Vše začíná u politiků

JAN ČERNÝ > jan13cerny@centrum.cz  

Na Ústavu informačních studií a knihovnictví v Praze byla v loňském roce obhájena rigorózní práce na téma Optimalizace české sítě knihoven podle finského veřejného knihovnictví. Násle­dující článek, který byl vzhledem ke svému rozsahu rozdělen na pět částí, popisuje finské knihovnické metodiky a navrhuje zavedení sy­stému bibliobusů v Česku.

Před vznikem této práce autor navštívil dvacítku knihoven ve Švédsku, Finsku a Norsku a dalších několik knihoven v Česku. Výsledkem byla rozsáhlá analýza služeb veřejných knihoven ve Finsku a následný návrh změn pro českou síť knihoven. Názory a informace, které byly v práci uvedeny, podpořily četné konzultace jak s finskými, tak českými odborníky a hloubková rešerše na danou tematiku.

Cesta ke skvělému knihovnímu zákonu

Finsko mělo jednu zásadní výhodu po roce 1945. Dokázalo se celkem rychle vypořádat s mocichtivými komunisty, kteří naopak v tehdejším Československu nejenom snížili kulturní morálku na minimum, ale rovněž zdevastovali pečlivé formování české sítě knihoven dané zákonem z roku 1919.

Ještě za vlivu Sovětského svazu se hned v roce 1945 začaly finské knihovny obnovovat. Státní knihovnický úřad apeloval na ministerstvo školství, aby byl přepracován knihovní zákon, který vykazoval nedostatky.¹

Hlavní body reportu k novému zákonu se týkaly těchto návrhů²:

• Navýšení státních příspěvků;

• Model veřejných městských knihoven jako centralizovaná síť v čele s Národní radou pro školy;

• Do provincií se vrátí kontrolní inspektoři, kteří budou dohlížet na využívání státních příspěvků. Bylo navrženo zvýšit jejich počet na jedenáct. Dohlíželi by přitom i na školní knihovny;

• Povinnost města provozovat knihovnu. I když bylo ve válce mnoho knihoven zničeno, po roce 1945 tu bylo jen asi deset měst, která neměla knihovnu. Záměrem tohoto návrhu však bylo spíše účinné propojení městských a školních knihoven.

Éra rapidního rozvoje finských knihoven

Od chvíle, kdy ministerstvo školství zprávu obdrželo, nastalo čekání na okamžik, kdy se návrhy dostanou do parlamentu. V roce 1961 po­té vchází v platnost nový zákon o knihovnách. Do té doby musela sama města projevit snahu a vůli udržet knihovny při životě, neboť podporu ze strany státu znehodnocovala inflace.³ Nicméně i ve velmi těžké době a se zastaralým zákonem knihovny docílily především vyšší návštěvnosti a vzrůstu vypůjčených jednotek. Mohl za to i fakt, že v 50. letech minulého století zažilo Finsko období vysoké porodnosti, což přimělo města, aby udržovala v chodu školy i knihovny.

Knihovní zákon z roku 1961 se týkal především financování a kontroly financí. Zákon z roku 1928 určoval maximální výši státních příspěvků hranicí 150 tisíc marek, přičemž však pro rozvoj knihoven byla tato částka směšná.⁴ Nový zákon tuto hranici zrušil a knihovny začaly dostávat stejnou podporu jako základní školy. Myslelo se však především na knihovny ve venkovských oblastech. Ty od stá­tu měly pokryté až dvě třetiny výdajů, městské knihovny dostávaly jednu třetinu. Speciální příspěvky byly určené pro knihovny v nemocnicích, které obdržely až 90 procent výdajů. Od těchto příspěvků se oddělovaly finance určené na rekonstrukci a stavbu nových knihoven. Podporu dostal i dlouho očekávaný model regionálních centrálních knihoven.⁵

Jednu ze zásadních rolí ve fungujícím sy­stému příspěvků pro knihovny hráli kontrolní inspektoři. Ti přitom vnesli do nového zákona jedinou špatnou věc - byrokracii. Jejich činnost spočívala v kontrole prostoru knihoven a vybavení, analýze výročních zpráv, určení kompetence zaměstnanců knihoven a kontrole výdajových listů za knihy.

Dalším významným krokem bylo zavedení regionálních centrálních knihoven⁶, které plní svou funkci dodnes.⁷ Tyto instituce žádným způsobem neovlivňovaly ostatní knihovny v jejich činnosti. Ve svých počátcích se spíše pasovaly do role zdrojové základny pro malé knihovny v rámci meziknihovní výpůjční služby a násled­ně se staly i moderátory posílení spolupráce mezi jednotlivými knihovnami v rámci sítě knihoven. Podporovaly knihovníky z malých knihoven ve vzdělání, pořádaly speciální semináře a diskusní setkání. V době, kdy ještě nebyly knihovny automatizované, se meziknihov­ní výpůjční služby uskutečňovaly standardní poštovní cestou, přičemž centrální knihovna vždy měla souborný katalog. Služby přitom by­ly poskytovány jak veřejným, tak univerzitním knihovnám. První se stala regionální centrální knihovnou Městská knihovna v Joensuu.⁸ Zvlášt­ní postavení získala v roce 1981 Helsinská měst­ská knihovna, která se stala Národní centrální veřejnou knihovnou.

Jak se venkovské knihovny vyrovnávaly městským

Nový zákon o knihovnách zajistil především rychle se zvedající úroveň v oblastech, kde převažovalo zemědělství. Během 70. let minulého století vzrostly výpůjčky v průmyslových oblastech dvakrát a v zemědělských třikrát. Pokrok potvrdila Irmeli Hovi, která ve své statistické analýze knihoven ze začátku osmdesátých let minulého století došla k překvapujícímu názoru. Ve velkých venkovských městech⁹ již v knihovnách působil knihovník na plný úvazek, a také se provozovala mobilní knihovna. Knihovny rovněž zvětšovaly své prostory. Nebyl zde však jen kvantitativní posun dopředu, ale i kvalitativní. Sbírky hudebních nahrávek¹⁰ a časopisů vedle sbírek klasické literatury rychle rostly. Podle Hovi tento trend potvr­dil i vzrůst cirkulace výpůjček. Nejživější posun kupředu zaznamenala města s 25 až 65 tisíci obyvateli. V největších finských městech pokrok naopak příliš znát nebyl, protože knihovny zde dosahovaly vysoké úrovně už před rokem 1961.¹¹

Velmi důležitým faktorem byla i velká návš­těvnost dětí v knihovnách, resp. v mobilních knihovnách. Venkovské oblasti měly svá centra v podobě malých měst, ale mimo ně žili lidé v malých vesnicích, které byly roztroušené po celé zemi a mnohdy v obrovských vzdálenostech od měst. I proto se využívaly spíše mobilní knihovny. Zajímavé číslo z počátku 80. let minulého století vypovídá o nadšení dětí z četby. Malí čtenáři ve věku 5 až 14 let si půjčovali v průměru 50 knih ročně.^{12, 13}

Poté, co činnost knihoven začala být živější, rostla s ní i odpovědnost inspektorů. Jejich úkoly se týkaly důležitých, ale i méně důležitých věcí. Výběr knih, kontroly účtů, četba ročenek knihoven a lobbing za knihovny u městských úředníků - to byla jen část jejich povin­ností. Angažovali se také ve vzdělávání zaměstnanců knihoven, kteří v nich působili na poloviční úvazek. Nepostradatelnou roli měli v prvních letech fungování zákona ve venkovských oblastech, kdy zajišťovali chod knihoven do doby, než v nich začali působit knihovníci na plný úvazek. Ty rovněž vybírali inspektoři, nicmé­-ně se nejednalo o žádná unáhlená přijetí, ale o dlouhodobý výběr. Naopak v městech, kde knihovny bez problémů poskytovaly své služ­by, byli inspektoři považováni za nepříjemnost. Spíše byrokratickou činností bylo schvalování norem a pětiletých plánů rozvoje venkovských knihoven.^{14, 15}

Lze velmi otevřeně říci, že finští politici vždy dbali na rozvoj knihoven. Nebyl to pouze zákon z roku 1961, který knihovnám zaručil dostatek financí na vlastní údržbu a hlavně rozvoj, ale také hospodářský růst v šedesátých le­tech.

ODKAZY:

1 Diskuse o novém zákonu začaly již v průběhu třicátých let, nicméně tyto snahy přerušila válka.

2 JÄRVELIN, Ilmi. 1950’s: the Decade of Wait or the Decade of Progress After All. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20^th Century. 2^nd edition. Tampere: Tampere University Press, 2001. s. 103-113. ISBN 951-44-5171-6.

3 MÄKINEN, Ilkkai. Golden Age of Finnish Public Libries: institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20^th Century. 2^nd edition. Tampere: Tampere University Press, 2001. s. 116-152. ISBN 951-44-5171-6.

4 Tamtéž

5 MÄKINEN, Ilkkai. Golden Age of Finnish Public Libries: institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s. In MÄKINEN, Ilkka. Finnish Public Libraries in the 20^th Century. 2^nd edition. Tampere : Tampere University Press, 2001. s. 116-152. ISBN 951-44-5171-6.

6 Finsky keskuskirjastot.

7 Dnes je ve Finsku 19 regionálních knihoven.

8 Město v provincii Severní Karélie na východě Finska.

9 Města s počtem obyvatel přes šest tisíc.

10 Jednalo se o gramofonové desky a později o magnetonové pásky.

11 HOVI, Irmeli. Yleiset kirjastot 1969-1981. [Veřejné knihovny]. Helsinki: Kirjastopalvelu, 1984.

12 Tamtéž

13 V roce 1965 to bylo 14 knih. Na konci 70. let 20. století už dětské výpůjčky ve venkovských oblastech dosahovaly vyšších hodnot než v průmyslových. Tento radikální vzrůst potvrzuje důležitost mobilních knihoven ve Finsku.

14 MÄKINEN, Ilkkai. Golden Age of Finnish Public Libries: institutional, Structural and Ideological Background since the 1960’s.

15 V letech 1968-1969 se například jednalo o racionalizaci procesů v městských knihovnách, kdy se rozhodovalo, které pobočky knihoven lze zrušit a nahradit je mobilními knihovnami.