Nová nepravidelná rubrika, kterou v tomto čísle Čtenáře zahajujeme, bude přinášet odpovědi osob z odborné knihovnické veřejnosti na zajímavé aktuální otázky, které svým pojetím mohou představovat jistou nadsázku, ale i vážně míněnou reflexi současných událostí a trendů v našem oboru i ve společnosti.V ideálním případě potom kombinaci obou přístupů. Respondenta pro první dotaz tedy ani nebylo možné zvolit jinak, než jsme učinili. Doufáme, že nová rubrika časopis obohatí, zaujme vás a někdy třeba i pobaví.

Co by měly knihovny stihnout, než přijde konec světa 21. 12. 2012?

Odpovídá Zlata Houšková (Národní knihovna ČR): Každý z nás by se měl snažit, aby před svým koncem věděl, že stihl udělat to nejpodstatnější, co by v životě měl a chtěl; že si splnil alespoň jeden dva největší sny a že je smířený se svým okolím a hlavně se sebou samým.

Možná to platí i pro knihovny, protože knihovnu přece tvoří především lidé. A tak by snad bylo nejdůležitější, aby lidé na jedné straně pultu (knihovnictvo) stihli zjistit, co od nich doopravdy chtějí lidé na druhé straně pultu, a to i onoho virtuálního, aby to stihli (u)dělat, a tak si splnili sen být užitečnou, potřebnou, respektovanou ba i milovanou institucí. (Ani si neodvažuji pomyslet, že tohle by nebyl největší knihovnický sen!)

Myslím, že smíření s okolím a sebou samým by se pak dostavilo jaksi mimochodem samo.

Jenže – dá se tohle stihnout za pár měsíců? Nedá. Zvlášť tam, kde se na cestu poznávání a reflektování potřeb svých stávajících a potenciálních (sic!) uživatelů ještě nevydali… Ale pro tyhle knihovny je vlastně odpověď na otázku jednoduchá: měly by stihnout se změnit! Protože jinak by ten konec mohl být opravdu nečekaně reálný.

Takže závěrem… Všechny knihovny by se měly do prosince 2012 dostat díky „svým“ lidem na výše zmíněné cestě co nejdál.

A ještě malý dodatek. Moc by se mi líbilo, kdyby knihovnictvo jako celek i každý jednotlivec při tom také stihli najít po­-z­trácenou velkorysost, zapomenutou noblesu a pomalu mizející smysl pro humor.