Hlavní obsah stránky

AUTOMAT KNIHOVNA s Ing. Václavem Jansou, doktorandem ÚISK FF UK a propagátorem svobodného softwaru

Asi je příliš malá bída v českém knihovnictví, nebo příliš velká neochota skutečně spolupracovat…

Václave, na úvod trochu osobní otázka: Po­važuješ se výhradně za „ajťáka“, nebo i knihovníka, případně kombinaci obojího? Co odpovídáš, když se tě někdo zeptá, čím jsi?

Dlouhá léta odpovídám stále stejně. Jsem po­sled­ní civilkář Státní technické knihovny neboli „holka pro všechno“. Kromě toho jsem manžel aktivní české knihovnice, přičemž ono partnerství není jen na úrovni obvyklé škály rodinně-vztahových otázek, ale po značnou míru našeho času i odborné. I když v poslední době mají větší prioritu první zuby naší dcerky než knihovny ;-).

Zastávám názor, že dobrý „ajťák“ v knihovně musí umět všechny knihovnické úkony spojené s IT technologiemi. To vzhledem k vysoké míře automatizace všech pracovních procesů zname­ná, že je schopný poskytnout podporu, umí vše, k čemu je v knihovně potřebný počítač.

Výše uvedené značí potřebu mít v knihovnách vlastní stabilní, aktivní a přátelské IT oddělení, které má přehled o všech klíčových automatizovaných procesech a v případě nutnosti dodá lidi, kteří se zlobícím systémem mohou pomoci, protože vědí, jak funguje po uživatelské i technické stránce.

Mou snahou vždy bylo „být dobrý ajťák v knihov­ně“, tedy jsem knihovník samouk. S jistou mírou improvizace tak zvládám knihovní procesy od registrace čtenáře přes výpůjčky až po jeho vyloučení za nevracení knížek či sledování pornografie. Stejně jako procedury týkající se knih – od akvizice přes katalogizaci a vytvoření exemplářů až po vyřazení a úbytkové seznamy. Netvrdím, že jsem dobrý knihovník, ale s několika dotazy položenými zkušenějším knihovnickou práci dokáži také odvést. Konečně, jako schopný IT technik musím umět pokládat otázky a hledat na ně odpovědi. Jako v technice platí RTFM (read the fucking manual – pozn. redakce) a pak se ptej, tak v knihovnictví je to: přečti si AACR2 a pak se ptej zkušenějších (u katalogizace).

Jsem tedy technický hračička, žijící s knihovnou přes devět let a s jednou knihovnicí, se kterou jsem si obzvláště porozuměl, přes šest let.

Jak bys ze svého pohledu charakterizoval stav automatizace knihovnictví v České republice?

Po 45 letech snahy zbyrokratizovat přímočaré postupy více, než je nutné, je možné říci, že byla zvládnuta konverze lístkových katalogů do digitální podoby, a to včetně pokročilých metod vyhledávání a zpracování procesů výpůjčního protokolu. Data tedy máme, základní procesy také, nezbývá než řešit zlepšování přístupnosti.

Můj pohled je technický a uživatelský zároveň. Mé názory neovlivňuje návyk knihovníků z povolání ani finanční a smluvní vazby manažerů knihoven. Jde mi o vyhodnocení z hlediska elegantnosti řešení, modernosti návrhu, přijatelnosti pro pracovníky knihoven a jednoduchosti pro čtená­ře. O uživatele se jedná v první řadě! Bez nich by knihovny mohly sídlit v halách průmyslových zón a snížit stav svých zaměstnanců o 95 %. Práce, která se v nějakém čase neprojeví ve zlepšení komfortu uživatele knihovny, nemá cenu. Projekty pro knihovníky, ať už pro interní vy­užití bez vazby ke službám knihovny, nebo jen pro budování si vlastního ega odpovědných osob, jsou mrháním prostředků a knihovnám z dlouhodobé­ho hlediska škodí. Zejména, bude-li srovnáván přínos pro společnost s vynaloženými nákla­dy.

Ale zpět ke stavu automatizace… Vidím zde tři klíčová témata – rigidní systémyknihovní systé­my jako službaspolupráce v oblasti automatizace knihoven.

Vezmeme to postupně?

Ano, začnu od rigidních systémů. Jedná se o knihovní software a nad ním postavený informační systém knihoven, který je buď vyvíjen desítky let, nebo alespoň bezmyšlenkovitě podle desítky let starých postupů. Je to jako u aut, paralelou je letitý dopravní prostředek, třicetiletý kamion pro velké knihovny, dvacetiletá avie pro střední knihovny nebo desetiletá škoda pick-up (či lépe trabant kombi) pro malé knihovny. Vnitřnosti systému, tj. jeho datový model a systémo­vá interoperabilita, jsou poplatné době návr­hu. Z dnešních hledisek jsou neoptimální, nedostačující či přímo chybějící. Výrobci k těmto systémům dodávají v rámci novějších verzí „tovární tuning“, s nímž knihovní software prodávají jako nový, pokrokový. V reálu je ale nové rozhraní srovnatelné s dokoupeným valníkem s velkým reklamním transparentem, který knihovna táhne za starým a mírně rezavějícím vozidlem.

Chápu, že je to dost obrazné přirovnání. Ale myslím, že auto polepené samolepkami, s novými světly a dalšími proprietami si většina „nepočítačových“ lidí představí lépe než aplikační a datový model nebo systém posílání interních zpráv či stavové a bezstavové rozhraní...

Rigidní systémy budou jednou nahrazeny modernějšími. Pro začátek něčím nově zkonstruovaným pomocí dnes běžných technologií, to jsou systémy psané bez zatížení minulostí v posledních několika letech. Později přijde něco „super-hyper-mega“, třeba neuronové sítě, propojené s fulltextovými databázemi. Ale jak bude skuteč­ně vypadat budoucnost, to opravdu nikdo ne­ví, odhadovat ji, je stejně pofiderní jako tvrdit něco o ekologičnosti elektromobilů nebo aut na vodíko­vé palivové články, pro které je energie získávána z uhelných a plynových elektráren.

Druhé téma úzce navazuje, co řekneš k ně­mu?

Knihovní systém jako služba je nadějí pro malé a střední knihovny. To jsou ty, které nemají schop­né systémové knihovníky spolupracující s IT specialisty. Dnes jsou takové knihovny ob­slu­hovány skupinou létajících administrátorů, vět­­šinou lidí spojených s dodavatelem knihovního softwaru, kteří provádí základní úkoly údrž­by, pravidelné placené aktualizace a záplatování.

Malé a střední knihovny si tak mohou za cenu blízkou současným nákladům na provoz AKS pořídit veřejně přístupný server, na trochu lepší lince k internetu, k němuž to bude mít správce blíže. Je otázkou, zda by nebylo dobré, aby to místo komerčních firem dělaly velké knihovny a za více peněz si tak udržely více kvalitních lidí.

Oproti tomu velké knihovny s vlastními systémovými knihovníky a IT specialisty mohou nakoupením AKS ve formě služby značně tratit. Zvykly si na podstatně vyšší úroveň servisu, podpory a místního přizpůsobení využívaného AKS. Na­pl­ně­ní jejich požadavků ve formě nakupované služby by bylo mnohonásobně dražší. Kromě vyš­ší finanční náročnosti by také přišly o zkušené pracovníky, kteří systémům i procesům v knihov­ně rozumějí. Ztratily by tedy jedince, kteří jsou schopni tlačit vývoj systémů kupředu.

Bohužel využití outsourcingu vždy patřilo a bu­de patřit mezi oblíbená politická rozhodnutí. Vychází často z velmi pochybných analýz a pokaždé přináší zvýšení nákladů. Pro vedení knihoven je to ale lákavé. Je to moderní byznys slovíčko. A je to rozhodně jednodušší než získávat schopné zaměstnance a v případě jejich nižšího využití je efektivně sdílet v rámci spolupráce knihoven.

Čímž jsme u třetího bodu – spolupráce…

Můj osobní pocit je takový, že české knihovny a jejich vedení umí spolupracovat jen v případech, kdy jde o získávání peněz ze stále se zmenšujícího koláče státních subvencí. Tyto prostředky z velkých projektů jsou pak často vyváděny do externích firem, u nichž zůstává „know-how“. Knihovny samy si nebudují vlastní týmy specialistů.

V dobách zlých, kdy neprší ani nekapou projektové peníze z dotačních kohoutků, potom není na straně knihoven nikdo, kdo by fakticky spolupracoval na dalším rozvoji, který byl akcelerován dotačními penězi. Asi je příliš malá bída v českém knihovnictví, nebo příliš velká neochota skutečně spolupracovat. Patrně proto nevznikla konsorcia knihoven, která dovedou něco skutečně velkého.

Jedním z impulzů, který nakonec vyústil v tuto sérii rozhovorů, byla diskuse po tvém příspěvku o systému Evergreen a koreferátu Hanuše Karpíška na stejné téma na loňském semináři Elektronické služby knihoven II. Mohl bys nezasvěceným přiblížit fenomén softwaru s tzv. otevřeným zdrojem (open source) právě na příkladě tohoto knihovního systému? Co s sebou nese používání takového typu softwaru v knihovnách a jaký je rozdíl oproti práci s produkty komerčních dodavatelů?

Asi začnu shrnutím faktů o svobodném softwaru (s otevřeným zdrojovým kódem) ve třech bodech. Zaprvé – není to zadarmo, stejně jako u komerčních aplikací se musejí lidé, kteří jej programují, nastavují a provozují, něčím živit. Jen se za software neplatí licence, můžete si ho z internetu stáhnout tak, jak je, a dále s ním pracovat zdar­ma. Zadruhé – máte plnou svobodu. Nemusíte čekat na producenta, kterému platíte značné licenč­ní poplatky, zda se odhodlá vámi požadovanou funkci doplnit, nebo – to je horší možnost – odstranit dlouho nahlášenou závadu. Můžete si to buď udělat sami, nebo si někoho najmout. Produkty své vlastní práce pak můžete svobodně sdílet, nejste svázáni licencí. A konečně zatřetí – je dobré aktivně spolupracovat. Což dané programy zlepšuje a pomáhá je vyvíjet v kýženém směru. Je-li vaše práce dobrá, pak ji ostatní začnou také využívat a v budoucnu bude vámi požadovaná a vyrobená funkcionalita provozuschop­ná i v nových verzích, aniž byste museli něco dělat.

Jak se vyvinul Evergreen, jsem už mnohokrát na různých konferencích vysvětloval. Shrnu to tedy do pár vět. Vznikl jako produkt knihoven umějících tak dobře spolupracovat, že vytvořily funkční konsorcium, které potřebovalo dobrý software pro vybudování společného knihovního systému. Při hledání vhodného kandidáta byly nejprve vyřazeny firmy a jejich produkty, s nimiž měly knihovny špatné zkušenosti. Následně se udělalo výběrové řízení mezi všemi dostupnými AKS na americkém trhu, a to jak komerčními, tak i z domény svobodného softwaru. Žádný z exis­tu­jících produktů nevyhověl požadavkům pro kon­sorciální knihovní systém. Bylo tedy přistoupeno k vývoji vlastního softwaru se svobodnou licencí. To se ukázalo jako prozřetelné, protože během několika let se přidali další jednotlivci, organizace i knihovní konsorcia. Tyto nové posily se aktivně zapojily do vývoje softwaru, na němž jim záleží a s nímž spojily svůj provoz a budoucnost.

Jaké jsou tedy rozdíly ve využívání svobodného softwaru oproti proprietárnímu? Neplatíte licenční poplatky, v rámci svobody máte neomezené možnosti a při jejich využívání i neomezenou odpovědnost. Je již jen na vás, jaká bude vaše budoucnost. Ne na hodném, či zlém dodavateli.

Pokud jde o české uživatele Evergreenu, pak pevně doufám, že mé životní kroky vedou k získání dostatečného času, abych mohl vznikající českou komunitu dále aktivně podpořit. Čtyři nadšenci jsou pro její start dost. Ale alespoň ten, kdo se stará o techniku, na to musí mít dostatek času. Pak přijdou větší pokroky, publicita a s tím, věřím, i početnější skupina uživatelů Evergreenu v České republice.

Pracuješ v knihovně, která používá komerčně vyvíjený AKS, ale provozuje i OPAC ve volně dostupném rozhraní (VuFind). Myslíš, že je to perspektivní cesta vývoje či dokonce trend? Vnímáš jako cílový stav jediné rozhraní pro uživatele (VF), či alternativně obě dvě?

Napřed k mé práci. Od 1. 2. 2013 nepracuji v NTK na plný úvazek jako osoba odpovědná za celý IT provoz, ale jen jako konzultant. Nedovedl jsem u vedení knihovny získat dostatek financí pro schopné techniky, kteří by spolu se mnou drželi provoz a hlavně rozvoj ICT. Ve výsledku jsem zůstal sám na práci pro tři a jim nadřízeného stratéga. Nabral jsem neúnosný časový skluz, přestal jsem zvládat trvalou zátěž a stres z odpovědnosti za celý provoz. Došla mi životní energie a trpělivost. Rozhodl jsem se více věnovat rodině, Evergreenu a disertaci, která má sousloví svobodný software pro knihovny ve svém názvu.

Ale k vlastní otázce. Opět se jedná o politické rozhodnutí. Technicky je podle mého názoru podstatně lepší využít VuFind. Náskok mnoha generací oproti systémovému OPACu je pro uživatele obrovským přínosem. Přitom stabilita celého řešení a propojenost s knihovním softwarem pomocí jeho XML rozhraní je pro produkci více než dostačující. Za mne tedy VuFind jako primární OPAC, ten původní nechat ve stavu nedotčeném, co kdyby se někdy hodil nebo se snad někomu líbil více.

Projektovaný Centrální portál českých knihoven (CPK) by měl poskytovat discovery řešení nad velkým centrálním i lokálním indexem a dokonce by ve výhledu měl směřovat ke sjed­nocení knihovních systémů v České republice. Dokážeš si představit, že by v tomto směru mohla fungovat například dvě výše zmíněná řešení?

Mám obavu, že vznikne další portál v českém stylu vládních portálů. Za obrovskou investici velká míra pozlátka a nulová tvrdá data, to vše spojené s problémy s udržitelností.

U centrálního portálu jsou klíčová validní data, podle nichž je možné vyhledávat. Sebedražší technologie, pomocí níž bude takovýto systém vystavěn, je k ničemu, pokud nebudou aktuální data a dobrá přístupnost, s plnou automatizací všeho na pozadí.

Pro české knihovnictví by bylo dobré začít s čištěním dat. Cílový stav je, aby všechny knihovny záznamy stahovaly, centrální báze Národní knihovny ČR obsahovala kvalitní jedinečné záznamy všech děl ve fondu českých knihoven. Jde o to dotáhnout myšlenku Souborného katalogu ČR do konce. V druhém kroku je žádoucí vznik konsorcií. U veřejných knihoven podle okre­sů a krajů, u odborných podle oborů. K tomu by mohl být využit knihovní software Evergreen. Třetím krokem by bylo budování centrálního katalogu, který by obsahoval veškeré informace, k nimž jsou metadata v podřízených katalozích. Asi by se dalo využít „něco“ založené na značně výkonově škálovaném nástroji, odvozeném třeba od VuFind. K tomu všemu se přidává vybudování distribuovaného systému jednotného přihlášení; s brokerem pro vyjednání přesunu hlavní (řídící) identity mezi jednotlivými konsorcii.

Podle mého odhadu je to práce tak na deset let, kdyby se ovšem tím směrem ubíralo celé české knihovnictví. Rozhodně v tomto projektu nevidím prostor pro proprietární software. Na programátorské a integrační činnosti by pochopitelně bylo třeba servisních organizací. Ať již soukromých firem, nebo neziskových společností založených knihovnami za účelem vývoje a servisu (příkladem může být CESNET).

Takže je to vlastně jednoduché. Stačí politická vůle. Odolnost proti komerčním tlakům. Dobré centrální projektové řízení složené z odborníků oproštěných od vazeb s rodnými organizacemi. Ochota knihoven podvolit se. Ochota a schopnost knihoven sjednotit své záznamy. Deset let trvající zázrak… a jsme v knihovnickém nebi ;-).

A na závěr: Jaká je podle tebe budoucnost knihoven z technologického hlediska? Mají ješ­tě v době narůstajícího e-obsahu své místo v „potravním řetězci“?

Knihovna je základem kultury, společenského života a vzdělanosti. V době, kdy si děti zaopatřují literární referáty na internetu a senioři vládnou e-mailem i webem, kdy studenti jen biflují z taháků a maximálně ze zastaralých skript, nemají knihovny budoucnost ani jako skladiště tlejících knih ani jako poskytovatel elektronických časopisů a knih pro malý okruh zájemců.

Knihovna má být prostorem k setkávání. Místo, kam se člověk rád vrací. Knihovníci v dnešní do­bě musejí nenásilnou formou spolu s učiteli dětem a následně dospělým nabízet k načerpání další vědomosti. Nynějším problémem není nedostatek informací, ale jejich přebytek, přičemž nejjednodušší je sáhnout po těch nejvíce povrchních. Knihovníci by tedy měli vytáhnout na svět poklady civilizace.

A kde je v tom technika? Technika je jen prostředek, i když v dnešní době klíčový a nezbytný, stejně jako lidé technice vládnoucí. Hlavní však je navnadit konzumenty obsahu a neztratit vliv nad jeho tvorbou a propagací. Knihovny musejí pomáhat budovat hodnotnou společnost a z ní získávat a udržet si kvalitní lidi. Jedince, kteří je budou posouvat dál. Neztratit kulturu ve jménu ekonomické efektivity a slepého následování proudu k úplné uniformitě.

Ptal se JAN KAŇKA

Foto archiv V. Jansy