to hlavně díky redukci počtu knihoven a bibliobusům. Vedle toho vznikaly nové moderní budovy pro knihovny. Mobilní knihov­ny s profesionálním knihovníkem umožnily dostupnost takových služeb i v nejvzdálenějších obcích s pár stovkami obyvatel. Finská vláda se do tohoto modelu nebála investovat miliony finských marek, a do konce 70. let po zemi jezdily více než dvě stovky pojízdných knihoven. Tím se podařilo nahradit činnost přes 1500 knihoven.

Domnívám se, že zhruba 4600 českých neprofesionálních knihoven s dobrovolným knihovníkem je velkým soustem nejen pro krajské knihovny, ale i pro metodickou činnost Národní knihovny ČR.

Shrňme si nyní negativa husté sítě do konkrétních bodů: 

• Obce nemají dostatek financí na podporu své knihovny.

• Regionální funkce pověřených knihoven nepostačují pro zvýšení úrovně služeb. Profe­sio­nální knihovníci i přes svou snahu nemohou plně rozvíjet služby malých knihoven. V praxi to vypadá většinou tak, že jednou ročně dojde k výměně fondu a základní konzultaci. To jednoduše nestačí.

• Dobrovolní knihovníci neposkytují profe­sionální služby, což je omezující zejména pro uživatele. Současné možnosti informačních a knihovnických služeb tak jsou pro ně uzavřenou kapitolou. Nemluvě o možnosti organi­zovat například výukové semináře výpočetní techniky. Metodické (dobrovolné) poky­ny se aplikují jen stěží.

• Omezená otevírací doba.

• Nevyhovující prostory.

• Neposkytnutí přístupu k internetu.

• Netransparentnost financování.

Co zachování neprofesionálních knihoven naopak podporuje:

• Existence školy v obci.

• Pořádání akcí pro žáky.

• Existence webové prezentace knihovny, čímž se potvrzuje zájem obce k pozvednutí své pr­e­s­tiže.

• Aktivní propagace knihovny.

• Snaha o nadstandardní služby, jako doporučení literatury, donášková služba apod.

• Účast v soutěžích typu Knihovna roku.

• Poskytování připojení k internetu.

Případ z Plzně

Pro účel této práce jsem osobně navštívil Městskou knihovnu v Plzni a její pobočku Slovany, ze které čtyřikrát do týdne vyjíždí pojízdná knihovna za čtenáři. Můj hlavní cíl byl nahlédnout přímo do jejího provozu, ale také zjistit, proč Plzeň dala na rozdíl od mnoha měst bib­lio­busu zelenou.

Měl jsem možnost elektronicky komunikovat s bývalou ředitelkou městské knihovny PhDr. Dagmar Svatkovou, která mi nastínila situaci z poloviny 90. let, kdy začal bibliobus obsluhovat některé části západočeské metropole. Doslova uvedla: „Dva roky před jeho nákupem jsem optimalizovala síť poboček, protože jsem se chtěla vyhnout diskusi na toto téma. Zároveň probíhalo vracení majetku, které se nás také podstatně dotklo a zákon o věcném břemenu (nechat knihovny po dobu deseti let na místě) už nám také v té době příliš pomoci nemohl. Udělali jsme podrobnou analýzu, srozumitelně popsali všechna pro a proti a předložili nadřízeným. Sama jsem byla překvapena, že souhlasili, i když jsem jasně říkala, že naše služby levnější nebudou. Osvícená rada města Plzeň chtěla zachovat knihovnické služby pro znevýhodněné skupiny obyvatel, a proto jsme začali konat.“¹

Z výše uvedené skutečnosti vyplývá, že rozvoj pojízdného knihovnictví v Plzni byl především umožněn podporou od politických sil ve městě. Dalším důkazem tohoto vzácného jevu je potom rok 2005, kdy radní schválili nákup nové pojízdné knihovny v hodnotě 5,5 milionu korun. Ta přitom nahrazuje deset zrušených poboček. Knihovna uvažuje o zrušení dalších, nicméně se jedná spíše o dlouhodobý výhled.

Další zajímavý faktor je ekonomické srovnání provozu fungujících poboček a provozu bibliobusu. To nyní hovoří v neprospěch pojízdné knihovny. Analyzujme si však finanční stránku podrobněji.

V roce 2009 náklady na dvanáct poboček byly 877 259 Kč, tj. průměrně 73 000 Kč na jednu pobočku. Za nájem knihovna nikde ne­platí, výdaje jsou za energie, případné opravy nebo nákup materiálu a vybavení a mzdu pracovníka. Pobočky jsou otevřeny dvakrát týdně celkem 4 až 10 hodin. Je v nich sedm profe­sionálních a pět neprofesionálních knihovníků. Každá má svůj základní fond přibližně 3000 svazků, ročně se k němu nakoupí asi 15 svaz­ků. Základem nových knih pro čtenáře je výměnný fond, každá pobočka si z něj ročně půjčí průměrně 402 knih.²

Provoz pojízdné knihovny za rok 2009 vyšel na 1 164 811 Kč, přičemž jsou v něm zahrnuty tyto položky: nákup materiálu, pohonné hmo­ty,³ energie, údržba a opravy, cestovné, parkování,⁴ mzdy,⁵ pojištění a odpisy. Samostatnou částkou je potom nákup knihovního fondu, což za rok 2008 činilo kolem 280 000 Kč.

Uvedený rozdíl se však skrývá právě v kvalitě služeb. Zatímco pojízdná knihovna čtenářům nabízí čerstvě vydanou literaturu a její vlastní fond tvoří asi 12 000 svazků, fond malých poboček stagnuje. Domnívám se také, že plzeňský bibliobus by mohl být ještě více vytížen, což by náklady mohlo vyrovnat či oproti provozu poboček snížit.

I přes malý prostor má pojízdná knihovna přes 400 čtenářů, kteří si za posledních 14 let na tuto formu profesionálních knihovnických služeb zvykli a oblíbili si ji. Důkazem je například zastávka na plzeňských Borech, kde ne­jsou výjimkou dny, kdy bibliobus navštíví přes 50 lidí. Navíc zejména senioři oceňují snadnou dostupnost a i donáškovou službu knihovnice. Ročně přitom knihovna půjčí přes 32 000 svaz­ků. Není tedy příliš šťastné tvrzení, že by pojízdná knihovna nemohla plnit kulturní funkci jako malé pobočky knihoven.

Z rozhovoru s knihovnicí plzeňského biblio­busu vyplynulo, že vznikly velmi vřelé vztahy mezi ní a čtenáři. Nechají si od ní doporučit četbu a diskutují i o záležitostech všedního dne. To rovněž oponuje názoru některých odborníků, kteří tvrdí, že pojízdná knihovna je neosobní prostor s knihami. (Jedna zajímavost k této části: Nejstarší čtenářce bibliobusu bylo v době psaní této práce 99 let.)

Otázka zní: Jak?

I přes uvedené ekonomické náklady, které pojízdná knihovna vykazuje, je velmi progresivní alternativou pro ty neprofesionální knihovny, které již několik let vykazují nulový rozvoj a ani výhledově se nepředpokládá, že by se situace mohla změnit.

Jedná se i o možnost vytvoření tzv. dvojí služ­by, kdy by si obec mohla objednat zastávku bibliobusu i přesto, že provozuje svou knihov­nu. Toto by bylo možné zejména ve chvíli, kdy by autobus poskytoval technologické zázemí a mohly se v něm pořádat počítačové kurzy tak, jak je to praktikováno v Tampere. Případně by bylo možné v něm provozovat filmový klub.

Pro širší zavádění pojízdných knihoven v Čes­ku je však nutné nejprve zavést tuto alternativu u krajských knihoven, které by se tak mohly zbavit poboček, jež nejsou příliš využívané, nebo rozšířit své služby do částí měst, odkud jsou knihovny těžko dostupné. V případě, že se tento model osvědčí tak jako v Praze a v Plzni, je třeba oslovit starosty obcí s návrhem možnosti poskytování služeb pojízdné knihovny, což by byla úloha pro pracovníky obstarávající regionální funkci knihoven. Ti mají jednak nejvíce informací o knihovnách v jednotlivých obcích a také jsou s vedením obce a knihovníky v kontaktu minimálně e-mailem.

Po tomto průzkumu by následovalo vyjednávání podmínek, za kterých by knihovna do da­né obce přijela. Jednalo by se zejména o frek­venci a délku zastávky, přičemž poté by se tvořil jízdní řád. Ve Finsku je běžnou praxí, že mobilní knihovna funguje od časných hodin až do pozdního večera po všechny pracovní dny. Dopoledne se většinou jedná o školy, poté o klasické zastávky. To je samozřejmě ideální pří­pad. Je přitom nutné dbát na fakt, že většina obyvatel končí ve svých zaměstnáních mezi 16. až 18. hodinou.

Pokud uvažujeme, že jeden bibliobus je scho­pen obsloužit 40 poboček při frekvenci zastávek dvakrát do měsíce vždy na 90 minut, pak by na obsloužení celé sítě neprofesionálních knihoven stačilo zhruba 110 bibliobusů. To je však představa, která se v českých podmínkách pravděpodobně nemůže kvůli finan­­­-č­ní stránce a nedůvěře v tento model uskutečnit.

Podle mého názoru jsou pojízdné knihovny v českých podmínkách vhodné zejména pro velké metropole a na druhé straně pro řídce obydlené oblasti. Jedná se tedy maximálně o několik stovek neprofesionálních knihoven včetně poboček profesionálních.

Financování bibliobusů

Finanční situace českého veřejného knihovnictví napovídá, že bibliobusy jsou spíše zapovězenou možností pro rozvoj knihoven. Avšak i přesto příklady Plzně a Prahy demonstrují, že v případě náklonnosti politických sil lze tento nákup provést.

Jaké uvádět důvody pro politiky a zástupce měst, kteří knihovny považují spíše za periferní oblast české kultury, aby investovali do rozvoje pojízdného knihovnictví:

• Bibliobus je otázkou prestiže, a to zejména vzhledem k vysoké kvalitě poskytovaných služeb.

• Model s pojízdnými knihovnami je značně úspěšný nejen ve Finsku, ale i v ostatních skandinávských zemích či v Německu. Je to tedy standardní služba ve vyspělých státech.

• Snazší dostupnost služeb pro handicapované.

• Při efektivním rozložení harmonogramu pojízdné knihovny lze dojít ke stejným nákladům na provoz jako u poboček.

• Vytvoření pracovních míst u výrobců biblio­busů.

• Propagace města, regionu a jejich kultury.

• Řada možností, jak by knihovna mohla sama generovat zisk.⁶

Otázku zdrojů financování bibliobusů také omezuje politická strategie, která se neslučuje s podporou kultury a vzdělávání, ale spíše s populismem. To se týká především krajských úřadů. Přitom by šlo bibliobusy financovat i ze strukturálních fondů Evropské unie⁷, a to ze­jména z Operačního programu Vzdělávání - ze třetí osy Další vzdělávání, následně z Regionálního operačního programu pro účel rozvoje území. Participovat může i Ministerstvo kultury ČR formou dotací z programu VISK.⁸ Obce, které by schválily a objednaly si zastávku bibliobusu, by přispívaly především na jeho provoz, čímž by se velká část těchto nákladů pokryla. Bylo by však nutné vydat nový metodický pokyn, který by výši částky standardizoval např. podle velikosti obce, počtu obyvatel, délky zastávek a jejich frekvence.

V závěrečném shrnutí této kapitoly nyní uvádím výhody a nevýhody pojízdných knihoven. 

Silné stránky:

• Nízké pořizovací náklady.⁹

• Obsluha profesionálním knihovníkem.

• Dokáže vyhovět informačním potřebám handicapovaných občanů, seniorů, ale i škol, v jejichž dosahu není kamenná knihovna.

• Snižování digital divide, šíření gramotnosti.

• Snadnější získávání nových čtenářů v kooperaci s obcí.¹⁰

• Možnost výnosů z reklamy.

• Nižší mzdové náklady při situaci, kdy je v pojízdné knihovně zaměstnán pouze jeden knihovník a řidič.

• Rychlá dostupnost pro málo obydlené oblasti.

Slabé stránky:

• Drahé provozní náklady.

• Pro normálního člověka je nevýhodná omezená doba, kdy autobus na zastávce stojí.11

• Namáhavá fyzická práce kvůli časté obměně fondu. Samozřejmě je velmi náročné poskytovat služby v třeskutých mrazech či naopak v letních vedrech.¹²

• Dopad na životní prostředí.¹³

ODKAZY:

1 SVATKOVÁ, Dagmar. Osobní komunikace. E-mail ze dne 21. 2. 2010.

2 HÁJKOVÁ, Jana. Osobní komunikace. E-mail ze dne 17. 2. 2010.

3 Za pohonné hmoty se zaplatilo 74 000 korun, přičemž se odhaduje, že se tato částka bude každoročně navyšovat. Autobus má spotřebu cca 22-25 l/100 km.

4 Jedná se o částku 35 000 korun.

5 Za jednu profesionální knihovnici a řidiče knihovna vydá 379 000 korun.

6 Jedná se o reklamu, dále o pronájem bibliobusu nakladatelstvím, která jej využijí pro propagaci, setkání se spisovateli apod., prodej upomínkových předmětů.

7 Například Městská knihovna v Praze financovala ze strukturálních fondů EU projekt Bibliobus do sídlišť. Jednalo se o 6,6 milionů Kč.

8 Podle informací z oficiálních stránek programu byl pro rok 2010 plánován finanční objem 92 milionů korun.

9 Cena bibliobusu, která se dnes pohybuje přes 5 milionů korun, nemůže konkurovat nákladům v případě stavby nové knihovny.

10 Lidé zareagují pozitivně na příjezd nového moderního autobusu. V malých obcích by se bezesporu jednalo o událost týdne.

11 Omezená otevírací doba je však problém většiny neprofesionálních knihoven.

12 V Praze proto bibliobusy obsluhují pouze knihovníci. V Plzni je naopak stále knihovnice.

13 Současnost však charakterizuje nástup eko-autobusů, což je i případ Plzně.