PAVEL MUCHKA pavel_muchka@nm.cz

Knihovna Národního muzea uchovává vedle knihoven českých nakladatelů také nakladatelské archivy, obsahující doklady z činnosti především prvorepublikových nakladatelství. Vedle nakladatelských smluv s autory a výtvarníky, dokladů o provozu firmy, obsahují archivy také zajímavou korespondenci, ze které je možno analyzovat vzájemný a někdy i rozporuplný vztah spisovatele, ilustrátora k nakladateli – osob­ní přátelství, nabídky rukopisů a podmínky vydání knih, ale také časté spory o výši honoráře. V některých archivech jsou i doklady osobního rázu – rodné a křestní listy, vysvědčení, rodinné fotografie, osobní vzpomínky nebo vlastní literární práce. V tomto ohledu je mimořádně zajímavý nakladatelský archiv pražského nakladatele Vladimíra Žikeše, kde jsou i archiválie získané v pražském Černínském paláci v Praze v roce 1945, kdy zde proběhl úklid po nacistické správě. Vladimír Žikeš zde tehdy získal unikátní písemné záznamy rozhlasových projevů Karla Čapka z roku 1938 nebo originál rezignace Jana Masaryka na post velvyslance ve Velké Británii. Sám nakladatel se aktivně zapojil do odbojové činnosti, ilegálně vydal na Slovensku příručku pro partyzány, která například obsahovala návod k vyhození mostů do povětří.

Rozsahem největší nakladatelský archiv pochází z činnosti sociálně orientovaného nakladatele Václava Petra. Nejstarší je archiv tiskařské a nakladatelské rodiny Haasů převážně z první poloviny 19. století. Tato německá firma, existující v Praze již od konce 18. století, tiskla dokonce i základní díla české národní literatury. Hlavní rozvoj českého nakladatelského podnikání přišel v poslední třetině 19. století, kdy vznikají významné nakladatelské domy – Jan Otto, František Šimáček, František Topič, Josef Richard Vilímek, ovlivňující českou nakladatelskou produkci ještě hluboko ve 20. století. Z činnosti nakladatelství František Šimáček uchovává Knihovna Národního muzea obsáhlou korespondenci z přelomu století, dokládající mimořádné postavení nakladatele v českém kulturním dění. Klíčovou postavou pro mladé slovenské spisovatele v prvorepublikovém Československu byl pražský nakladatel Leopold Mazáč, který obětavě vydával díla začínajících mladých slovenských spisovatelů a pomohl tak k formování moderní slovenské elity, jak potvrzují zde uložené archiválie.

Rozsáhlý je archiv nakladatele Josefa Hladkého, který působil v Hranicích na Moravě a jehož knihy dosahovaly vysoké umělecké kvality. Pozůstalost nakladatele Josefa Pelcla obsahuje rukopisy T. G. Masaryka, který s ním spolupracoval při vydávání revue Rozhledy. Dále jsou zde materiály z činnosti nakladatelů Karla Chromovského, Rudolfa Kmocha, Josefa Lukasíka, Václava Naňky, Josefa Nováčka, Arthura Nováka, Jaroslava Picky, Jana Pohořelého, Václava Poláčka, Václava Poura, Aloise Srdce, Vilé­ma Šmidta, Josefa Richarda Vilímka ml. a Leoše Karla Žižky. Zlomem v nakladatelské činnosti u nás byl rok 1949, kdy bylo právně ukončeno soukromé nakladatelské podnikání. Řada nakladatelů i přesto vstoupila do velkých státních nakladatelství a ovlivňovala i nadále uměleckou kvalitu českých knih.

Soubor nakladatelských archivů doplňují i pozůstalosti předních českých typografů a tiskařů – Methoda Kalába, Aloise Chvály, Josefa Sonberga, Rudolfa Hály a Oldřicha Menharta, obsahující mj. návrhy typografických písem, kterým se dostalo i mezinárodního uznání. Z jejich korespondence je možno blíže pochopit vztah nakladatel–úpravce–tiskař. Z pozůstalostí výtvarníků-ilustrátorů stojí za pozornost archivní materiály Adolfa Kašpara, Františka Koblihy, Ludmily Jiřincové, Josefa Váchala a Stanislava Lolka.

Nejmladší nakladatelský archiv vznikl z činnosti brněnského nakladatelství Petrov, zaměřujícího se v devadesátých letech 20. století na původní českou poezii. I v poslední době se počet nakladatelských archivů v Knihovně Národního muzea rozrostl, například se podařilo získat archiv pražského nakladatele Bohuslava Ruppa, který vydával křesťansky orientovanou literaturu. Výše uvedené archiválie jsou trvale uložené a přístupné badatelům v depozitářích oddělení knižní kultury v Terezíně. V letošním roce byl tento soubor doplněn i o dokumenty ilustrátorů Zdeňka Mézla a Jaroslava Hořánka, ze kterých je možno získat představu o podobě a zákulisí ilustrování knih pro velká kolektivní nakladatelství v době od šedesátých do devadesátých let 20. století. Pevně doufáme, že i v budoucnu se naskytne možnost tuto mimořádnou kolekci, vypovídající o podobě moderní české knižní kultury, vhodně doplňovat.