Dotaz:

Jestliže jako vydavatel vydám neperiodickou publikaci podle zákona o neperiodických publikacích a tuto publikaci neprodávám, ale šířím ji bezúplatně, jsem povinen odevzdat povinný výtisk? A jsem povinen podle § 4 zákona o neperiodických publikacích nabídnout jeden výtisk knihovnám určeným příslušnou vyhláškou Ministerstva kultury?

Odpověď:

Odevzdávání povinného výtisku neperiodických publikací je upraveno v § 3 zákona č. 37/1995 Sb., o neperiodických publikacích, v platném znění. Vydavatel je povinen bezplatně a na svůj náklad odevzdat z každého vydání neperiodické publikace dva povinné výtisky Národní knihovně České republiky, po jednom povinném výtisku Moravské zemské knihovně v Brně a Vědecké knihovně v Olomouci a jeden tzv. regionální povinný výtisk Městské knihovně v Praze, resp. krajské knihovně příslušné podle sídla vydavatele.

Vydavatel nese povinnost odevzdat povinný výtisk bez ohledu na to, zda neperiodickou publikaci šíří bezúplatně nebo (což je samozřejmě častější) za úplatu. Zákon nestanoví žádnou výjimku z povinnosti odevzdat povinný výtisk pro případ, že vydavatel distribuuje svoji vydanou publikaci bezúplatně – tedy i v případech, kdy vydavatel publikaci jen rozdává a nikoli prodává, je povinen odevzdat povinné výtisky.

Připomeňme ve stručnosti, jaké jsou základní funkce povinného výtisku. Je to vytvoření maximálně úplné konzervační sbírky národní produkce neperiodických publikací, zajištění maximálně úplné a pohotové bibliografické registrace národní produkce neperiodických publikací a rovněž zajištění univerzální dostupnosti domácí produkce neperiodických publikací. Mají-li být tyto funkce efektivně plněny, nemůže odevzdávání povinného výtisku záviset na tom, jakým způsobem a v jakém právním režimu, zejména pokud jde o úplatnost či bezplatnost, vydavatel své neperiodické publikace distribuuje.

Paragraf 4 zákona o neperiodických publikacích upravuje tzv. nabídkovou povinnost vydavatele, která svědčí knihovnám vyjmenovaným v § 2 vyhlášky č. 252/1995 Sb. Vydavatel je povinen od každé neperiodické publikace, kterou vydal, písemně nabídnout ke koupi jeden výtisk těmto (celkem 17) knihovnám. Stejně jako u povinného výtisku zde zákon nikterak neváže nabídkovou povinnost vydavatele na způsob, jakým svoji publikaci šíří, zda úplatně nebo bezúplatně. Mohlo by se sice zdát, že nabídková povinnost se týká pouze publikací, které jejich vydavatel prodává, tak tomu však není. Zákon nestanoví, že nabídková povinnost byla vyloučena ve vztahu k publikacím, které vydavatel šíří bezúplatně – naopak zakotvuje nabídkovou povinnost vydavatele ve vztahu „ke každé neperiodické publikaci, kterou vydává“.

Vydavatel je tedy povinen nabídnout knihovnám určeným vyhláškou č. 252/1995 Sb. i výtisk publikace, kterou neprodává, ale šíří bezúplatně. To odpovídá i účelu nabídkové povinnosti, který přímo navazuje na akviziční činnost knihoven: umožnit knihovnám efektivní přístup k produkci neperiodických publikací, aby mohly jednak doplňovat své knihovní fondy, jednak plnit další povinnosti podle knihovního zákona (například poskytovat bibliografické informace a rešerše). Nabídková povinnost podle § 4 zákona o neperiodických publikacích je vlastně vyjádření zájmu státu na zachování kontinuity budování knihovních fondů vybraných knihoven. Popsaný účel by nemohl být efektivně plněn, kdyby vydavatel nesl nabídkovou povinnost pouze tehdy, pokud by svou neperiodickou publikaci prodával, resp. distribuoval za úplatu.

Zákon o neperiodických publikacích výslovně zmiňuje pouze vydavatelovu nabídku ke koupi. Lze však soudit, že publikace, které vydavatel šíří zdarma (bezúplatně), by měl vybraným knihovnám nabídnout rovněž bezúplatně, šlo by tedy vlastně o nabídku daru – o návrh na uzavření darovací smlouvy. Při výkladu § 4 zákona o neperiodických publikacích můžeme totiž využít právní interpretační argument a maiori ad minus (tzv. „od většího ku menšímu“). Tu lze dovodit, že pokud může vydavatel nabídnout neperiodickou publikaci ke koupi a učinit tedy vůči provozovateli knihovny návrh na uzavření kupní smlouvy, může nabídnout publikaci i jako dar neboli učinit vůči provozovateli knihovny návrh na uzavření smlouvy darovací. Z hlediska právního vztahu, který na základě nabídkové povinnosti může vzniknout mezi vydavatelem a provozovatelem knihovny, lze kupní smlouvu (tedy nepřímo i návrh na její uzavření) pokládat za „větší“ nežli smlouvu darovací – co do rozsahu práv a povinností obou smluvních stran. Do hry zde vstupuje i jeden ze základních právních principů, jímž je princip nediskriminace: pokud vydavatel distribuuje svoji neperiodickou publikaci bezúplatně, neměl by ji knihovnám, kterým svědčí nabídková povinnost, nabízet ke koupi – takové jednání by mohlo být posouzeno jako bezdůvodně diskriminační vůči provozovatelům knihoven.

Můžeme tak shrnout, že pokud vydavatel vydá neperiodickou publikaci a šíří ji bezúplatně, je povinen odevzdat povinný výtisk knihovnám podle § 3 odst. 1 zákona o neperiodických publikacích a je také povinen na základě § 4 zákona o neperiodických publikacích nabídnout jeden výtisk knihovnám vyjmenovaným v § 2 vyhlášky č. 252/1995 Sb., přičemž by měl nabídku učinit jako bezúplatnou, tedy jako návrh na uzavření darovací smlouvy, nikoli jako nabídku ke koupi.

Na závěr je vhodné pro úplnost poznamenat, že zákon o neperiodických publikacích (a ani tento příspěvek) se nevztahuje na neperiodické publikace vyjmenované v § 1 odst. 3 zákona o neperiodických publikacích. Nevztahuje se tedy například na propagační materiály politických stran a politických hnutí, občanských sdružení, organizací s mezinárodním prvkem, nadací, církví a náboženských společností. Dále se nevztahuje na rozmnoženiny (publikace), které slouží provozní potřebě při výrobě a odbytu výrobků nebo při poskytování služeb (sem patří například propagační katalogy obchodních domů), a na rozmnoženiny, které jsou součástí výrobků (například návod k použití výrobku).

Jiří Klusoň

Ministerstvo kultury ČR