Knihovna Karla Dvořáčka ve Vyškově

VLADISLAV RAŠKA > raska@kkdvyskov.cz  

Na podzim tohoto roku si připomeneme sté výročí narození spisovatele Karla Dvořáčka, jehož jméno od roku 1992 zaštiťuje naši knihovnu. Ohlédněme se však nejdříve trochu do historie.

V roce 1860 po pádu Bachova režimu se císař Říjnovým diplomem navždy zříká absolutismu a od února dalšího roku platí v rakouské monarchii ústava, která povoluje dílčí liberální svobody. Následuje rozmach spolkového života, zejména jsou to čtenářské spolky, které zakládají své spolkové knihovny určené zpočátku zpravidla vlastním členům; později se však stávají základem pro budování veřejných knihoven.

Spolek sídlil nejdříve v hostincích (jak bývalo běžným zvykem) na náměstí. Mimochodem v jednom z nich - zájezdním hostinci U Zlatého med­vě­da, jehož tradice spadá do doby, kdy se zde přepřahávaly kočáry, byl nucen 26. října 1767 strávit tři hodiny dvanáctiletý Mozart, jenž cestoval s otcem z Brna do Olomouce. Porucha na kočáře je přiměla k delšímu obědu. Byla to první Mozartova cesta na území našeho dnešního státu. Bez zajíma­vosti jistě není, že vyjeli z nynější budovy Knihovny J. Mahena (ta samozřejmě ještě dlouho neexistovala), ve Vyškově projeli Brněnskou bránou (ta pro změnu již nestojí), na jejím místě se právě nachází Knihovna Karla Dvořáčka, postavená až v roce 1874. Trvalé sídlo nalezl spolek Haná roku 1886 - a s ním i všechny ostatní ve městě - v nově vystavěné budově První kontribučenské spořitelny, jejíž součástí byl i vedlejší Besední dům. Knihovna se sem ještě několikrát vrátila.

První veřejná knihovna ve Vyškově vznikla v ro­ce 1896, kdy Akademický feriální klub, složený ze studentů ovlivněných Masarykovými myšlenkami, zakládá veřejnou knihovnu, do níž jsou posléze začleněny všechny spolkové knihovny. Veřejnosti začala sloužit koncem uvedeného roku.

V roce 1920 se knihovna přeměňuje podle ustanovení knihovního zákona na městskou knihovnu. O naplnění potřeb uvedeného zákona z roku 1919 se zasloužil zejména Vojtěch Procházka, profesor zdejšího gymnázia a absolvent knihovnického kur­su, ten založil obvodovou knihovnu určenou pro české čtenáře v obcích německého jazykového ostrůvku. S agilním organizátorem Procházkou se setkával a později byl i v písemném styku začínající spisovatel Karel Dvořáček, jak dosvědčuje dochovaná korespondence.

Pro vyškovskou knihovnu bylo příznačné časté stěhování; nejdéle sídlila v Besedním a později v Katolickém domě. V nynějším sídle na Nádražní ulici, předaném po rekonstrukci vyškovské veřejnosti 1. září 2003, nachází konečně vyhovující podmínky pro činnost moderního informačního a komunitního centra. Budova je jediným domem palácového typu na okrese; byla postavena v roce 1874 jako obecná škola. V atriu budovy se nachází studna ze 14. století a ve zdivu jsou fragmenty již zmíněné Brněnské brány.

Knihovna byla v roce 1993 jako první v ČR plně automatizována. Od počátku 90. let se systematicky zaměřuje na rozšiřování služeb informačního oddělení, doplňování příruční knihovny i shromažďování regionálních dokumentů a informací o měs­tě i okolí.

Knihovní fond utrpěl za obou totalitních režimů - fašistického i komunistického - značné ztráty vyřazením několika tisíc knih. Mnozí zdejší knihovníci byli po roce 1968 perzekuováni. Dnes má knihovna jako jediná v republice ve svém fondu veškeré česky psané knihy světoznámého orientalisty Aloise Musila, jenž byl rovněž těmito čistkami postižen.

KKD po odborné stránce řídí činnost knihoven v okrese; veřejnosti je přístupná šest dnů v týdnu, tj. 43,5 hodiny. Ve městě provozuje čtyři pobočky. Bohatá je její kulturní a společenská činnost, ze­jména práce se seniory.

A nyní k současnému názvu knihovny. Vztahuje se k počátku devadesátých let, kdy všechno, co jen trochu připomínalo centralizaci, dostávalo pejorativní nádech, a kdy se ozývalo volání po osamostatnění kdečeho, tedy i vymanění menších knihoven z područí okresních uzurpátorů, poněvadž jen tam - v malých městech - věděli nejlépe, kte­ré knihy se čtou, zatímco knihovníci z okresních kniho­ven jim strkali jen samé ležáky. Začali jsme proto uvažovat, jak se tohoto hanlivého adjektiva zbavit. Navíc bylo nasnadě, že je jen otázkou času, kdy se zřizovatelem knihovny stane město, což by znamenalo další změnu názvu. Pokud jsme se to­mu chtěli vyhnout, naskýtala se možnost přijmout jméno významné regionální osobnosti. Nezdálo se nám však vhodné přijmout nějaké slavné jméno, ostatně žádné takové se bezprostředně s naší knihovnou nepojilo. Nabízela se však dvě jména význačných rodáků regionu, která ještě v nedávné době nebyla - v rodném městě Klementa Gottwalda - žádoucí.

Byl to již zmíněný orientalista, profesor vídeňské a posléze pražské univerzity, zakladatel českého Orientálního ústavu Alois Musil, jehož dílo se již dávno stalo součástí všech velkých světových (zejména univerzitních) knihoven. Bibliografie neperiodických publikací tohoto mimořádně pracovitého vědce obsahuje neuvěřitelných 76 položek (38 svazků zůstává stále v rukopisech), a to ve třech jazycích (nikoli překladech!). Ale o A. Musilovi se přece jen i u nás začínalo psát a byl oslavován na mezinárodních konferencích. Naproti tomu nejvýznamnější beletrista regionu Karel Dvořáček, jemuž bylo dopřáno pouhých třicet čtyři let života, zůstával zejména pro mladou generaci svého okres­ního města naprosto neznámým. Přitom Kar­la Dvořáčka, rodáka z nedalekých Ivanovic na Ha­né, pojily s Vyškovem četné kulturní zájmy a přátelské vazby s tehdejšími významnými osobnostmi regionu; ve zdejší slavné Obzinově tiskárně spatřila světlo světa jeho knižní prvotina Olza.

Shodou okolností jsme tehdy spolupracovali s bývalým učitelem Zdeňkem Navrátilem - vyni­ka­jícím recitátorem, sborovým zpěvákem, divadelním ochotníkem a režisérem - který Karla Dvořáč­ka osobně znal, byl totiž jeho žákem. Chtěli jsme společně tuto nepříznivou situaci změnit, nabídnout Dvořáčkovu tvorbu čtenářům, připravit pro studenty literární večery z jeho beletristického díla. Při té příležitosti se zrodila myšlenka pojmout jeho jméno do názvu knihovny; umožňovalo to navíc vypuštění nežádoucího slova okresní a v budoucnu neměnit název podle zřizovatele.

A tak jsme se stali 31. 10. 1992, v den jeho nedožitých 81. narozenin, Knihovnou Karla Dvořáčka. Svůj účel to nepochybně splnilo, dnes sotva po­tkáte na Vyškovsku studenta, který by tohoto spisovatele neznal.

Karel Dvořáček

* 31. 10. 1911 Ivanovice na Hané 
†20. 8. 1945 Brno

Karel Dvořáček prožívá v rodném městě nepříliš šťastné dětství. Chudoba válečných let je umocněna otcovým pobytem na bojištích první světové války; ani jeho návrat z ruského zajetí však štěstí do rodiny nepřinesl. Otec podléhá alkoholu, což se stávalo příčinou častých posměšků spolužáků. Po jeho tragické smrti se situace rodiny ještě zhoršuje. U chlapce se projevuje záhy koktavost a později žaludeční vředy. Dobrovolně opakuje poslední ročník měšťanky. Dětství nadějného a talentovaného spisovatele nebylo vskutku lehké.

V roce 1931 zakončuje maturitou s vyznamenáním studium na učitelském ústavu v Kroměříži. Nastupuje na místo výpomocného učitele do Karviné (chtěl poznat kraj Petra Bezruče). Ve Slezsku nachází svůj druhý domov. Tato oblast ho inspiruje k vytvoření sedmi baladických próz Olza, povíd­kového souboru Cesta k tichému domu a románu František chce být spravedlivý, a především pak k románu oceněnému vzápětí státní cenou (za poezii byla udělena Františku Hrubínovi) Pole kráčí do hor, v němž oslavil lidskou pokoru v snášení životních útrap. K rodné Hané se vztahuje Mrtvá řeka - ochra­na čistoty vod se stává symbolem boje za očistu společenského života.

Po Mnichovu se vrací do Ivanovic. Zapojuje se do kulturního života rodného města - opět i zde zakládá dětský pěvecký sbor, s přáteli pak hudební kvarteto, působí v ochotnickém divadle, píše pro něj divadelní hry. Nadále zůstává členem ilegální odbojové organizace Obrana národa. Především však intenzivně tvoří. Do konce války stačil vydat celkem šest knih; dalších pět vyšlo až posmrtně. Je dvakrát zatčen, poslední rok války prožívá v nacistickém vězení; v hektickém chvatu zde vznikne jeho poslední opus Živ buď, neumírej.

Do osvobozené vlasti se navrací s podlomeným zdravím; zakrátko umírá. Je mu vystrojen státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy na čestném pohřebišti brněnského hřbitova - v bezprostřední blízkosti Jiřího Mahena a Leoše Janáčka, s nimiž byl vždy duševně spřízněn.

Pro jeho lidské kvality a výrazné, byť nedokončené dílo, jemuž ani poválečný komunistický režim nebyl příznivě nakloněn, přijímá později jeho jméno do svého názvu vyškovská knihovna. Následně tak učinila i základní škola v Orlové, kde před válkou působil. Její ředitel v době přijetí nového názvu se jmenoval Jan Raška (psáno ovšem „ponašem“ Raszka). Podivná shoda náhod - pomyslel jsem si, když jsme se v jeho škole potkali.

LITERATURA:

• RAŠKA, V. (ed.): Literární odkaz Karla Dvořáčka. Sborník z konference. Vyškov 2005, 40 s.

• RAŠKA, V.: 110 let veřejné knihovny ve Vyškově. Vyškov 2006, 96 s.