Hlavní obsah stránky

ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU…

Obrázky, které byste si do obýváku nepověsili, anebo možná ano

EDITA VANÍČKOVÁ MAKOSOVÁ, školní knihovna Gymnázia Příbram

Povídková prvotina oceňované překladatelky Lenky Sobotové Ilustrátorka a jiné obrázky, která vyšla v nakladatelství Argo, zavede čtenáře do rozdílných prostředí dětské léčebny, sochařského ateliéru nebo rozpadajícího se rodinného statku. Různorodé kulisy slouží k rozehrání dějů podobně různorodých postav: stárnoucích sester, studentek na výletě, těhot­né ženy či noblesní, do vysokého věku aktivní dámy. Ale ať už se jedná o sochaře nebo o redaktorku, všechny postavy řeší vlastně podob­ný problém. Ve svých relativně úspěšných a pohodlných životech nejsou šťastné a ať řeší banální trable, jako je červotoč v nábytku, nebo opravdové tragédie života, autorka je často zachycuje ve chvílích životních zlomů a rozhodnutí, jež někdy trvají jen okamžik.

Až na povídku Sochařův večer jsou hlavními postavami příběhů ženy a navzdory různorodým povoláním, osudům nebo věku jakoby autorka popisovala jednu a tutéž osobu. Jeden exemplář ženy, ke které patří atributy, jako je dobré vzdělání či zájmy na úrovni, které jí poskytují zázemí a jistou dávku sebevědomí. Ženu s nadhledem, schopnou sebeironie.

Pohled Lenky Sobotové na svět očima svých postav není laskavý. Není ani vtipný za každou cenu. Její ostré vidění se odráží v jazyce, který je přesný. V jejích precizně vystavěných dialozích dokáže bez zbytečných slov sdělit vše podstatné. Postavy mluví živým jazykem, kde byste čekali vulgární výraz, tam ho najdete. U mnoha figur si možná, tak jako já, budete moci dosazovat podoby svých sousedek, kolegyň či kamarádek, tak uvěřitelně je dokáže autorka vykreslit. A i když některé scény partnerských nedorozumění mohou na první pohled působit lehce absurdně, zkuste se poptat kolem sebe, a možná s překvapením zjistíte, že takové věci se dějí, jen se o nich nemluví.

Povídkou Jaro na Kvítku z prostředí dětské léčebny, kde matky dětí tráví dny i noci se svými malými pacienty na rehabilitacích a procedurách, jsou unavené, vyčerpané a měsíce fungují „na volnoběh“, připisuje spisovatelka zajímavou kapitolu do společenského diskurzu o situaci matek pečujících o těžce handicapované děti. Nechává nám nahlédnout do světa žen, které soupeří s osudem bez šance na vítězství, některé absolutním sebeobětováním, jiné s úpěnlivou snahou zachovat si co nejvíce ze své identity. Přihlížením rozhovoru matek vychutnávajících si chvilku nočního volna, natěsnaných v nemocniční kuchyňce, získá čtenář mnohem reálnější a intenzivnější vhled do problému, než by mohl získat sledováním hodinové televizní besedy s odborníkem. „Holky, představte si,“ zavrtěla hlavou Iveta. „Já si dneska ráno málem připíchla kartičku na holý tělo, normálně na prso. Prostě jsem si zapomněla vzít triko,“ řekla a upravila si výstřih s už správně připevněnou kartičkou DOPROVOD PACIENTA. Všechny jsme na ni zíraly, jako by se nám před očima proměnila v zombie. „Myslíte, že už mi hrabe, co?“ rozesmála se. „Nejvtipnější na tom je, že jak se mi ten špendlík zapíchnul špičkou do masa, vůbec nic jsem necejtila! Já už prostě nic necejtim!“ Rozhostilo se ticho, přerušované jen tu a tam kradmým křoupáním chipsů. „Tak to seš teda úplnej fakír,“ prohodila Vlaďka, zatímco my ostatní jsme si svorně, jako jeden muž, přihnuly z hrnků.

V povídce Večírek pro dva nechává hrdince, toužící po dítěti za každou cenu, protéct mezi prsty příležitost, jakkoli nesmyslnou. Lehouč­ce, jakoby po špičkách dokáže autorka protančit kolem dvou stárnoucích sester z povídky Jablíčka, které v jednom odpoledni během pravidelné cesty na opuštěný statek nechává zažít moment prozření ze snů, tedy z jejich spřádaných plánů. Na dřeň lidských tužeb a frustrací jde autorka bez obalu v povídce Sochařův večer, která je jediná vyprávěná mužskou postavou. V postavě sochaře obnažila beznaděj stereotypu rodinného života a vyčpělého vztahu. Dokáže popsat střet dvou vyhraněných osobností, jež vedou tichý boj o pozice, kdy s každou další bitvou nenávratně ničí možnost smíru.

Motiv zápasu mezi mužským a ženským pokolením se nese povídkami někde jako hlavní téma, jinde ho tušíme jen jako stín minulosti. A i když bych nerada knihu svazovala do úzké kazajky literatury pro ženy, myslím, že nelichotivý obraz mužských postav by mohl rezonovat hlavně u čtenářek. Příběhy končí bez náznaku smíření, jako by mužům šlo o něco jiného než ženám, jako by jejich touha po štěstí byla v přímém rozporu s životními plány žen. Ať už se v příběhu vyskytne ex-přítel, manžel či otec, vždy jako nevyzrálý, nezodpovědný jedinec, neschopný dospělého vztahu či smíření se závazky otcovství.

V téhle knize kladnou mužskou postavu nehledejte, šťastný vztah jakbysmet.

Autorčin jemnocit pro kresbu situací, čistou linii příběhu, kdy vše důležité je řečeno, naráží místy na stereotypnost některých postav, která děj zbytečně zplošťuje. Když je v příběhu milenka, tak mladá a hloupá, když špatná matka, tak žena na sociálním dně, která nerozumně otěhotněla příliš brzy. A ještě kvízová otázka: Jaké povolání vybrala spisovatelka Lenka Sobotová pro mladou osamělou ženu, starou pannu bez přátel, jejíž jedinou slastí je hrnek čaje, pohodlný ušák a knížka? Ano, je to knihovnice.

Ilustrátorka a jiné obrázky přes všechnu tu mizérii, již čtenářům v osudech postav předkládá, není rozhodně nijak depresivní knihou. Lenka Sobotová dokáže vtáhnout čtenáře do situace popisem tak přesným, že si leckde řek­ne: „Jistě, tak tohle tedy dobře znám.“ Mně se to podařilo zažít hned u první věty první povídky. A stejně tak snadno dokázala obdařit své postavy nadhledem a ironií, se kterou glosují nejen své zpackané životy, ale i své naděje na lepší příští.

 

Lenka Sobotová

(nar. 1970) vystudovala v Praze a Bostonu bohemistiku a anglistiku. Pracuje jako knižní redaktorka a překladatelka z angličtiny. Za své překlady děl Rose Treimanové a Jeanette Wintersonové získala třikrát ocenění Obce překladatelů. Je podepsána také pod překlady děl Isaaca Bashevise Singera.