LUDĚK ŠVORC, fotograf a spisovatel

Napsat dobrou povídku je stejně těžké jako zkomponovat dobrou píseň. Píseň, kterou si broukají ženy při žehlení či mytí oken. Popište humorný příběh, při jehož vyprávění se lidé smějí. Z vytištěného textu jako by se humor vypařil. Pojednou na vás mžourají sucharská černá písmena na fádní bílé ploše. Jen málo autorů umí vystupňovat děj tak, aby si čtenář vzrušením počal okusovat brýle nebo nehty. Vím, co píši, neboť s vytvořením poutavého textu zápasím každodenně.

Před několika lety mě upoutala Svěrákova kniha s prostým názvem Povídky. Vydalo ji nakladatelství Fragment v roce 2008. Autorova nádherná čeština a geniální promyšlenost příběhů mě odsunula do království sádrových trpaslíků. Tehdy mě nejvíce oslovila povídka Fotograf, která ukazuje na Svěrákovy hluboké znalosti prostředí, atmosféry a metody výtvarné tvorby. Působivě popsal milostný úspěch svůdníka a podlehnutí ženy. Zdánlivě lehké vítězství však skončí prohrou.

V povídce Horká neděle Svěrák mistrně vyhrotil děj k velkému napětí hrozícím rozpadem rodiny. Pointa příběhu však končila naprosto nečekaně a humorně. Studnu s vodou fantazie má autor zřejmě bezednou. Dokazuje to povídka z úplně jiného soudku – Za Přemkem Baštýřem. Je neuvěřitelná. Z absurdního nápadu vytesal mistr pera naprosto přesvědčivý příběh zasazený do současné Prahy.

Jako každý den dopoledne ťukám úporně do počítače své fantazie. Po hodině práce si protahuji záda a můj zrak spočine na novější povídkové knize Zdeňka Svěráka Nové povídky (Fragment, 2011). Dostal jsem ji od přítele, básníka Petra Petříčka. Kniha na mě mžourá černými písmeny názvu. Odstrčím ji kousek dál ze zorného pole očí. Je však neodbytná. Zírá ze stolu sugestivním zrakem kobry. Nakonec podléhám a beru ji do dlaní. Otevřením knihy do místnosti vlétl démon dokonalosti.

Kniha mě spoutala silou svých příběhů. Moc vybroušeného humoru nutí i zatrpklé k úsmě­vu. Je to odpočinková kniha, ale obdivuhodně vypilovaná. Nevšedně vystavěný děj s překvapivou pointou polapí čtenáře jako lep ptáčka. Již dlouho jsem nebyl tak zaujat čtením knihy. Z příběhů je cítit, že je inspiroval sám život. V některých příbězích jsem se poznal, v jiných spatřil své kamarády. Plavali jsme ve vlnách příběhů a viděli se skrz modravou vodu.

Strohé, ale naprosto přiléhavé ilustrace Jaroslava Weigla skvěle vystihují ducha povídek a dohromady tak tvoří harmonický celek knihy. Autoři se dlouho znají z divadla Járy Cimrmana. Možná i to hraje svoji přínosnou roli.

Spisovatel sám píše, že příběhy jsou odposlechnuty. Stačí mu útržek hovoru, kostra události a tvořivý Svěrák nabalí na dužinu reality vymyšlenou hmotu děje a ovoce je zralé. Povíd­ky sbírají barvy z pestré palety života. Například v povídce Ve vlaku sahá autor až ke ko­ře­nům lidové vulgárnosti. Dělá to však tak mistrně, že se smějí i puritáni. Povídka Sraz naší třídy zase vyvrcholí naprosto nečekaným rozuzlením. Nejvíce mě však oslovil dojemný příběh v povídce Betlémské světlo. Historka na mě působila jako voda kapající do čisté studánky. Co věta, to kapka.

Jen málo autorů mě tak zaujalo. Svěrák to dokázal. Lehkou nadsázkou, jemnou erotikou, překvapivou, někdy dojemnou pointou. Vypnul jsem počítač.