Lidická galerie je plná veselých dětských obrázků z celého světa

Mgr. Ivona Kasalická (nar. 1969)

absolvovala Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy obor Vědecké informace a knihovnictví. Pracovala v oddělení bibliografie ve SVK Ústí nad Labem, v knihovně Open Media Research Institute Prague, dále jako vedoucí knihovny Mezinárodní-ho Baptistického Teologického semináře, od roku 2007 je vedoucí Lidické galerie a zároveň kurátorkou Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Lidice, kterou organizuje Památník Lidice, příspěvková organizace MK ČR. Je jednou ze zakladatelů Buštěhradského muzea Oty Pavla u Rotta, její bibliografie knižního díla spisovatele Oty Pavla doplňuje knihu Bohumila Svozila: Krajiny života a tvorby Oty Pavla, vydanou nakladatelstvím Akropolis v roce 2003.

Když jsme na podzim loňského roku vybírali v Lidické galerii obrázky na obálky letošního ročníku Čtenáře, slíbili jsme si v redakci, že se tam určitě vrátíme a pokusíme se o této ojedinělé dětské výtvarné výstavě dovědět co nejvíc. Vybízela k tomu i kulatá výročí, která si letos Lidice a dětská výstava připomínají. Zašli jsme tedy za osobou nejpovolanější – kurátorkou Mezinárodní dětské výtvarné výstavy Mgr. Ivonou Kasalickou. Ve svém nabitém programu – jen pár dnů před slavnostní vernisáží – si pro nás našla čas.

Lidická dětská výtvarná výstava slaví 40. výročí. Můžete přiblížit její historii a smysl?

Mezinárodní dětská výtvarná výstava letos opravdu slaví již 40 let své existence, což ji činí jednou z nejstarších a největších výstav dětského výtvarného projevu v Evropě i na světě. Existují i jiné mezinárodní výstavy, které jsou rozsáhlejší, délkou trvání bez přerušení je však ta lidická unikátní. Počet obrázků se každým rokem zvyšuje, jen v letošním roce poslalo do Lidic své obrázky více než 26 000 dětí z 67 zemí světa, z nichž jsou mnohé pro nás velmi exotické – například Bahrajn, Brunej, Kyrgyzstán či Severní Korea. Díky obrázkům z různých světadílů se výstava stává zajímavou a barevnou.

Výstava dětských prací v Lidicích byla původ­ně založena v roce 1967 sochařem Jaroslavem Puchmertlem za podpory Ministerstva kultu­ry ČSSR jako výstava národní. Až později v roce 1972 se rozšířila do dalších zemí a během krátké doby se stala mezinárodní v pravém smyslu slova. Vznikla k uctění památky nejen lidických dětí, které byly v roce 1942 zavražděny, ale i obětí všech dětí, které zahynuly ve válečných konfliktech. Přes tento původní záměr výsta­va nenese smutná témata – naopak – témata, která jsou doporučována organizací UNESCO, jsou pozitivní a veselá. V letošním roce například děti tvořily na téma Divadlo – Loutka – Pohádka, kterým jsme připomínali 100 let od naro­zení významného českého výtvarníka a zakladatele animovaného filmu Jiřího Trnky. Množství loutek, marionet a maňásků doslova zaplavilo každý volný prostor v Lidické galerii. V minulých ročnících děti kreslily na témata Biodiverzita – rozmanitost živé přírody, Vesmír, Sport nebo Štěstí. Často nás také překvapí, jak se děti téma­tu zhos­tí, kolik v nich je fantazie! Vzpomínám si například, že doporučené téma roku 2008 – Brambora (rok 2008 byl vyhlášen Mezinárodním rokem bram­bory) nás příliš nepotěšilo, nevěřili jsme, že děti budou schopny na toto téma výtvarně tvořit. Stal se pravý opak – tento ročník byl co do výtvarných technik a námětů jeden z nejzajímavějších. Možná to bylo i proto, že učitelé si s dětmi o tématu povídali, společně poznávali, jak se brambory dostaly do Evropy, jak rostou, jak je lidé pěstují. Vzpomínka na obrázek slavnostní svatby dvou brambor ve sklepě ve mně dodnes vyvolává úsměv.

Kdo může dětskou výtvarnou soutěž obesílat?

Soutěže se mohou zúčastnit děti od 4 do 16 let, zapojují se děti ze všech různých školních i neškolních zařízení, která se věnují výtvarné činnosti. Nejvíce prací přichází z uměleckých škol, škol základních a mateřských, další skupinou jsou práce ze škol pro děti se zdravotními handicapy, domů dětí a mládeže i víceletých gymnázií, v malém počtu se účastní i jednotlivci. Velmi však záleží na tom, jaký systém školství v té které zemi funguje a jak je rozvinut.

Už jste zmínila téma letošního ročníku, které se podle množství došlých prací zjevně dětem líbilo. Jak jste si s tímporadili?

Jak jsem již naznačila, jubilejní 40. ročník nám přinesl velkou radost, ale i starost – především z důvodu množství zaslaných prací. Bojujeme s ne­dostatkem prostoru a letošní téma, které děti inspirovalo a pobídlo k vyzkoušení nových mate­riálů a technik, přineslo nečekané množství prostorových příspěvků – loutek, maňásků, marionet, kulis a návrhů kostýmů.

Mezinárodní porota výstavy, která se v Lidicích sešla na tři dny, měla opravdu plné ruce práce a jednoznačně označila letošní hodnocení za nejnáročnější. Přes všechny peripetie vyplývající z množ­ství exponátů chci však jednoznačně ozna­­čit tuto práci za jednu z nejzajímavějších, nejbohatších, nejplastičtějších a nejbarevnějších, jaké si umějí čtenáři představit.

Zajímalo by nás, co se stane s těmi pracemi, které neprošly sítem poroty?

Oceněné práce, kterých bývá každoročně kolem 1400 a které jsou vystaveny v expozici od června do října daného roku, si ponecháváme a po skončení ročníku z nich vytváříme putovní výstavy – v letošním roce jsme například zasílali vybrané kolekce kreseb do Afghánistánu, Argentiny, Norska, Belgie a na Kubu, do konce roku jsou ještě plánovány výstavy ve Velké Británii, Makedonii, Slovinsku, Maďarsku a Iráku.

Jak je ale patrné z množství prací, které do výstavy přicházejí, mnoho jich zůstane neoceněno. Protože víme, jak jsou obrázky pro děti důležité a vážíme si jich, mohou si je zástupci škol v Lidicích vyzvednout, případně obrázky nabízíme různým institucím k dekoraci a zároveň propagaci výstavy.

Už pátým rokem jste kurátorkou této neobyčejné výstavy. Zaznamenala jste za tu dobu něco, co vás překvapilo, potěšilo? Například účast zemí, o nichž byste to nepředpokládala, nebo přístup dětí k zpracování témat?

Vzpomínám si například na jednu zajímavou situa­ci z loňského ročníku, kdy mi přišel nečekaný e-mail od paní z městečka Lidice v daleké Pana­mě. Psala o tom, že v panamských Lidicích bydlí jen krátce a že předtím bydlela v Caracasu ve Venezuele, kde se také nalézá část pojmenovaná po Lidicích (po Lidicích je dnes ve světě pojmenováno 73 měst a obcí, pozn. red.), což jí přišlo symbolické a vnuklo jí myšlenku propojení těchto míst s Lidicemi v Čechách. Zaslání dětských kreseb do výtvarné výstavy se ukázalo jako jedna z nejlepších možností – požádala jsem ji tedy, aby navštívila místní školu a poprosila děti, aby se do výstavy zapojily – téma loňského ročníku Tady bydlím, to jsem já bylo pro ně ideální. Ze zaslané kolekce, kterou jsme do Lidic obdrželi, byli porotou oceněni tři malí výtvarníci, jejichž diplo­my byly zaslány na konzulát ČR v Panamě. Děti pak byly pozvány na návštěvu konzulátu, aby si své diplomy převzaly osobně – pro zajímavost uvádím, že hlavní město je od panamských Lidic velmi vzdálené a že ho tyto děti do té doby nenavštívily. Cesta pro ně proto byla obrovským zá­žitkem, poprvé byly tak daleko od domova, poprvé v hlavním městě, poprvé jely výtahem a poobědvaly s konzulem České republiky.

Podobným způsobem pracují i další české zastupitelské úřady ve vzdálených zemích. Kontaktují děti, jejichž práce se dostaly do vítězné kolekce, uspořádají pro ně slavnostní program na ambasádě, kde jim jsou předány diplomy a malé dárky, poděkují za účast v soutěži, promítnou film, pohádku.

Díky spolupráci se zastupitelskými úřady ČR v zahraničí je lidická výstava jedinečná, neboť velká většina oceněných dětí nedostane diplom poštou, jako je tomu u ostatních mezinárodních soutěží, ale ocenění jim předává zástupce velvy­slanectví České republiky a program, který pro ně připravuje, jim přiblíží historii i současnost České republiky. To, myslím, žádná jiná soutěž nenabízí.

Další zajímavá zkušenost je z Jižní Ameriky. Asi před pěti lety dostala za svou práci čestné uznání brazilská dívenka z Rio de Janeira. Dívka neměla rodiče, bydlela u své tety, kde se jí velké péče nedostávalo – byla tak trochu přítěží. Ve chvíli, kdy byl dívce předán českým konzulem diplom a její fotografie se objevily v místních novinách, její postavení se v rodině rázem změnilo – stala se jejím váženým a obdivovaným členem, její pýchou.

Ani v letošním ročníku nebyla o podobné zajímavosti spojené s výstavou nouze – učitelka z malé srbské vesničky mi psala, jak rády se děti zapojily do soutěže a s jakou radostí malovaly. K tomu však, aby mohly ztvárnit téma divadlo, jim učitelé představení nejdříve museli ukázat, neboť děti v divadle ještě nikdy nebyly. Tak učitelský sbor nastudoval divadelní hru, kterou dětem o Vánocích zahrál.

U nás i na Slovensku fungují umělecké školy, v nichž mají děti možnost vyzkoušet si různé tvůrčí techniky. Mnohé z prací, které do vaší soutěže přicházejí, jsou právě z uměleckých škol. Máte informace, jak je to s tímto typem školství v jiných zemích?

Přiznám se, že poznat systémy a možnosti uměleckého vzdělávání dětí jednotlivých zemí, které se výstavy účastní, mě od začátku velmi lákalo. Proč jsou práce od dětí z různých zemí tak rozdílné výtvarné úrovně? Jaké typy škol děti mohou navštěvovat a jak jsou pro ně dostupné? Jak to, že práce od dětí z východní Evropy každoročně o tolik převyšují svou výtvarnou úrovní práce ze západní části Evropy, USA či Kanady?

Tyto otázky samozřejmě nemohou být zodpovězeny pouze na základě výtvarných děl, která do Lidic přicházejí a která často netvoří dostatečný reprezentativní vzorek konkrétní země. Přesto si mohu bez uzardění dovolit po zkušenostech několika ročníků výstavy vyzdvihnout dlouholetou tradici kvalitního systému výtvarného školství nejen v naší republice, ale i na Slovensku, v zemích bývalého Sovětského svazu a Jugo­slá­vie, v Bulharsku, Polsku nebo Rumunsku. Prá­ce českých dětí, které navštěvují základní umělecké školy, vynikají dobře zvládnutým prostorem a plochou, množstvím použitých výtvarných tech­nik, kvalitou, kreativností a nápaditostí. Z pra­cí je poznat, kolik času dětem pedagogové výtvarníci věnují a na jak vysoké úrovni s dětmi pracují.

Na druhou stranu však mohu upozornit na zajímavý moment poznávání umění v již zmíněných státech západní Evropy. Ve Velké Británii například děti pravidelně zpracovávají během roku na téma výtvarné umění celé projekty, které je vybízejí k samostatným návštěvám galerií a muzeí, vyhledávání potřebných informací v knihách i na internetu a vytváření vlastních názorů na dané téma, které se nebojí prezentovat před svými spolužáky. Právě ve Velké Británii jsou vzdělávací programy galerií určené pro různé věkové skupi­ny dětí i pro rodiny s dětmi velmi žádané, v gale­riích je běžné narazit na hloučky dětí, které posedávají na zemi před uměleckými díly, naslouchají výkladům lektora a posléze pod jeho vedením tvoří vlastní dílka. To je zase něco, co bychom se my mohli učit od nich.

Kultura je u nás jednou z oblastí, která se v posledních letech potýká s nedostatkem finančních prostředků. Projevilo se to i na přípravě pietních vzpomínek 70. výročí lidické tragédie a na vaší výstavě?

Přesto, že finanční prostředky se rok od roku snižují a stále bojujeme s nedostatečným počtem pracovníků i nedostatečným prostorem, pevně doufáme, že to na kvalitě a organizaci výstavy dětských prací, stejně jako na organizaci dalších akcí Památníku Lidice, kterých bylo a ještě bude v letošním jubilejním roce mnoho, není vidět. Obě výročí, a nejen ony, nás k tomu zavazují.

Vedle své práce kurátorky dětské výstavy jste také vedoucí Lidické galerie, v jejíchž prostorách je vystavena cenná sbírka evropských výtvarných děl druhé poloviny 20. století – tzv. Lidická sbírka. Můžete připomenout okolnosti jejího vzniku a zmínit některé zajímavé přírůst­ky z poslední doby?

Lidická sbírka, kterou v roce 1966 inicioval britský lékař a zakladatel hnutí Lidice Shall Live (Lidice budou žít) sir Barnett Stross, byla vytvořena z darů od umělců z celého světa, kteří svým příspěvkem do sbírky výtvarného umění vyjadřovali protest proti zvůli a násilí.

Sbírka dnes obsahuje přes 430 exponátů z 34 zemí světa, její hodnota se pohybuje v řádu stovek milionů korun. Utvářela se ve třech fázích – v letech 1967–1969 bylo shromážděno 357 děl, díky berlínskému galeristovi René Blockovi byla v roce 1997 obohacena o 53 děl významných německých výtvarníků a od roku 2000 do současnosti přibývá do sbírky 5–10 děl ročně.

K nejznámějším patří nepochybně obraz Gerharda Richtera „Onkel Rudi“ (Strýc Rudi), který umělec daroval Lidicím v roce 1967 a na kterém ztvárnil postavu svého strýce, který zahynul během války. Za zmínku stojí, že obrazy Gerharda Richtera se nenacházejí doposud v žádné jiné veřejné sbírce v České republice. Z dalších významných německých umělců zastoupených ve sbírce mohu zmínit Josepha Beuyse, Sigmara Polkeho, Wolfa Vostela, Jörga Immendorfa, Jochena Ger­ze, z českých autorů nemohu zapomenout na díla kladenských rodaček Květy a Jitky Válových, Kur­ta Gebauera, Karla Malicha, Josefa Jíry, Evy Kmen­tové nebo Olbrama Zoubka. Právě syn Evy Kmentové a Olbrama Zoubka – Jasan Zoubek – daroval do sbírky jedno z posledních děl a umístil ho do zahrady Lidické galerie.

V současné době je naším hlavním úkolem kvalitní prezentace sbírky, její zpřístupnění širokému spektru návštěvníků a zpracování průvodce i komplexního katalogu všech děl. Od března je nová expozice doplněna vizuální projekcí a pracovními listy pro děti.

Tragický osud obce Lidice a jejích obyvatel je znám a připomínán i díky svědkům a pamětníkům, kteří přežili. Pomalu však odcházejí a před dalšími generacemi stojí úkol, jak na Lidice nezapomenout. Máte představu jak k tomu přistupovat, aby byla pravda zachována i pro další generace?

To je samozřejmě problém všech památníků, které uchovávají paměť historických událostí. Všichni si uvědomují, že to bez pamětníků, přímých účastníků událostí nebude lehké, nejvíc moje kolegyně ze vzdělávacího oddělení a ředitel Památníku Lidice, který akce, při nichž se setkávají přeživší lidické ženy a děti se studenty a dalšími zájemci o besedy, velmi podporuje. Přímá výpověď pamětníka se nedá ničím nahradit, setkání s ním učiní návštěvu Lidic nezapomenutelnou.

Velkou předností Památníku Lidice je nadčaso­vá multimediální expozice muzea, která přibližuje lidickou tragédii výjimečným způsobem – formou fotografií, filmů, videí a několika zachovanými předměty. Hlavní motiv však není množství informací, které se na návštěvníka sesypou – naopak – hlavními jsou zde city a pocity, vizuální vjemy.

Bez pamětníků to bude smutnější, chudší i složitější, ale pevně doufám, že díky Lidické sbírce, dětské výtvarné výstavě i práci Památníku Lidice bude možné v započaté práci pokračovat a udržovat vzpomínku na lidickou tragédii i v budoucnosti.

Za odpovědi děkují

Lenka Šimková a Olga Vašková