MARTIN SEKERA martin_sekera@nm.cz

Tak se jmenovala má první výstava v Národním muzeu v roce 2003. Tehdy ještě měla naše knihovna v historické budově muzea před studovnou na hraní vlastní výstavní „pískoviště“; nebylo velké, ale byly tam někdy vidět velké věci a dobré nápady několika generací našich muzejních knihovníků. Kabinet kniž­ní kultury se ten prostor jmenoval.

Svět jinýma očima viděný je vlastně problém poptávky, nabídky, tudíž i volby – z čeho si tvoříme před­stavu o současném dění, na čem stavíme svůj názor na něj a o co opíráme svůj postoj k aktuálním událostem. Dnes říkáme, že nám tento „obraz světa“ vytvářejí média, dřív se říkalo „hromadné sdělovací prostředky“ a ještě dříve „tisk“ a „novináři“, kterými to všechno vlastně kdysi začátkem 17. století začalo. Komenský v kapitole XXII. svého Labyrintu světa a ráje srdce jako první popsal zpravodajsko-novinový trh, a věru že předvídavě. Vystihl relativitu zpravodajské „pravdy“, zhoubnou závislost lidí na novinkách, které ve skutečnosti nejen člověka orientují, ale také dezorientují a matou i emoce v jeho nitru. Poptávka po aktualitě od té doby vzrostla do podoby civilizačního fetiše a kdo jím vládne, cítí se Napoleonem svého prostoru. Někde to je Berlusconi, jinde a dlouho je to Murdoch, co se vyklube z Babiše, teprve uvidíme.

Jak se ubránit coby čtenáři (posluchači, diváci) tomu, abychom neviděli jen to, co a jak vstřebáme ze „svých“ novin, „svého“ tv kanálu, „svého“ zpravodajského serveru… Vyplatí se hledat více zdrojů, zabere to čas, ale vyplatí se to. V rámci českých médií sice zjistíme, že téměř všechna píší o tomtéž, ale alespoň v oblasti názorů na události získáme širší představu. A nejlepší je, to je však už opravdu náročnější, číst i zahraniční zpravodajství a komentáře. Najednou uvidíme svět trochu jinýma očima, z jiných úhlů pohledu, opřený o jiné žurnalistické tradice.

Také v minulosti, když byly jenom noviny a časopisy, to vzdělanější lidé dělali. A v knihovně máme toho doklady. Vedle periodik vydávaných v českých zemích, na území Rakouska (Uherska) nebo na Slovensku (podle vývoje státních hranic) tu objevíme i solitéry z mnoha jiných zemí. Někdejší knihovníci je získávali zpravidla darem nebo z pozůstalostí. Proč to dělali, když měli tzv. bohemikální sbírkový program? Byli prozíraví a věděli, že je dobré tvořit zahraniční zrcadlo vývoje domácího novinářství. Noviny jsou odlišné nejen obsahově, ale i graficky, formátově, členěním struktury. Můžeme orientačně srovnat, co a jak se tisklo jinde. Zejména pro 19. a první polovinu 20. století máme takových příkladů jiných novinářských kultur hodně. Vesměs z Evropy a Ruska, ale i z Ameriky nebo Brazílie. Na těch exemplářích nebývá značka majitele. Ale jsou výjimky, v oddělení zámeckých knihoven, protože aristokrati často odebírali cizí tisk. Noviny však sbírali i neurození, například malíř pokojů Tichánek z Boskovic u Semil, který patrně na přelomu 19. a 20. století hodně cestoval, propadl sbírkově novinovému okouzlení a svým jménem orazítkované výtisky si schovával; nakonec přišly do muzea. Snažím se v této činnosti pokračovat stejným stylem. Jakmile jede někdo z muzejních kolegů do zahraničí, chci, aby přivezl noviny. Nedávno někdo dodal australské. V obrazové příloze na obálce Čtenáře je několik starších ukázek naší sbírkové (nebohemikální) asymetrie.