ZUZANA SNOPKOVÁ  besedy@kmol.cz

Antonín Šprinc

knihovník města Olomouce • organizátor knihovnických sjezdů •  iniciátor spolupráce knihoven • pedagog knihovnických kurzů • redaktor knihovnických časopisů

…a ve vědomí, že dobrým činem přispívám k rozkvětu a blahu národa, snažiti se o zdokonalení sebe samého.

Antonín Šprinc se narodil 9. 2. 1887 v Nové Ulici u Olomouce, která tehdy ještě byla samostatnou obcí s převážně německy mluvícím obyvatelstvem. Jako syn českého vlastence, obuvníka Antonína Šprince, chodil do české školy. Od mladých let věnoval svůj volný čas o letních prázdninách knihovně Národní jednoty jako dobrovolný knihovník. Po maturitě na Slovanském gymnáziu v Olomouci začal studovat na Karlově univerzitě bohemistiku a němčinu. Dva semestry se učil německy i ve Vídni. Jako středoškolský profesor působil nejprve na zábřežském gymnáziu, později na prostějovské obchodní akademii. V roce 1920 se stal prvním olomouckým knihovníkem z povolání. Zvýšil si kvalifikaci studiem v knihovnickém centru v Lipsku. Zemřel 23. 10. 1925 v Praze v nemocnici na Královských Vinohradech.

Jeho hrob na olomouckých hřbitovech je v současné době v péči Knihovny města Olomouce. Byl jí darován Stanislavou Šprincovou, manželkou Antonínova syna Zdeňka, který stál za obnovením olomoucké univerzity po druhé světové válce. Nám. olomouckým knihovníkům, je ctí, že tak o jeho odkaz můžeme nadále pečovat nejen při každodenní práci v našich knihovnách. Pro ty, kdo by chtěli vidět, kde spočívá významný olomoucký knihovník, ale nemají cestu do Olomouce: náhrobek se objevuje ve filmu Kvarteto Miroslava Krobota z roku 2017.

České knihovny v Olomouci

Olomouc byla na konci 19. století ze dvou třetin německá, české obyvatelstvo zde bylo v menšině. Proto je unikátní, že se zde otevřela česká knihovna veřejného typu o pět let dříve než ta německá. Stalo se tak na popud Dámského odboru Národní jednoty z roku 1887, konkrétně její agilní členky Marie Pospíšilové. Ta se inspirovala myšlenkou dr. Žáčka, že česká kniha je hlavním prostředkem účinné národní práce. Vzdělávání žen bylo v té době postaveno pouze na výuce v němčině a česká literatura tak byla jedním ze základních zdrojů rozvoje českého jazyka tehdejších olomouckých žen. Veřejná knihovna v Olomouci se stala již od svého vzniku 1. 12. 1889 důležitou součástí českého kulturního života města. Nacházela se v klubovně České besedy v Národním domě, který byl dostavěn pouze rok před jejím otevřením a stal se centrem českého společenského a spolkového života.

V roce 1920 vzniká v Olomouci na základě zákona o veřejných knihovnách obecních po dohodě s Národní jednotou nová instituce – Husova knihovna Národní jednoty – veřejná knihovna hlavního města Olomouce. Jejího vedení se ujímá prof. Antonín Šprinc. Novým sídlem jsou jí prostory Salmova paláce na dnešním Horním náměstí, kam se přestěhovala i s původním fondem téměř tří a půl tisíce knih. Aby byli čtenáři v obraze – jde o raně barokní budovu u sloupu Nejsvětější trojice, kde byla dříve honosná kavárna vídeňského typu, městská spořitelna, prodejna oděvů, později fast food a dnes je tam drogerie. Zde knihovna sídlila až do roku 1948, kdy se přestěhovala do svého současného působiště na náměstí Republiky.

Zásadní byla v prvních letech reorganizace dalších spolkových knihoven na olomouckých předměstích, ze kterých vznikly pobočky Husovy knihovny. Rozšířily se tak možnosti uspokojit čtenářský zájem a informační potřeby všech obyvatel města. Antonín Šprinc stál také u zrodu dalších novinek, které zpřístupňovaly fond knihovny čím dál širší veřejnosti – vytvořil samostatné oddělení pro mládež, hudební oddělení a veřejnou čítárnu. Přitom pracoval v knihovně pouze s jedním dalším kolegou!

Knihovna jako vazba ke kvalitní národní literatuře

Šprinc zastával názor, že jedním z úkolů veřejné knihovny je podporovat u nejširších vrstev obyvatelstva národní sounáležitost. Kniha jako nejhodnotnější kulturní dědictví podporuje rozvoj národního cítění, které je nutným předpokladem pro upevnění pozice nového státu mezi dalšími zeměmi. Od tohoto společenského stavu jsme dnes vzdálenější než kdy jindy. Rychlý vzrůst lidových mas o miliony, vzestup a zánik celých společenských vrstev, veliké změny společenské struktury v posledních desetiletích, vše to vedlo ke ztrátě bezpečné kulturní tradice.¹ Veřejná knihovna má podle něho usilovat o to, aby národ ve svém celku, a tedy i každý jednotlivec i každá vrstva národa, měli k národní literatuře svůj vztah. Aby se o ni zajímali a byly jim dostupné veškeré hodnoty, které zprostředkovává. Z těchto předpokladů vyrůstá úloha veřejných knihoven. Třídí a sbírá živé literární statky jak beletristické, tak i poučné mimo odborně vědecké, a učí používati jich všemi, kdož jsou vnímaví pro pravé hodnoty; neodvisle od literárních klik a společenských zájmů a módních proudů staví duchovní hodnoty, jež vyrostly ze života národního, do života národa (…). A v této všeobecné společenské funkci spočívá její jedinečný význam a nikoli v tom, aby zdarma skýtala četbu nemajetným.²

To, že veřejné knihovny vznikaly podle nového zákona povinně v každé obci, mělo za důsledek, že se do fondů dostávaly knihy, které zcela neodpovídaly tehdejším lidověvýchovným ideálům, jinými slovy spousta braku. Ten se ve fondech veřejných knihoven ještě dlouho držel. S tím zásadně nesouhlasil tehdejší ředitel a hlavní knihovník olomoucké veřejné knihovny: (…) lidová knihovna není mechanickou půjčovnou knih více či méně dobrých, nýbrž výchovným ústavem, který má vykonávati dvěma směry duchový úkol. Knihovna jest předem místem, kde má býti stále rostoucí produkce literární zkoumána co do všeobecné životní hodnoty a hodnoty výchovné pro různé duchové typy a různé vrstvy našeho národa.³

Podle Šprince vniká kýč do literatury v důsledku zjednodušení lidské práce na základě technického rozvoje. Lidé měli větší chuť a prostor ke čtení. Naše národní literatura však této poptávce nedostačovala: Literární kýč všech odstínů, hrubého i jemnějšího druhu, pro salon i chatu, vyrostl ze smyslového i duševního zakrnění, jež vyvolaly mechanické formy životní moderní společnosti ve všech jejích vrstvách. Tento literární kýč jako produkt daných společenských poměrů spolupůsobil k duševnímu zakrnění a zmatku.⁴ Veřejná knihovna má vystupovat jako regulující orgán, který předkládá svým čtenářům pouze díla hodnotná: Spisy umělecky a obsahově bezcenné, výtvory nemravného rázu, tzv. krváky, detektivní a indiánské povídky, které senzačním způsobem dráždí fantazii čtenářovu, pamflety snižující tendenčně celé stavy nebo vrstvy obyvatelstva, jakož i díla směřující proti trvání a celistvosti státu československého nesmějí být pojaty do veřejných knihoven. Ministerstvo školství a  národní osvěty si vyhrazuje uveřejňovati seznam spisů a výtvorů, které nutno vyloučiti z veřejných knihoven.⁵ Jedním z nejdůležitějších úkolů knihovníka je podle Šprince neustálé kritické zpracovávání veškeré knižní produkce, která má čtenářům knihovny sloužit k rozvoji duševních hodnot. Knihovník na tuto práci ale není zcela sám, pomoci mu má např. knihovní rada nebo různé seznamy doporučené literatury, které se postupně zpracovávají.

Knihovnictví jako obor

Přestože vnímání knihovnického oboru bylo v té době postaveno hlavně na pozitivisticky laděných úvahách, které se zabývaly především knihou jako předmětem zkoumání, případně technicko-organizačními aspekty knihovnictví, Šprinc byl jednou z osobností, které již v této době věnovaly pozornost také psychologii čtenáře. Knihovna má poskytnout uspokojení, a to kvalitní a hodnotné, lidem ze všech vrstev národa. Personál knihovny by měl čtenáři ulehčit přístup k těm dílům (a tedy i hodnotám), které ho budou rozvíjet, ale zároveň jsou mu blízké. Kvalitní a srozumitelné seznamy knih, kterými se čtenář bude moci řídit, mají pomoci najít tu pravou literaturu jak dělníkům, tak akademikům. Ovšem, s důrazem Šprincovi vlastním dodejme, že to vše s ohledem na lidověvýchovné cíle, které jsou pro Šprince základním pilířem poslání veřejnýchknihoven.

Antonín Šprinc velmi podporoval ideu, aby osvětoví pracovníci, včetně knihovníků, měli možnost se odborně vzdělávat. Považoval za nutné, aby vznikaly kurzy na univerzitě i na učitelských ústavech. Sám se výuky knihovníků aktivně účastnil.

Jako ředitel vždy velmi podporoval spolupráci knihovníků v Olomouci a trval na tom, aby byli ve vzájemném kontaktu. Sám šel příkladem a společně s kolegy ze studijní a z německé knihovny vypracoval ústřední katalog všech olomouckých knihoven, dohodl vzájemné půjčování, účelné regulování nákupů atd. Byl také svolavatelem a organizátorem I. sjezdu knihovníků veřejných knihoven, který se konal 17. června 1923 v Olomouci. O svých zkušenostech referoval také na dalších sjezdech v Moravské Ostravě a v Táboře i na všech schůzích odboru veřejných knihoven při Spolku československých knihovníků. Pravidelně se účastnil také dalších konferencí a sjezdů československých knihovníků, na kterých přednášel, aktivně se účastnil diskuzí a referoval o nich v souhrnných článcích.

Publikační činnost

Publikační činnost Antonína Šprince zahrnovala pravidelné přispívání do odborných časopisů i do kulturních příloh denního tisku. Jeho články se objevovaly v České osvětě nebo v Časopise československých knihovníků. V olomouckém Pozoru nějakou dobu redigoval literárně vzdělávací přílohu. Pracoval rovněž pro Hlídku národní výchovy a osvěty, Stráž Moravy nebo věstník Národní jednoty pro východní Moravu. Vedle knihovnictví se věnoval také další osvětové činnosti lidovýchovné – vystupoval jako jednatel Národní jednoty východomoravské, olomouckého župního sboru osvětového, byl správcem Lidové školy, čelným představitelem Dělnické akademie, spoluzakladatelem osvětového sboru prostějovského atd. Kulturu v Olomouci a okolí podporoval hojně nejen z pozic knihovnických – vyjadřoval se také k otázkám muzejním nebo divadelním.

Antonín Šprinc položil základy veřejného knihovnictví nové doby a bylo by krásné, kdyby byl jeho odkaz i nadále šířen nejen mezi knihovníky, ale nepřímo i mezi čtenáře – podporou hodnotné četby a vytvářením kvalitního knižního fondu veřejných knihoven. Bohuš Vybíral se s ním v Časopise československých knihovníků loučil těmito slovy: Osobně milý, ve všem a vždycky srdečně upřímný a stále zaujatý celou řadou krásných plánů, vyplnil svůj mladý život doslovně kulturní prací, pro niž dovedl také získati a vychovati hojně nových nadšenců. Věřím, že jim zůstane navždy zářivým vzorem činorodého idealismu, jenž je prvním předpokladem jakékoliv úspěšné činnosti osvětové.⁶

Foto: archiv Knihovny města Olomouce

1  Šprinc, A. W. Hofman o poslání veřejné knihovny. Časopis Česká osvěta, 1925–1926, roč. 22, s. 21.

2  Tamtéž. s. 22.

3  Šprinc, A. K otázce personálu v obecních knihovnách. Časopis československých knihovníků, 1924, roč. 3, s. 91.

4  Šprinc, A. W. Hofman o poslání veřejné knihovny. Časopis Česká osvěta, 1925–1926, roč. 22, s. 21.

5  Cejpek, J. Dějiny knihoven a knihovnictví. Praha: Karolinum, 2008, s. 185.

6  Vybíral, B.: Památce Antonína Šprince. Časopis československých knihovníků, 1926, roč. 5, s. 11.