Hlavní obsah stránky

ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU… Pro Jaroslava Seiferta

ZDEŇKA ORTOVÁ zdeort@seznam.cz

Známý knihkupec ve výslužbě Vratislav Ebr o sobě říká, že je dnes více sepisovatel než spisovatel. V nedávných dnech si na knižních pultech začala zahřívat své místo nová knížka z jeho dílny nevyčerpatelných nápadů a témat. Jde o originální přínos drobných příspěvků, vzpomínek, přípodotků a vtipných anketních odpovědí věnovaných Jaroslavu Seifertovi. Kníž­ka se jmenuje Jaroslav Seifert v mozaice postře­hů z pera jeho přátel.

Sto dva autorů vetklo do knihy malé vzrůstem, ale velké svou povahou, střípky slov, skleničky vět i plné vázy květnatých souvětí na adresu básníka z nejmilejších. Vznikla pozoruhodná kniha, jež našeho poetu připomíná z často nezvyklých úhlů pohledů. Já jsem se s ní poprvé – takřka symbolicky – setkala na letošním pražském knižním veletrhu. Zúčastňuji se ho moc ráda. Jeho pořadatelé zcela nenuceně a přirozeně naplňují svoji ideu, aby tato literární akce byla pro návštěvníky pozvánkou do obývacího pokoje s velkou knihovnou, kde si mohou sednout do křesla a setkat se se svými spisovateli. Jenže já si nesednu, jsem tu neposedná. Chodím, abych stihla vše, co – nejen nám knihovnicím a knihovníkům – veletrh nabízí. I letos jsem viděla optimistické výjevy, mezi něž počítám spoustu mladých lidí, kteří ve chvílích odpočinku posedávali v zákoutích vstupní haly tu na zemi, tu na schodech vedoucích k toaletám a četli čerstvě zakoupené knihy.

Osvěžujícím zážitkem bylo i tentokrát především neuvěřitelné množství těch, kteří přišli oslavit literární svátek. A všichni se chovali velice zdvořile, nikdo se nestrkal, ani v úzkých uličkách se nikdo nechoval neurvale, zkrátka žádného čtenáře drsných způsobů jsem tu nepotkala. Což potvrzuje moji hypotézu, že pravidelným čtením se snižuje výskyt hlupáků. Všic­h­ni byli milí a vstřícní a úplně cizí lidé si navzájem nezištně udělovali rady a zkušenosti, když si všimli, že nerozhodně třímáte vybranou kni­hu a svádíte vnitřní boj, zda se svazku u vás doma bude líbit… a jestli se vám i doma bude líbit to, co se v knize píše.

I ke mně se ve chvíli, kdy jsem v rukou otáčela knihu o Jaroslavu Seifertovi, naklonila úplně cizí paní a dílo mi vřele doporučila. Sama už jeden výtisk držela v ruce a mířila s ním k pokladně. Já jsem si honem našla ve vstupní hale klidnější místečko, začala s chutí listovat a zvýšila tak věkový průměr zde čtoucích studentů.

První kapitola je plná odpovědí známých osobností na dané otázky a já se při nich dobře bavím. Vratislav Ebr položil vybraným respondentům takové dotazy, do kterých zakomponoval názvy Seifertových básní a je znát, že si s jejich vymýšlením s chutí pohrál.

Třeba na dotaz: Co mně nejčastěji říkávala MAMINKA, odpověděl básník Jiří Žáček: „Básničky tě živit nebudou,“ a v závorce dodá­vá: „…ale v tom se spletla.“

Nahlas mě rozesmála odpověď básnířky Ivy Ptáčkové. Na otázku: V které chvíli si říkám JA­RO SBOHEM, lakonicky odpověděla: „Když se podívám do zrcadla!“

Zjišťuji, že někdy mě baví víc samotné otázky než odpovědi na ně. Třeba: Proč nemám DEŠTNÍK Z PICADILLY, nebo Kdy si nejčastěji říkám ZHASNĚTE SVĚTLA, Zajímalo by mě, co by dnes říkal MOZART V PRAZE, Proč nikdy nechci BÝTI BÁSNÍKEM. V těchto případech je tazatel vždy nejméně o krok před odpovídajícím, což je škoda. Vím, že oslovení střílejí od boku. Znám „autorskou páně Ebrovu zákeřnost“, kdy ze zálohy v nejnemožnějších situa­cích přepadává známé osobnosti a předkládá jim své památníčky s připravenými dotazy. Pokud přepadený právě netrpí inteligenčním deficitem, snaží se odvětit ve stejně humorném duchu. A tady je pak někdy cítit urputnost, s níž ve své odpovědi pádí za Ebrovým brilant­ně položeným dotazem, ale ten se mu již ztrácí v cílové rovince pod vavřínovým věncem.

Po památníčkovém prologu je převážná část knihy věnována nejrůznějším vyznáním, příběhům a vzpomínkám na Jaroslava Seiferta. Například herec a moderátor Jan Vala se přiznává k tomu, že ho k lásce k poezii přivedla až Seifertova básnická sbírka Maminka a dnes soudí, že její autor zůstává jednou z nemnoha jeho životních jistot.

Překrásnou vzpomínku zde uveřejnila dřívější slavná televizní hlasatelka Olga Čuříková. Vypráví, jak na vánoční Hod boží roku 1968 šla se svými rodiči do kapucínského kostelíka vedle hradčanské Lorety a tam po ní pokukoval starší pán o holi. Moc ji to nepřekvapilo, protože v té době byla z televizní obrazovky dobře známá. Překvapilo ji však, když z kostela vyšli a tento pán jí řekl: „Dovolte, abych se vám představil, jsem Jaroslav Seifert.“ Vůbec se nedivím, že paní Čuříková uchovává tuto vzpomínku stejně pečlivě jako několik vánočních pozdravení psaných Seifertovou rukou, jež si pak s Mistrem vyměňovala.

Vratislav Ebr o své knize říká, že je dalším pozdravem a poděkováním Jaroslavu Seifertovi, jehož jméno je stále s vděčností vyslovováno a jeho básnické sbírky zaslouženě znovu vydávány. Mně se chce dodat, že i čteny. A to nejen žáky a studenty, které k tomu vybízejí školní osnovy. Určitě nejsem sama, kdo se k je­ho veršům utíká, když ucítí bytostnou potřebu krásného slova. Dodnes se ráda nechávám okouzlit svou oblíbenou básní Ruce Venušiny. Už její začátek musí čtenáře naplnit neskonalým vděkem k mateřštině a k umění autora, který ji vymodeloval k dokonalosti:

Dobrodruh liknavý

usedl na břehu

a vlně vypráví

marnost svých příběhů;

vždyť je to jedině

hrst větru na dlani,

zmar perel ve víně,

strach z neumírání.

Pokud se stejně jako více než sto autorů zúčastněných v této knížce nestydíte za emoce, které se nutně zmocní každého čtenáře dobré básně, pak si od strany 117 můžete pochutnat na několika vybraných z pera našeho nositele Nobelovy ceny za literaturu.

Na úplný závěr se mi chce říct, že sice nevím, jaký výhled z okna máte vy, ale já když se vykloním, tak… „vidím na obzoru uprostřed kraje nízkou horu, na nebi mráček běloskvoucí – přestane srdce chvíli tlouci“. A v tu chvíli básníkovi z hloubi duše rozumím.