LUDMILA HLAVÁČKOVÁ ludmila.hlavackova@lf1.cuni.cz

Jan Evangelista Purkyně (1787–1869) je právem pokládán za našeho nejvýznamnějšího přírodovědce a lékaře, světově proslulého originálními objevy v řadě biologických a lékařských oborů. Jeho vědecká činnost bývá roz­dělována na dvě základní etapy – na období vra­tislavské a období pražské – to pak někdy bývá dále členěno na první a druhé. Zde připomeňme jen několik základních údajů z jeho bohatého životního příběhu, abychom lépe porozuměli složitým osudům jeho vzácné knihovny.

J. E. Purkyně se narodil 18. 12. 1787 v Libochovicích v rodině panského úředníka u Dietrichsteinů. Poměrně pozdě se rozhodl pro studium na pražské lékařské fakultě, na které získal 9. 12. 1818 titul doktora medicíny obhajobou disertace Beiträge zur Kenntniss des Sehens in subjektiver Hinsicht. Již tato práce vzbudila ohlas ve vědeckém světě; zaujala mimo jiné i J. W. Goetha, s nímž se Purkyně sešel později v roce 1822 ve Výmaru. Toužil získat místo na pražské lékařské fakultě, aby zůstal v centru národního českého hnutí (první pražské období), do něhož se významně zapojoval, ale to se mu nepodařilo, a proto přijal profesuru fyziologie na lékařské fakultě ve Vratislavi, kde působil v letech 1823–1849. V tomto vratislavském období učinil nejvíce vědeckých objevů. V dubnu 1850 konečně přesídlil do Prahy (dru­hé pražské období), aby zde až do své smrti přednášel fyziologii a byl jedním z hlavních představitelů českého národního hnutí. Postavil se mj. do čela boje za českou univerzitu.

Jeho osobní život byl těžký. Oženil se s dcerou K. A. Rudolphiho, berlínského profesora anatomie a fyziologie, Julií, se kterou měl čtyři děti (Rozalii 1829, Johanku 1830, Emanuela 1831 a Karla 1834). Obě děvčátka však podlehla jeden den cholerové epidemii (1832) a šťastné manželství s Julií skončilo po sedmi letech její smrtí (1835). Purkyně se znovu neoženil a snažil se sám vychovávat oba chlapce, což zvláště v případě Karla, sice velmi nadaného, ale velmi bohémského malíře, nebylo jednoduché.

Když byl Purkyně jmenován profesorem fy­ziologie na pražské lékařské fakultě, musel si zde vybudovat pracoviště. Najal si pro ně prostory ve Spálené ulici (dům je označen pamětní deskou), a protože ve stejném domě bydlel, jeho byt se s ústavem úzce prolínal. Zde také 28. 7. 1869 zemřel.¹

Nikoho nepřekvapí, že tak mimořádná osobnost, jakou byl J. E. Purkyně, s neuvěřitelnou šíří odborných i kulturních zájmů, shromáž­dila za svého dlouhého života mimořádnou knihovnu. Řada Purkyňových kolegů-lékařů, univerzitních učitelů i praktických lékařů vlastnila více či méně obsáhlé osobní knihovny. Soupisy některých se zachovaly a byly i zpracovány, ale žádná z nich se obsahem a rozsahem nevyrovná knihovně J. E. Purkyně.²

Této knihovně byla sice v literatuře věnována již několikrát pozornost³, ale zatím například nebyl vydán tiskem ani její katalog, uložený v pozůstalostním řízení J. E. Purkyně v Archivu hl. města Prahy,⁴ což by umožnilo její lepší badatelské využití. Edice se dočkala jen část společenskovědní literatury.⁵

Z korespondence J. E. Purkyně i jiných pramenů vyplývá, že knihy si opatřoval bez ohledu na své skrovné majetkové poměry od studentských let až do smrti. Mnohé ovšem získával i darem či výměnou.⁶ Je také mnohokrát doloženo, že svoji knihovnu nevyužíval jen sám, ale velkoryse a nezištně ji dával k dispozici svým studentům, přátelům a v podstatě každému, kdo se na něj obrátil.

Nejen v současnosti, ale i v minulosti máme mnoho dokladů o tom, že většina vzdělávacích a kulturních institucí trpěla nedostatkem prostředků pro nákup knih. Odborné lékařské knihy byly velmi drahé, zvláště pro studenty. Na pražské lékařské fakultě zakládala od počátku 19. století řada přednostů klinik a ústavů knihovny z vlastních prostředků. Situace se poněkud zlepšila, když fakulta v roce 1841 založila tzv. Prager medizinisches Lesemuseum, knihovnu a čítárnu, která vedle monografií ku­povala pro své čtenáře, lékaře i mediky, prakticky všechna důležitá evropská odborná pe­riodika.⁷

Purkyně patřil k oněm učitelům, kteří velkoryse dotovali svá pracoviště nákupem odborné literatury z vlastních prostředků, a to jak ve Vratislavi, tak v Praze.⁸

O tom, jak by měla vypadat knihovna fyziologického ústavu, měl Purkyně jasnou představu, kterou podrobně popsal ve svém slavnostním projevu u příležitosti otevření pražského fyzio­logického ústavu v Praze 6. 10. 1850. Měla obsahovat bibliografie přírodních věd, nejlepší časopisy domácí i zahraniční o fyziologii a anatomii i ty, v nichž jsou statě z těchto oborů, větší i menší oborové monografie, spisy o „historii vývinu celé organické říše“ a knihy a pojednání „technického obsahu“.⁹

Ze soupisu Purkyňovy knihovny je zřejmé, že jeho soukromá knihovna, sloužící fyziologickému ústavu, který vlastní knihovnu neměl, skutečně tyto oddíly obsahovala. Knihovnu využíval i Spolek českých lékařů a Časopis lékařů českých, o jejichž založení v roce 1862 se Purkyně zasloužil nemalou měrou. Spolek konal zpočátku své schůze přímo v Purkyňově bytě.

Knihovna byla umístěna jak v prostorách ústavu v prvním patře domu ve Spálené ulici, tak i ve druhém patře v Purkyňově bytě.¹⁰

Soupis knihovny, ač zřejmě neúplný (nenajdeme v něm např. Časopis lékařů českých!), obsahuje 5512 titulů, 8626 svazků. Soupis většinou uvádí příjmení autora publikace, její titul – často zkrácený, místo a rok vydání, počet svazků a odhad ceny. Abecední řazení není příliš důsledné, často nejsou u sebe v témže oddíle ani díla stejného autora. Více než polovina titulů jsou práce s tematikou přírodovědeckou a lékařskou. Knihovna je rozčleněna do řady oddílů, které si vytvořil zřejmě sám J. E. Purkyně: teologie 78 titulů, filozofie 407, historie 242, geografie 54, slavika ruská 139, slavika polská 184, slavika ilyrská 63, slavika lužická 6, slavika česká 396, německá literatura 171, cizojazyčná literatura 48, lingvistika 216, astronomie a matematika 148, technologie a přírod­ní vědy všeobecně 88, fyzika 80, chemie 89, mineralogie a geologie 94, botanika 125, anatomie, fyziologie a historie vývoje člověka I. část 465, anatomie, fyziologie a historie vývoje člověka II. část 348, medicina I. část 465, medicina II. část 520, medicina III. část 348, bibliografie 15, časopisy a společenské spisy 199, dodatek – varia 277 titulů.

Toto dělení je ovšem jen rámcové a nedůsledné – ve filozofickém oddíle nalezneme i práce fyziologické, ve slavikách jsou jak práce literární, tak i přírodovědecké apod. Je také zřejmé, že dělení bylo ovlivněno i nedostatkem místa při ukládání přírůstků. Odborná část knihovny zabírala přibližně 39 %.

Ačkoli Purkyně ve zmíněné řeči při otevírání fyziologického ústavu v Praze uvedl, že: „Do té (knihovny – L. H.) nepostavíme řady drahocenných starých spisů, jenom pro literární historii důležitých, o které se obecná bibliotheka starati má. Ústav náš žije v přítomnosti nedávno minulé a nové jest mu nejbližší a nejdůležitější.“¹¹ Neznamená to ovšem, že Purkyňova knihovna neměla i starší přírodovědecké a lékařské spisy. Mnohé byly ze století 18., protože v oné době odborné publikace nezastarávaly tak rychle jako v naší době a vzhledem k Purkyňovu zájmu o historii jak obecnou, tak svého oboru, vlastnil i několik velmi starých a cenných knih. Nejstarší z nich byla práce významného německého lékaře a filozofa Heinricha Cornelia Agrippy (1486–1535)¹² De occulta philosophia, Köln 1533. Jen o málo let mladší je známý Regiment zdraví Jana Koppa z Reumenthalu v překladu Hynka Krabice z Veitmile vydaný v Praze v roce 1536 v tiskárně Jana Hada.¹³ Většina odborných knih je německá, asi třetina latinská, ostatní evropské jazyky jsou zastoupeny minimálně.

Obdobně je tomu u publikací literárních, dominuje němčina v dílech originálních i v překladech, jen na desítky či jednotky se počítají knihy francouzské, anglické, italské, ruské a jiných evropských národů.

Osud knihovny J. E. Purkyně po jeho smrti byl velmi smutný. Velice podrobně jej zrekonstruoval kolega Kuděla na základě pozůstalostního řízení uloženého v Archivu hl. města Prahy.¹⁴

Purkyně zemřel, aniž zanechal poslední vůli, ve velmi skromných finančních poměrech. Většinu svých příjmů vysokoškolského učitele (roční plat 3000 zl.) používal k nákupům literatury a k vědeckému výzkumu. Poslední rok svého života přebral na svá bedra výživu rodiny syna Karla, který zemřel 6. 4. 1868 a zanechal po sobě vedle dluhů ženu a tři nezletilé děti (Jan 9 let, Cyril 7 let, Růžena 5 let).

Knihovna představovala vlastně jedinou cennou část Purkyňovy pozůstalosti. Proto nás nepřekvapí, že Purkyňův syn Cyril, profesor lesnického učiliště v Bělé pod Bezdězem, se obrátil již měsíc před smrtí otce důvěrným dopisem z 26. 6. 1869 na zřízence fyziologického ústavu Emanuela Lokaje, aby zjistil na základě jejího katalogu počet svazků otcovy knihovny, protože hodlá jednat o jejím prodeji. Již sám Purkyně v době své těžké nemoci uvažoval o tom, prodat knihovnu do Záhřebu, neboť se oprávněně obával, že v Čechách se nenajde instituce, která by ji odkoupila a spravovala jako celek. Soupis knihovny zpracoval knihkupec a antikvář Alexander Štorch a odhadl její cenu na 1485 zl. 15 kr. Snacha Marie (vdova po synovi Karlovi) s třemi dětmi toužebně očekávala, kdy prodej knihovny zlepší její svízelnou hmotnou situaci. Nicméně ani ona, ani Purkyňův syn Cyril nechtěli knihovnu prodat do antikvariátu, ale zachovat ji jako celek, aby sloužila vědeckým a kulturním účelům a zůstala trvalou památkou na velkého vědce. Knihovna byla uložena v bednách u zasílatelské firmy, které bylo nutno platit nemalé částky.

Prodej do záhřebské knihovny chorvatské akademie měl zprostředkovat biskup Josip Stros­smayer (1815–1905), známý chorvatský politik a bojovník za rovnoprávnost slovanských jazyků, s nímž Purkyně udržoval velmi přátelské styky. Jednání se Záhřebem se táhlo až do roku 1874, ale skončilo neúspěšně, C. Purkyněm požadovaná cena deset tisíc zlatých byla neúměrně vysoká. Vedle toho se snažil C. Purkyně nabízet knihovnu i dalším institucím doma i v zahraničí. Jednání ztroskotávala také na tom, že obsah knihovny byl velmi různorodý a on ji chtěl zachovat jako celek. Bylo přirozené, že jednal i se Spolkem lékařů českých, o jehož založení měl Purkyně – jak řečeno výše – nemalé zásluhy. Ani tento spolek však neměl na zakoupení knihovny prostředky. Podobně dopadlo jednání se Spolkem českých mediků. Ten pořádal od počátku 70. let taneční zábavy a z jejich výtěžku hodlal ve spolupráci se Svatoborem, spolkem pro podporu českých spisovatelů a umělců pečujícím o jejich hroby a památky, postavit Purkyněmu pomník na Vyšehradě. Svatobor postavení pomníku odkládal, a proto medici začali uvažovat, že by shromážděnou sumu 1200 zl. použili na záchranu Purkyňovy knihovny. Ani tato akce nebyla úspěšná.¹⁵

Nakonec, po pěti letech, se knihovna dostala, čemuž se zúčastněné osoby snažily zabránit, ke knihkupci a antikváři Friedrichu Härpferovi za cenu 2000 zl. Suma byla tedy o polovinu menší než představa dědiců, ale přibližně taková, jaký byl původní odhad. Z toho ovšem museli zaplatit dědicové 510 zl. za uskladnění knihovny. Transakce proběhla na přelomu roku 1874/75. Odtud se knihy začaly stěhovat do knihoven různých institucí i jednotlivců. Tak skončila jedna z nejcennějších českých soukromých knihoven první poloviny 19. století.

ODKAZY:

1) Bohatá literatura o životě a díle shromážděna zejména v: TRÁVNÍČKOVÁ, Eliana (ed.), Jan Evangelista Purkyně. Život a dílo. Avicenum ZN, Praha 1986, s. 9–99, a HLAVÁČKOVÁ, Ludmila, SVOBODNÝ, Petr, Biografický slovník pražské lékařské fakulty 1348–1939 II. L-Ž, Karlova univerzita Praha 1993, ISBN 80-7066-696-X, s. 96–100. MERHAUT, Luboš (red.), Lexikon české literatury 3/II, Praha Academia 2000 s. 1174–1180, ISBN 80-200-0708-3.

2) Např. ROZSÍVALOVÁ, Eva, Knihovna profesora pražské lékařské fakulty Johana F. Löwa z Erlsfeldu. Acta Universitatis Carolinae- Historia Universitatis Carolinae Pragensis XVII, 1, 1977, s. 47–68. Hlaváčková, Ludmila, Knihovna J. V. Podlipského–stoupence radikální demokracie. Sborník Národního muzea, řada C, Literární historie IX., 2, 1964 s. 81–108; táž, Knihovna Dr. Chir. J. Grieningera (1745–1749). Dějiny věd a techniky, 5, 1972, s. 82–90; táž, Zápisky dr. F. A. Reusse v pražské univerzitní knihovně, Dějiny věd a techniky 6, 1973, s. 50–54; táž, Odborná knihovna profesora očního lékařství pražské lékařské fakulty J. Ryby z r. 1837. Acta Universitatis Carolinae – Historia Universitatis Carolinae Pragensis (dále AUC-HUCPr) XIV, 1–2 1974, s. 189–203.

3) KUDĚLA, Jiří, Společenskovědní literatura v knihovně Jana Evangelista Purkyně. Documenta Pragensia VIII, 1988 s. 59–145; týž, Dědictví po Janu Evangelistovi Purkyně, profesoru fyziologie lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Zprávy Archivu Univerzity Karlovy 8, 1989 s. 52–78. SAJNER, Josef, Knihovna J. E. Purkyně, Zprávy komise pro dějiny přírodních, lékařských a technických věd ČSAV, 16, 1964, s. 37–38. SAJNER, Josef, ŽILKA, Stanislav, Vztah J. E. Purkyně k fyziatrii ve světle jeho knihovny, Fyziatricko-reumatologický věstník, 48, 1970, s. 1–5. Titíž, Vztah J. E. Purkyně k dějinám lékařství ve světle jeho knihovny. Časopis lékařů českých 109, 1970 s. 876–879.

FERDINAND, Josef, SAJNER, Josef, ŽILKA, Stanislav, Vztah J. E. Purkyně k fyziologii a patologii dorozumívacího procesu ve světle jeho knihovny. Čs. otorinolaryngologie 19, 1970, s. 260–265. HLAVÁČKOVÁ, Ludmila, Několik poznámek k lékařské části knihovny J. E. Purkyně. Sborník lékařský 89, 11–12, 1987, s. 376–382. Táž, Odborná knihovna J. E. Purkyně v rámci lékařských knihoven 1. poloviny minulého století. XVII. Mikulovské sympozium, 1987, Brno 1988, s. 135–137.

4) Archiv hl. Města Prahy, sig. D 1869/2421.

5) KUDĚLA, Jiří, Společenskovědní literatura... s. 84–143.

6) HALAS, František, Soupis korespondence J. E. Purkyně. Academia Praha 1987.

7) HLAVÁČKOVÁ, Ludmila, Odborné knihovny na pražské lékařské fakultě a založení Prager medizinisches Lesemuseum v r. 1841. Dějin věd a techniky 25, 1992, s. 178–190.

8) HAVRÁNEK, Jan, Projekt J. E. Purkyně na vybudování fysiologického ústavu na pražské univerzitě. AUC-HUCPr. 16, 1976, 1. s. 42.

9) PURKYNĚ, Jan, Evangelista, Sebrané spisy VII, Praha 1958, s. 25.

10) NOWAKOWSKI, Janusz, Ferdinand, Purkyňův byt. PURKYNĚ, Jan, Evangelista, Sebrané spisy XIII, Nakl. ČSAV Praha 1958, s. 231.

11) Viz poznámku 8.

12) HIRSCH, August, Biographisches Lexikon hervorragenden Aerzte aller Zeiten und Völker B. I. Urban et Schwarzenberg, Wien, Leipzig 1884, s. 71–72.

13) VINAŘ, Josef, Obrazy z minulosti českého lékařství. Státní zdravotnické nakladatelství Praha 1959, s. 112–114.

14) Viz pozn. 3 KUDĚLA, Jiří, Dědictví po J. E. Purkyně.

15) HAMZA, František, K dějinám českých mediků. Vydal Spolek českých mediků Praha 1895, s. 42–43; Čas. lék. čes. 26, 1887, s. 851.