OLDŘICH ULIČNÝ  Oldřich.Ulicny@email.cz

Vladimír Smetáček, informatik a spisovatel, vysokoškolský docent, zemřel. Rozloučili jsme se s ním v předvečer jeho nedožitých devětasedmdesátin, 23. března 2018. Vladimír Smetáček byl člověk vpravdě renesanční, snoubila se v něm věda s uměním, byl políben a líbán všemi múzami. Navíc to byl člověk neobyčejně pilný, což ho spolu s až faustovskou touhou pochopit celý svět vedlo ke studiu a poznávání opravdu všeho. Jak to konečně napsal sám o sobě v knize pro malé děti s názvem Velké maličkosti:

Spisovatel: Co to píše? Knížku, kde se každý doví všechno, na čem záleží.

Neboť on se, stejně jako dítě v první básničce této knížky, stále ptá:

Proč? Proč kolem nás je velký svět? Proč jezdí auta, zpívá pták? Proč je to všechno právě tak?

V této Vladimírově zarputilé zvídavosti a zvědavosti je klíč k jeho informatickým publikacím i univerzitním a veřejným přednáškám, k jeho SEMANu i ontomatice, k jeho psychologii čtenářství i psychologii práce a nakonec i k podnikání ve SKIKu, Společnosti komerčních informací a kontaktů, a k překládání beletrie. Vladimír Smetáček byl ale také člověk pragmatický a v organizaci vědecké práce neobyčejně schopný. Aby mohl na svou zásadní otázku Proč se všechno děje odpovědět, založil si v 80. letech pod ochrannými křídly nevědomého zaměstnavatele, Ústředí vědeckých, technických a ekonomických informací (ÚVTEI), soukromý seminář, ontomatickou společnost složenou z různých odborníků. Ontomatika byla Smetáčkem vytvořená aplikovaná ontologie, nauka o jsoucnu; ta mu byla inspirací k vytvoření analytického nástroje pro sémantickou analýzu jazyka, pro jeho slavný SEMAN, sémantický analyzátor. Byl u nás v této oblasti první, jeho zásluhou je, že jako první dokázal tento formalizovaný typ analýzy češtiny převést do strojové podoby. (Pozn. red.: O výsledcích svého zkoumání publikoval rovněž na stránkách Čtenáře – viz např. Jazyková obtížnost textu, 1972, roč. 24, č. 2, s. 53–55)

A ještě další prvenství je nutno Vladimíru Smetáčkovi přiznat – jeho schopnost přesvědčivé interpretace statistických dat nejen o jazyce, ale i o historii a sociálních faktech, z nichž vycházely jeho prognostické úvahy, v dané době ovšem nepublikovatelné. Při prvním vzpomínání po pohřbu se nám vynořily různé jeho realizované předpovědi z 80. let minulého století, například války ve třetím světě nebo odchod Slovenska ze společného státu. Smetáčkův zájem o věci veřejné ho vedl po převratu v roce 1989 ke státotvornému rozhodnutí stát se ředitelem ÚVTEI – byť jen do doby, než nové poměry tento bohulibý institut zrušily. Už pár let před tím ho však osud poslal do ÚTZ (Ústřední technické základny), kde se mohla – pro nás překvapivě – projevit druhá strana Vladimírovy osobnosti. V plodném prostředí všestranných techniků i politických štvanců píše pro divadelní spolek ÚDIV své parodie a pohádky plné laskavého humoru, který v dobách normalizace zjasňoval život domácímu publiku i veřejnosti mimo podnik.

S Vladimírem Smetáčkem, pravoslavným křesťanem, jsem se při obřadu rozloučil touto starou církevněslovanskou prosbou: Hospodi, Isuse Christe, Syne Božij, pomiluj mja hrěšnaho.