Hlavní obsah stránky

Autority fungují, předělat!

ZDENĚK LENHART zlenhart@mzm.cz

Název příspěvku je specifikací jednoho z Murphyho zákonů. Docela příznačně vystihuje i smysl a obsah projektu, který se snažil ukázat, že autority mohou být užitečné a žádoucí i mimo katalogy knihoven. Například v muzeích a galeriích. Jen by se měly trochu vylepšit, což bude přínosné zpětně i pro knihovny a jejich čtenáře…

Předně už samotné slovo autority… Převzaté z angličtiny, nesrozumitelné a v jednotném čísle zcela zavádějící. Hledali jsme lepší – slovníktezaurusslovní rejstřík, index…, ale pořád to nebylo ono. Takže nakonec bereme slovo autority na milost jako označení pro soubor doporučených ověřených jmen a názvů spolu s jejich nedoporučenými alternativami. Pro každou osobu, instituci, věc, místo a pojem určuje jeho správné pojmenování a pomáhá poznat, co je totéž, a co není. Například žíla je v národopise to samé jakomrskačka, ale není totéž jako žíla v lékařství.

Knihovníci dospěli k potřebě a snaze sjednotit svou řeč už dávno. S příchodem internetu se tuto skutečnost podařilo zrealizovat do velmi dobře fungujícího systému. Dostanete-li do ruky neznámý spis od Josefa Čapka, s pomocí autorit snadno poznáte, který z patnácti Josefů Čapků to byl, případně, že to musel být nějaký šestnáctý. A naopak při hledání prací „toho vašeho“ Josefa Čapka nejste zavaleni díly dalších čtrnácti. Ale už se nedozvíte, že Josef byl bratrem Karla, o případné příbuznosti s některým dalším Čapkem ani nemluvě. Nedozvíte se, kde, kdy a s kým Josef Čapek studoval, kdo byl jeho učitelem a učitelem tohoto učitele, jak se daná škola jmenovala dříve a jak nyní; nedozvíte se, ve kterých uměleckých skupinách působil a s kým… Přitom však tvůrce autoritního hesla musel jméno Josefa Čapka najít v důvěryhodných ověřených zdrojích a tam tyto informace viděl. Neměl však povinnost ani možnost je do autoritního hesla zaznamenat, a tak svůj zdroj zase zaklapl. Je pravda, že kdyby se zdržoval opisováním životopisu, tak bychom dnes neměli v systému národních autorit půl milionu jmen. Ale teď už je tam máme a chceme něco víc. A právě na tuto strunu hraje projekt muzejních autorit Národní autority v prostředí muzeí a galerií – interoperabilita s NK ČR. V letech 2007–2011 na něm pracovalo Metodické centrum pro informační technologie v muzejnictví (CITeM) při Moravském zemském muzeu v Brně. Jeho cílem bylo zmapovat používání slovníků, heslářů, seznamů a tezaurů v muzeích, zjistit potřeby muzejníků a možnosti technologií a uvést do provozu pilotní autoritní databázi navázanou na národní autority knihovnické. V realizační fázi se projekt soustředil hlavně na autority personální.

Na počátku roku 2012 bylo v databázi 4358 jmen osob, z toho 3798 zkontrolovaných a schválených. To je dost na to, aby se potvrdilo, že koncepce je dobrá a že má tedy smysl s pomocí širšího okruhu odborníků v muzeích přidávat další a další jména podle vytvořené a oficiálně certifikované metodiky. Následující vývoj se zaměří na podobu autorit korporativních a zejména věcných. Vybudování sjednocených terminologických slovníků pro všechny muzejní obory je obrovským úkolem příštích let.

Jaká konkrétní vylepšení personálních autorit projekt přinesl?

Více informací

Národní autority se omezují na velmi stručnou několikaslovnou charakteristiku osoby. Muzejní pojetí umožňuje navíc přidat i její životopis, a záleží jen na jeho tvůrci, jak podrobný bude. Několik dalších podružných drobností přeskočíme a všimneme si způsobu citace zdrojů informací. V národních autoritách je citace „superstručná“, muzejní autority zavedly citace v podobě odpovídající normě ISO 690, tj. autor záznamu citaci jednou sestaví (dokonce poloautomaticky) a pro badatele je pak přímo použitelná do dalších publikací. A třešničkou je možnost připojit obrázek, podobiznu nebo obecně jakýkoli dokument přístupný na internetu. Tuto možnost sice mají i současné národní autority, ale pravidla její využití pro tento účel nepovolují.

Propojení na související záznamy

V životopise se zpravidla vyskytuje mnoho dalších jmen osob, korporací a míst, obvykle však nejsou v prvním pádě a pro strojové vyhledávání jsou těžko použitelná. Představte si, jak z věty S Karlovou manželkou Olgou na zahradě vinohradské vily… má stroj vydedukovat, že je to O. Scheinpflugová. Proto jsou všechna důležitá jména osob, korporací a míst obsažená v životopise uložena ještě jednou v samostatných polích s přímou vazbou na příslušný autoritní záznam. Jako teoretický základ je použit konceptuální model CIDOC CRM a z něj zejména konstrukce tzv. událostí.

Muzejní autority rozlišují celkem pět typů událostí: narození, úmrtí, studium, zaměstnání a členství. Ke každé obvykle patří nějaké místo, čas, osoby a korporace. Tak např. k narození patří vedle jeho místa a data i osoby rodičů, ke studiu náleží opět místo, období, osoby učitelů a spolužáků a zejména škola, tj. korporace. Podobně je tomu u členství v umělecké skupině apod. Jména osob, korporací a míst jsou provázána na jejich autoritní záznamy, nedochází tedy k problémům, „který Karel, která Olga a které Vinohrady“. Událost je pomyslný abstraktní uzel, kterým se k sobě svazují fakta, jež k sobě v určitou chvíli nějak patřila. Velkou výhodou tohoto systému je, že se vazby dají velmi jednoduchým a jednotným způsobem uložit a potom stejně jednoduše strojově prohledávat a stopovat, jak jsou zřetězeny. Jediným záporem je jejich množství, ale to při dnešní a budoucí výkonnosti počítačů už problém není.

Poněkud překvapivé se může zdát, že se tímto způsobem v muzejních autoritách neuvádějí, a tedy nepropojují vytvořená díla. Je to založeno na myšlence, že stačí propojení opačným směrem, provázáním záznamu o díle na autoritní záznam autora. Postupem času budou všechna díla, ať jsou uložena v kterékoli paměťové instituci, přístupná v internetových katalozích a pro stroj bude hračkou vyhledat jen ta s dotyčným autorem. Národní autority spolu s katalogy knihoven už takto fungují. Muzejníci, archiváři a památkáři budou mít trochu zpoždění. Nejen proto, že konzervatismus je v podstatě synonymem těchto institucí. Velkou roli hraje i to, že necítí sílu společných databází tak bezprostředně. Na rozdíl od knihovníků totiž nemají všichni v rukou tentýž výtvor, tutéž knihu, a nevyužijí tedy při jeho katalogizaci možnost stáhnout si jednoduše celý katalogový záznam. Budou moci přebírat jen jednotlivé stavební kameny z autoritní databáze – jméno autora, vlastníka, označení materiálu, techniky, lokality, datování apod.

Pro práci s muzejními autoritami byly v rámci projektu vytvořeny obdobné nástroje, jakými disponují i národní autority: on-line zobrazovač, on-line editor a webové služby. Editor je určený jen pro vybrané, vyškolené a registrované kurátory, kterých je nyní pět a postupně budou zapojováni další. Zobrazovač je určen veřejnosti bez omezení a je dostupný na https://vega.nkp.cz/i2/i2. Editor a zobrazovač vyžadují na straně uživatele jen běžný internetový prohlížeč. Webové služby jsou určeny k tomu, aby s databází mohly komunikovat i informační systémy pro katalogizaci sbírek. K dispozici jsou tři webové služby: vyhledání všech záznamů splňujících zadanou podmínku, stažení jednoho vybraného záznamu a uložení nového či upraveného záznamu do databáze. Záznamy se posílají ve formátu XML postaveném tak, že spojuje označení polí zavedené v MARC 21 s označením podle CIDOC CRM. Ve výsledku existence webových služeb znamená, že uživatel nemusí opustit své známé prostředí (například Demus), a přitom si vybírá ze vzdálené autoritní databáze. Má-li příslušnou registraci, tak může takto autoritní záznamy i zakládat.

Jak bylo řečeno, projekt se soustředil na personální autority. Je to oblast dobře srozumitelná, probádaná a zejména pro muzea umění velmi zajímavá. Poněkud složitější to bude s korporacemi, které se na rozdíl od lidských jedinců všelijak proměňují, rozdělují, slučují, zmírají a zase ožívají. Muzejníky to tak nepálí, ale pro archiváře je toto zcela kruciální problém. Podobné je to s geografickými místy. Co je to Polsko? Dnes, před válkou, před dvěma, kdysi… Kde jsou Benátky? Nad Jizerou? Zde by měl cestu ukázat projekt zvaný INTERPI (Interoperabilita paměťových institucí), který volně navazuje na náš projekt a jehož nositelem je NK ČR spolu s Národním archivem.

Pro muzea je ale bezesporu hlavním a nejpřínosnějším cílem sjednocení terminologie věcné. Poměrně dobře jsou na tom přírodovědci se zavedenou taxonomickou nomenklaturou podle pravidel, jejichž zásady stanovil už před 250 lety Carl Linné. Ale i tyto systémy se s vývojem poznání přerovnávají, nemluvě o tom, že paleontologové musejí počítat ještě s časovou dimenzí proměnlivosti. Daleko hůře jsou na tom uměnovědci, historici, etnografové a etnologové s klasifikací technik a technologií, s názvy období a stylů. Zařazení nálezu do určitého kulturního období nebo stylu je užitečné, ale nedá se jednoduše převádět na časový údaj. Doba kamenná skončila v Evropě před 4400 lety, ale jsou místa na zemi, kde trvá dosud. Na etnografickém pojmosloví už pracuje několikátá generace a těžko lze věřit, že by přišel nový Mendělejev nebo Linné a dal na stůl tabulku, kterou všichni uznají za geniální. Pro velikonoční mrskačku je jen na území ČR známo 27 různých výrazů. Bude to dlouhá práce, než se dohodnou přijatelná pravidla pro tvorbu dostatečně stabilních a přitom flexibilních tezaurů.

Uveďme si několik pravidel, která se zdají jasná již nyní. Autoritní hesla musejí mít určenu preferovanou podobu jména, názvu, výrazu. Mezi synonymy musí být zvoleno jedno preferované, jež dostává strojově jedinečný identifikátor (Id), například číslo. Všechna synonyma jsou pak vázána na Id preferovaného výrazu. Při tvorbě katalogového záznamu v dokumentačním systému lze použít i nepreferované synonymum, ale systém musí vždy zabezpečit propojení na Id preferovaného výrazu.

Autoritní hesla musejí mít určenou časovou oblast platnosti. Vezměme si například výše uvedené Polsko, to se nám rozpadne na celou řadu hesel, každé znamenající něco poněkud jiného. Dále musejí mít danou geografickou oblast platnosti. Slovo erteple platí jinde než zemáky nebo bandury. Baroko ve Španělsku je něco jiného než baroko na Slovensku.

Navíc bylo rozšířeno chápání a pojetí zdrojů. Mohou to být nejen klasické publikace, internetové zdroje, ale i osobní výpovědi, prameny v historickém slova smyslu, jako jsou např. náhrobky…

Nelze očekávat, že všechny změny a zásady ustanovené popisovaným projektem přežijí a budou všeobecně přijaty. Ale zdá se již jasné, že pojetí knihovnických autorit se v dohledné době změní a že se bude ubírat podobným směrem. Přibližně ve stejnou dobu, kdy probíhal tento projekt, vznikala zcela nezávisle na něm nová pravidla RDA. Obsahují mnohé myšlenky, které se ortodoxním knihovníkům zdají kacířské. Je dost možné, že RDA spolu s náhradou formátu MARC něčím modernějším přinesou takové vylepšení vlastností autorit, že pokryjí celou muzejní nadstavbu, která bude v tu chvíli zbytečná. A vzhledem k dobře strukturovaným záznamům nebude technicky náročné celý obsah muzejní nadstavby přidat do společného systému, který budou knihovníci, muzejníci, archiváři, památkáři spolu budovat a rozvíjet.