VÁCLAV PETRBOK, vaclav_petrbok@nm.cz

Speciální druh fondů, které patří v Knihovně Národního muzea k jedinečným, jsou knihovny osobností. Zpravidla po smrti svých majitelů se různými cestami dostaly do Národního muzea a jsou obrazem duchovní kultury nejen svých tvůrců a majitelů, ale také zdrojem překvapivých a cenných objevů. Jeden takový se přihodil nedávno při průzkumu knihovny Eduarda Langera, kterou spravuje oddělení rukopisů a starých tisků.

Severní Čechy, jedna z nejvyvinutějších oblastí rakouské monarchie, jsou rodištěm celé řady katolických duchovních, kteří již od poslední třetiny 18. století prosazovali za nelehkých okolností vlivný koncept reformního osvícenského katolicismu. Úkol a poslání být „pravým učitelem lidu“, spojovaný rovněž s učením Bernarda Bolzana, si vzal za svůj i Anton Krombholz (*25. 10. 1790 Dolní Police u Žandova, †26. 2. 1869 Vídeň), jeho oddaný žák. Po studiích na pražské univerzitě se vrátil do litoměřického semináře, odkud musel roku 1820 odejít do České Lípy, kde se stal děkanem a později i ředitelem tamního gymnázia. Kromě obětavé pedagogické činnosti též v oblasti dívčího a „učňovského“ školství se rovněž angažoval v charitativních aktivitách: založil starobinec a útulek pro malé děti. V dobře organizované škole viděl prostředek proti chudobě, zároveň podporoval nadané studenty i finančním způsobem, bez ohledu na jejich národnostní původ. Po roce 1848 působil hlavně ve Vídni, kde vypracoval návrh reformy základních škol. Vznikající česko-německé rozmíšky nesl velmi nelibě, ač do politického dění nezasahoval.

O této významné osobnosti českého společenského života 19. století vyšla již před několika lety kniha církevní historičky Kamily Veverkové, která působí na Husitské teologické fakultě Univerzity Karlovy, s názvem Dílo Antona Krombholze a jeho význam pro reformní teologické myšlení v Čechách (Brno, L. Marek, 2004). Autorka v ní nejen seznámila širší čtenářskou veřejnost s počínajícími národnostními potyčkami mezi Čechy a Němci i v církevním prostředí a Krombholzovými návrhy, jak je řešit, ale také věnovala velkou pozornost jeho sociálně etickému a teologickému odkazu. Přitom si posteskla, jak politické události posledních sto padesáti let způsobily i rozptýlení a nedostupnost četných materiálů spjatých s Krombholzovým dlouholetým působením v České Lípě. Při katalogizaci rukopisných fondů z bývalé knihovny broumovského průmyslníka, sběratele a majitele soukromé knihovny pokládané za největší svého druhu v tehdejším Rakousku-Uhersku Eduarda Langera (1852–1914) jsme ale nalezli celkem čtrnáct rukopisných svazků – autografů Krombholzových kázání, která pronesl coby českolipský děkan a prefekt (ředitel) tamního gymnázia ve dvacátých až čtyřicátých let 19. století. Kromě několika knižně nevydaných svazků postních a adventních kázání, spíše etického a morálního zaměření, zaujmou Krombholzova kázání mariánská, ve kterých vystupuje velmi smířlivě i k jinověrcům. Zcela mimořádný význam pro sociální a kulturní dějiny první poloviny 19. století mají pak kompletně zachované Promluvy pro českolipskou studující mládež (Kurze Anreden für das Böhmischleippaer studirende Jugend) z let 1827–1847, které názorně dokumentují jeho osvětové i náboženské úsilí. Kromě obvyklé obhajoby křesťanských ctností se po vzoru svého učitele zabýval Krombholz přístupně a citlivě i tématy souvisejícími s úlohou „vysoké hodnoty pravého vzdělání“ u mladé generace, zmiňoval se o jeho společenském dosahu (například v odvážné řeči o „tyranství“) a uváděl řadu příkladů i z literárního a historického prostředí českých zemí a Německa. Cílem Krombholzova snažení mělo být sebezdokonalení lidského individua v souladu víry a rozumu. Další analýza a edice těchto cenných dokumentů – společně s informacemi o jeho studentech (mezi ně patřil například dramatik a kritik Ferdinand B. Mikovec nebo politik Franz Schmeykal) jistě přispěje k odstíněnějšímu pohledu na stále badatelsky nedostatečně zpracovaný a v českém širším kulturním povědomí takřka neznámý koncept reformního katolicismu.