Hlavní obsah stránky
ROZHOVOR s Einarem Márem Guđmundssonem, islandským spisovatelem
„Nemusíte si vymýšlet romány – stačí říct pravdu a nikdo vám nebude věřit…“
Skandinávský dům v Praze na loňském říjnovém festivalu severské kultury Dny Severu přivítal zajímavého hosta – nejvýznamnější postavu současné islandské literatury, spisovatele Einara Mára Guđmundssona. Ještě několik dní před tím se s autorem na Islandu setkala Martina Kašparová, místopředsedkyně Skandinávského domu, prostřednictvím kterého vám nabízíme jejich zajímavý rozhovor.
Když jsme spolu mluvili naposledy, zmínil jste se, že jste právě dokončil nový román. Jak se jmenuje a co je jeho hlavním tématem?
Dopsal jsem román Islandští králové a jak už název napovídá, pojednává o islandských králích. Jenže jak jistě víte, nic takového jako islandští králové neexistuje. Román líčí osudy jedné rodi-ny ve vesnici, připomínající typickou islandskou rybářskou osadu. To místo jsem si vymyslel a možné je tu úplně všechno. Rodina má příjmení, které není ani trochu islandské (pozn.: Knudsen), což znamená, že se jedná o vyšší spole-čenskou třídu. Román vypráví o tom, jak výše postavení vládnou obyčejným lidem. Jak jsou si jistí sami sebou tak, že si ani neuvědomují, co vlastně dělají. Román Islandští králové je alegorií nedávné islandské minulosti.
Jeho české verze se ale bohužel asi jen tak nedočkáme. Vaše knihy byly přeloženy převážně do severských jazyků nebo němčiny. Když se podíváme na menšinové jazyky, jako je třeba čeština nebo bulharština, najdeme v nich překlad jediného vašeho románu – Andělé všehomíra. Snažíte se nějak aktivně pracovat na tom, aby byly vaše knihy zprostředkovávány v jiných jazycích?
S těmi „malými“ jazyky máte pravdu, kromě Andělů většinou nic přeložené nebylo. Zájem ze strany tamních nakladatelství ale bohužel není moc veliký. Jinak mě zastupuje nakladatelství Forlagiđ, které se stará o prodej autorských práv do zahraničí a odvádí při tom skvělou práci. Snaží se moje knihy nabízet zahraničním nakladatelstvím po e-mailu nebo při setkání na knižních veletrzích, jako je například frankfurtský nebo londýnský. No, a protože už jsem na světě nějaký ten pátek, tak mám samozřejmě i svoje kontakty.
Nějakou chvíli už to bude – první román vám vyšel v roce 1982 a už pár let před tím jste uveřejnil několik básnických sbírek. Pořád si myslíte, že máte pro koho psát? Tím chci naznačit, že islandské publikum není právě největší…
Pro mě je to určitá forma dialogu. Nebo řekněme dialektika. Když píšete v mateřském jazyce, můžete se proslavit ve své zemi a následně třeba i jinde díky překladům. Já jsem například vždy pracoval na různých projektech: romány, povídky, básně, filmové scénáře, eseje… Inspiraci čerpám z nejrůznějších zdrojů a literaturu vnímám jako neustálý dialog mezi jednotlivými komunikačními kanály. Islandský knižní trh pro mě představuje základnu, a tak to podle mě má většina islandských autorů fiktivní literatury. I když se naše knihy překládají do mnoha dalších jazyků, nemůžeme žít jenom z toho. Je to potřeba kombinovat, stejně jako různé literární žánry. Já osobně mám hodně silné publikum ve Skandinávii; hlavně v Dánsku, ale taky ve Švédsku a Norsku. Problém je, že píšu rychleji, než to tam stíhají vydávat (směje se).
Rozhodně ale nejsou tak pozadu jako Česká republika…
To ne. Každopádně je moc příjemné, když znáte nějaké slavné spisovatele z určité země, a pak objevíte svoji knížku v tom samém jazyce a ocitnete se hned vedle těch spisovatelů. Pro mě je to jakýsi proces. Jsem rád, když se můžu stát součástí světové literatury. I když moje tvorba je hodně spjatá s domovem a založená na tradici, vypravěčské tradici, která je tolik typická pro Island. Zároveň ale podotýkám, že by naše literatura neexistovala, kdybychom nevedli neustálý dialog s okolním světem. Sám jsem třeba četl literaturu ze všech možných koutů světa; jeden čas mě hodně zajímala poezie z vaší země.
Kdo vás oslovil?
Hlavně básníci-surrealisté. Takže se mi líbí přijet do země, o jejíž literatuře něco vím a oni zas na oplátku vědí něco o mně. Na druhou stranu je třeba být pokorný, protože když si vezmete klasiky – těm trvalo zhruba sto let, než se proslavili. Musíte prostě čekat. A já to svoje čekání vyplňuji psaním. Literatura je pro mě velice důležitá. Je mou ideologií, politikou, způsobem, jak se angažovat.
Myslíte si, že svým psaním dokážete něco ovlivnit?
Myslím, že ano. Pokud se v literatuře držíte pravdy, skutečně přemýšlíte o tom, co děláte, jste upřímní a máte rádi svoje postavy, pak vaše tvorba může mít nějaký vliv. Ovšem nemyslím si, že můžete předvídat, jaký konkrétně. Nemůžete říct: Teď napíšu o tomhle, a tak změním támhleto. Ale když následně k nějaké změně dojde, je to jedině dobře. To se třeba stalo v případě Andělů všehomíra. Původně jsem jen napsal příběh založený na svých zkušenostech a pocitech, který jsem věnoval svému mladšímu bratrovi. Ten román ale otevřel řadu témat a upozornil na lidi žijící mimo společnost. Takže když se něco takového povede, je to skvělé, ale rozhodně nemůžete napsat knihu a předpovědět v ní, co se stane.
Jaké postavení má literatura v moderní islandské společnosti?
Řekl bych, že řešíme podobné problémy jako všude jinde. Znáte to – vztah mladých lidí ke knihám, moderní technologie, internet… Ale domnívám se, a to potvrzují i statistiky, že Islanďané čtou hodně. Je to vrozený dar. A hlavně – bez něj bychom my, islandští spisovatelé, neexistovali. Kdyby v naší zemi bylo podobné rozvrstvení společnosti jako v Anglii, dopadlo by to s námi špatně. V Anglii čte jenom vzdělaná vrstva obyvatel. Na Islandu tyhle třídní rozdíly nemáme, alespoň co se týče kultury. To je podle mě nejsilnější složka islandské kultury. A i pro nás, spisovatele, je velmi důležité vědět, že naše knížky čtou všichni bez rozdílu.
Vážně si to myslíte?
Ano, a mám to dokonce i potvrzené reakcemi na svoje knihy. Zároveň díky tomu máte přístup k nejrůznějším materiálům. Na druhou stranu může být pro některé islandské spisovatele poměrně těžké prodávat knihy tady na Islandu, hlavně ti mladí se většinou musejí hodně snažit, aby prorazili. Líbí se mi, jak se věci pořád mění – chvíli jste dole a chvíli zase nahoře. Mám rád tenhle neustále se měnící svět, ve kterém teď žijeme, protože to po spisovatelích vyžaduje, aby se nějakým způsobem zapojili.
Z toho, co říkáte, se mi zdá, že inspirace, o čem psát, vám rozhodně nechybí…
To máte naprostou pravdu. Kdybych měl napsat všechno, co mám v plánu, potřeboval bych se dožít tak dvou set let. A neustále přicházejí nové nápady. Kromě toho moc rád spolupracuji na dokumentárních pořadech, scénářích a také jsem napsal spoustu textů k písničkám. Šlo hlavně o rock, zejména ten psychadelický, nebo jazz. Teď mě napadá, že znám jednu skupinu od vás, taky byla taková psychadelická… V osmašedesátém… Plastic Men of Universe nebo tak nějak.
Plastic People of the Universe, už zase koncertují…
Přesně ty mám na mysli. Hodně se inspirovali Frankem Zappou. Osobně mám rád spolupráci s hudebníky a filmaři, protože to mé tvorbě dodává jakýsi sociální rozměr. Potom také píšu již zmíněné sociální eseje – to jsou třeba dvě poslední knížky. Přesně to už jsem naznačil: občas nepoznáte rozdíl mezi povídkou a esejem. A jak vždycky říkám, realita je úžasná. Nemusíte si vymýšlet romány, stačí jen říct pravdu a nikdo vám nebude věřit.
Někde jsem vás viděla zaškatulkovaného jako představitele magického realismu…
Celá řada mých románů je často charakterizována termínem magický realismus. Něco pravdy na tom je – autoři Latinské Ameriky mě hodně inspirovali. Na druhou stranu se spousta z nich inspirovala severskou literaturou, takže ten vztah je vzájemný. A nesmíme zapomenout na islandské ságy, ty jsou rovněž v podobném duchu jako díla magického realismu. Já jsem to ale dovedl ještě o kus dál. Většina Evropanů si totiž myslí, že magický realismus znamená přikrášlovat skutečnost. Víte, jak to myslím: motýlci, spousta barev a tak podobně. O tom to není. Pro mě je magická skutečnost, ne literatura sama o sobě.
Poslední otázka: Pokud byste měl vybrat jednu svoji knihu, která by se měla co nejdřív dočkat překladu, jaká by to byla?
To je pořádně zapeklitá otázka, protože mi samozřejmě záleží na všech mých knihách.
Je to jako s vlastními dětmi…
Přesně! Znáte to – některé z dětí mohou být chytřejší než ty ostatní, ale všechny máte stejně ráda. Moc rád bych viděl přeložené svoje úplně první romány, odehrávající se na předměstí Reykjavíku, nebo romány, které vyšly po Andělech všehomíra, třeba Stopy na nebi nebo Sny Země, protože se jedná o skupinu příběhů o tom, jak se islandská společnost proměnila z chudé země v sociální stát. Tyhle romány vypráví o jedincích, kteří musejí spoléhat jen sami na sebe a učit se solidaritě, a objevuje se v nich i můj dědeček, jenž se účastnil španělské občanské války. Popisuji ho tam jako dobrého námořníka; ten pak ale přijde o práci. Je to jednak kvůli špatné sociální situaci v zemi, ale hlavně kvůli tomu, že hodně pije. Rodina se pak rozpadne a děti se porůznu rozprchnou po zemi, ale nakonec se všichni setkají ve městě… V historických knížkách představují chudí samostatnou kategorii, jakousi definici, ale já za těmihle kategoriemi vidím lidi a jejich příběhy. Často taky píšu o tom, na co už se dávno zapomnělo, a snažím se těm tichým příběhům znovu dodat hlas.
Text a foto Martina Kašparová
Skandinávský dům, o. s.