Mohou děti s dyslexií rády číst?

Hana Nemčičová

V současné době, kdy jsme zaplavová­ni informacemi doslova na každém kro­ku, je velice důležité umět číst a děti vést ke čtenářství. Jak jsou na tom ale děti, které mají se čtením problémy, děti s dyslexií? Právě na toto téma uspořádal Svaz knihovníků a informačních pracovníků Karlovarského kraje přednášku pro knihovnice dětských oddělení s názvem Čtenářství a dyslexie, která se skládala ze tří částí.

V první – teoretické, vystoupila PhDr. Lenka Krejčová, Ph.D., předsedkyně DYS centra Praha a seznámila přítomné s tím, co vlastně rozumíme pod pojmem dyslexie. Překvapilo nás zjištění, že v některých případech mů­že být dyslexie odhalena až v dospělosti, a že tedy v DYS centru pracují i s dospělými klienty. Vysvětlila metody a způsoby jak se čtenáři s dyslexií pracovat, jak pro ně čtení zatraktivnit třeba formou her.

Druhá část byla věnována projektu Pohádky pro společné čtení, který L. Krejčová lektoruje. Jde o projekt, jenž původně vznikl v Městské knihovně ve Svitavách a je zaměřen na podporu dětského čtenářství i u dětí, kte­ré čtení tzv. „bolí“. Mgr. Alena Vorlíčková, pedagožka a bohemistka, která pro projekt píše texty, nám vyprávěla o je­ho vzniku, o tom, že používá a zjednodušuje původní slovinské pohádky, jež jsou velmi blízké těm českým, které děti znají a mohou je tedy mezi sebou porovnávat.

Ve třetí, praktické části vystoupila Mgr. Jitka Zajíčková, ilustrátorka, lektorka a knihovnice, která nás seznámila s grafickou úpravou pohádkových sešitů. Viděly jsme, čím se liší od běžně vydávaných pohádek. Grafická úprava, písmo i složitost textu jsou upraveny tak, aby umožňovaly snadné čtení. V sešitech se používá barevné pozadí nebo barevné písmo, jde o to, aby byl snížen vizuální kontrast, který dyslektikům může způsobovat obtíže. Písmo se používá bezpatkové, které se dyslektikům snadno čte.

Jitka Zajíčková nás také seznámila s výsledky ankety na téma Dětské čtenářství a knihovny, kterou vedla mezi studenty nižších tříd gymnázia v Poličce, dětmi z dyslektického krouž­ku ZŠ Slovenská na Praze 2 a žáky 4. až 6. tříd ZŠ. Anketa porovnávala nejen úroveň čtenářství mezi dyslektickými a nedyslektickými dětmi, ale byla také zaměřena na mapování rodinného prostředí a využití knihovních služeb dětmi ve věku 10 až 13 let. Překvapila nás skutečnost, že dyslektické děti častokrát čtou více než děti nedyslektické.

Při práci se sešity A. Vorlíčková a J. Zajíčková, které rády přijedou do škol či knihoven uspořádat Pohádkové čte­ní, používají speciální metodiku, vytvořenou podle současných metod prá­ce s dyslektickými dětmi. Součástí čtení jsou otázky před a po čtení, některá slova v textu jsou zvýrazněna a lze s nimi dále pracovat. Pohádkové seši­ty jsou vybaveny celostránkovými barevnými ilustracemi (M. Štajnerová, T. Vlková, R. Daňková, J. Zajíčková), grafomotorickými cvičeními či omalovánkami. Spolu vytvořily nabídku programů pro potřeby knihoven, družin, mateřských center, jejichž součástí je nejen společné čtení, plnění úkolů, ale i výtvarná dílna a relaxace s hudbou L. Müllera, kterou projektu věnoval.

Dyslexie je v současné době velmi aktuální téma, hodně se o něm hovoří, ale jak jsme se samy přesvědčily, ne každý ví, co se skutečně pod tímto pojmem skrývá, jak s dyslektiky odborně pracovat. Některé knihovny vycházejí vstříc jejich potřebám a vytvářejí tzv. dyslektické koutky, kde je možn­é najít i sešity Pohádek pro společné čtení. Jak nám Alena Vorlíčková řekla, s těmito sešity lze pracovat v knihovnách, družinách, ale i v dětských domovech, kde už společné čtení s pohádkami proběhlo.

V závěrečné části jsme byly pozvá­ny na veletrh Svět knihy 2013, kde se projekt Pohádky pro společné čtení (partner projektu Rosteme s knihou) prezentoval pohádkovou dílnou.

Foto Michaela Němcová

Hry bez hranic aneb knihovnice dětem v Ostrově nad Ohří

Eva Novotná

Letošního 25. května u nás proběhl 7. ročník Her bez hranic aneb knihovnice dětem, v němž soutěžilo 14 dětských knihovnických družstev z Karlovarského kraje. Hry s tématem Harry Potter a Palác princů se konaly v krásném prostředí nově zrekonstruované ostrovské knihovny a v přilehlém zámeckém parku.

Všechna družstva se v úvodu ostatním představila a ukázala své talisma­ny pro štěstí. Potom se již děti rozeběhly na jednotlivá stanoviště plnit úkoly. Soutěžních stanovišť bylo devět a byla rozmístěna po celém parku a v knihovně.

Co všechno musely děti znát? Například měly prokázat znalosti čárů a kouzel – čekal je test ze znalostí Harryho Pottera, sednout si na koště, sebrat „camrál“, proběhnout překážkovou dráhu a prohodit „camrál“ košem. Na dalším stanovišti měli soutěžící najít různé ingredience a z nich podle návodu uvařit čarodějný lektvar, pečovali o kouzelné tvory, hledali zaklínadla potřebná k přemožení nepřítele. V knihovně vyráběli čarodějné byliny a rostliny, které museli pojmenovat, v altánku luštili „souhvězdí“ tvořící nápis, bloudili bludištěm, v němž hledali kouzelný pohár a nakonec poznávali kouzelné předměty, u nichž měli uhádnout, k čemu jsou určeny.

Po ukončení soutěže a pochutnání si na připraveném guláši přišly kouzelnice a bavily děti svými čáry. Nakonec došlo na vyhlášení vítězů. První místo získalo družstvo dětí z MK Nejdek, druzí byli soutěžící z OK Božíčany a na třetím místě se umístilo družstvo domácích – MK Ostrov. Všechna družstva si odnesla pěkné ceny, kromě to­ho každé dostalo na památku čarodějnické koště a pamětní diplomy.

Knihovnické Hry v Ostrově se oprav­du vydařily, přispělo k tomu nejen pěkné prostředí, ale i nadšení knihovnic a dětí, a v neposlední řadě i poča­sí, které nám přálo. Už se všichni těšíme na Hry v roce 2014, které bu­dou v knihovně Habartov.

Hry se konaly za finanční podpory Svazu knihovníků a informačních pracovníků ČR.

Foto archiv knihovny

Výstava v luhačovické knihovně

MILANA MIKULCOVÁ

V květnových dnech si připomínáme ukončení druhé světové války, která ovlivnila osudy mnoha milionů lidí. Československo bylo okupováno dlouhých šest let, než se dočkalo osvobození Rudou armádou a spojeneckými vojsky. Účelem malé výstavy, kterou jsme uspořádali v luhačovické knihov­ně, bylo nejen připomenout tuto tragickou a nelehkou dobu, ale také význam Rudé armády a její rumunské části, jež osvobodila Zlínský kraj, a ta­ké významné zdejší rodáky, kteří se účastnili odboje proti nacistům. Z mno­ha jmen stojí za zmínku pilot a dlouholetý velitel 311. bombardovací perutě RAF Josef Šnajdr a velitel 310. stíhací perutě RAF Václav Cukr.

Tato výstava vznikla díky nápadu, pomoci a ochotě J. Koláře, člena Klu­bu vojenské historie Příbram. Vytvořil interaktivní výstavu z vlastní sbírky, na níž si děti i dospělí mohli mimo jiné prohlédnout uniformy, zbraně a vojenské vybavení ruských i německých vojáků. Exponáty byly zakomponované do jednotlivých částí expozice, které simulovaly například ruské válečné tábořiště nebo německé obranné stanoviště v severní Africe. Dobové obrazy, letáky a fotografie pomáhaly navodit atmosféru tehdejší válečné doby.

Výstava se těšila velké účasti návš­těvníků všech věkových vrstev a my věříme, že příští rok proběhne opět, obohacena o fotografie týkající se pří­mo osvobození města Luhačovice.

Foto archiv knihovny

Knihovna Vincence Praska v Milostovicích

Milada Písková

Před 170 lety se v Milostovicích u Opa­vy (dnes místní část Města Opavy) narodil Vincenc Prasek, přední osobnost českého národního obrození na Mora­vě a ve Slezsku. Působil jako středo­školský profesor na českých gymná­ziích v Olomouci a v Opavě, tam byl v letech 1883–1895 také ředitelem. Vincenc Prasek byl klasický filolog, studoval na vídeňské univerzitě latinu a řečtinu. Ve své pedagogické praxi uplatnil ale také češtinu, polštinu a propagoval těsnopis. Jako začínající mladý profesor vedl na olomouckém Slovanském gymnáziu školní knihov­nu, v Opavě gymnaziální knihovnu založil, stejně jako v Matici opavské, jejímž byl spoluzakladatelem. V tomto tehdy německém městě usiloval také o založení veřejné české čítárny.

Nad problematikou knižní kultury se často zamýšlel také ve svých studiích a článcích. Jako jeden z prvních rozpoznal význam kramářských tisků pro vývoj české literatury. Dopisoval si o tomto tématu s předním slovenským bibliografem L. V. Riznerem.

Již jako student se zasloužil o budování školních knihoven v českém Slezsku. Spolu se svými přáteli pořádal o prázdninách společenské akce, tzv. Besedy, kde se hrálo divadlo, zpívaly národní a vlastenecké písně ap. Výtěžek z těchto akcí byl určen na zakládání veřejných školních knihoven.

U příležitosti Praskova jubilea (ona byla vlastně dvě, v poslední den roku 1912 Vincenc Prasek v Napajedlích zemřel) uspořádal Obecní úřad v Milostovicích, spolu s Knihovnou Petra Bezru­če v Opavě, malou slavnost. Sou­částí jejího programu bylo poj­menování milostovické veřejné knihovny na Knihov­nu Vincence Praska.

Třetí TÝDEN ČTENÍ DĚTEM v Knihovně města Plzně – Lobzy

Zuzana Mišterová

Také v Knihovně Lobzy proběhla tato akce již potřetí a stává se z ní pěkná tradice. Po úspěšném loňském (Ludvík Vaculík – Petr má medvěda nebo co) a předloňském (Dorota Gellner – Pralinky pro sousedku) čtení jsem opět sáhla po příběhu se zvířátky, neboť ty jsou u dětí velmi oblíbené. Tentokrát hrála hlavní roli dvě roztomilá prasát­ka z knížky Ester Staré – Chrochtík a Kvikalka na cestě za blýskavým prasátkem.

Vepříci společně žijí a hospodaří. Chrochtík je spokojen s tím, co má, s domečkem, s vlídnými sousedy a hlav­ně s milovanou Kvikalkou. Ale ta Kvikalka…, jako zástupkyně něžného pohlaví neví přesně, co chce, a nedá pokoj, dokud to nedostane. Prý vlaštovky si štěbetaly o blýskavém prasátku, které nosí štěstí. A tak se prasátka, aby Chrochtík potěšil náhle smutnou a nespokojenou Kvikalku, vydávají na mnohdy strastiplnou pouť za neznámou chimérou. Jsou okouzleni lesem, město je však děsí. Na své cestě potkávají jiná zvířátka, která jsou jim buď upřímně nápomocna radou či skutkem, nebo jsou lhostejná, a co hůře, některá škodolibě a cíleně škodí. Stejně jako ve světě lidí. Věřte, nevěřte, Chrochtík a Kvikalka nakonec velkou oklikou skutečně dosáhnou svého cíle a pro dětské posluchače je velkým překvapením, co vlastně to „blýskavé prasátko“ je. Dospělí posluchači samozřejmě tuší. Nebudu vás napínat, není to ani zlato či šperky, ani pokladnička plná peněz, je to… domov!

A co my? Co je naším „blýskavým prasátkem“ a kde se nachází? Tady, vzhledem k tomu, že žijeme v komer­č­ně zaměřené společnosti, nastává chví­le pro zamyšlení nejen pro děti, ale i pro dospělé. Co je v našem životě nejdůležitější? Co je to vlastně domov? Je to jen domek či byt, nebo jsou to hlavně lidé, kteří ho společně obývají? Je to souhrn i mnoha dalších faktorů – událostí, vzpomínek na ně – typických vůní, zvuků, barev? Jak silně jsme vázáni ke svému rodnému místu?

Scénické čtení se spoustou rekvizit a zvukových efektů pobavilo všechny posluchače bez rozdílu věku a dětem přineslo velmi nenásilnou formou námět k přemýšlení o životních hodnotách. V daném týdnu proběhlo šest­krát a zúčastnilo se ho 139 posluchačů.

Foto Alice Šiková