Hlavní obsah stránky

ZE ČTENÁŘOVA DENÍKU: Kniha mi přiblížila postavu našeho předchůdce

Jeden z účastníků předchozího rozhovoru se shodou okolností v době jmenování do nové funkce dočkal vydání své knihy zabývající se regionální tematikou. Publikace Jiřího Miky Mezi alembikem a spilkou vyšla v listopadu 2012 a její křest se uskutečnil v bývalém pivovaru v Kladně-Kročehlavech, kde na přelomu 19. a 20. století působila osobnost, jíž je kniha věnována – sládek, spisovatel, vydavatel starých alchymických spisů a muž mnoha dalších zájmů Otakar Zachar. O svůj zážitek z četby se s námi podělil zástupce dnešních majitelů pivovarského areálu, kteří patřili k významným sponzorům vydané publikace.

Teprve nyní jsem si ve svém nabitém programu našel dostatek času a především klidu na knížku Mezi alembikem a spilkou. Umožnila mi to moje obchodní cesta do Ostravy. Vzal jsem si knihu s sebou do vlaku s tím, že si ukrátím čas a vyplním přestávky v učení se na zápočet z občanského práva hmotného. Ovšem nakonec vše dopadlo zcela jinak a k učení jsem se vůbec nedostal. Po přelouskání několika prvních stránek mě text knihy zcela pohltil a já ji přečetl, či lépe řečeno zhltal celou. Respektive první půlku jsem přečetl cestou tam a zbytek mi zůstal na zpáteční cestu. Díky bohu, protože v kupé s námi seděly tři ostravské lékařky či zdravotní sestry, jedoucí na jakousi konferenci nebo snad školení do Prahy, a kdybych celou cestu vnímal jejich odborné řeči o antibiotikách, kortikoidech, chemoterapii a antidepresivech, bezpochyby bych na pražském hlavním nádraží vystoupil jako naprosto nemocný člověk.

Každopádně kniha mě uchvátila. Pochopitelně musím přihlédnout k tomu, že je mi celé téma velmi blízké a postava pana Zachara je předmětem mého velkého zájmu, a to nejen v souvislosti s historií našeho bývalého pivovaru. Pro člověka, který nemá k dané tematice alespoň minimální vztah nebo není z Kladna či Kročehlav, je hlavní hrdina asi nepříliš zajímavou a zcela neznámou postavou. Ovšem domnívám se, že pokud by se takovýmto lidem kniha předložila jako sonda do života zajímavého polozapomenutého všeuměla cimrma­nov­ského ražení a především jako historický exkurz do námi idealizované doby přelomu 19. a 20. století, slavila by bezpochyby úspěch. Jazyk a styl, jakým je napsána, jsou velmi příjemné, text je čtivý a pro čtenáře snadno stravitelný. Narazil jsem snad na dvě či tři trošku šroubovanější sousloví, která jsem musel přečíst dvakrát, abych jim porozuměl, ale to mohu přikládat tomu, že moje pozornost byla rozptylována nejen spolucestujícími, ale i faktem, že nám u Pardubic přestalo ve vlaku fungovat topení a my se rázem ocitli v dobytčím vagonu na transsibiřské magistrále cestou do Vladivostoku.

Každopádně děj knihy krásně utíká, před čtenářem defiluje plejáda zajímavých, důležitých či zábavných postav, pasáže poučné (pře­devším velmi detailní zpracování Zacharovy publikační, nakladatelské, badatelské a spi­sovatelské činnosti) střídají pasáže veselé (vý- střel­ky a lapálie Mikoláše Alše), bulvární až skandální (soudní spor s Boženou Kacerovskou, vztah Zacharovy sestry s Jakubem Demlem) a pasáže ryze vážné (úmrtí Mikoláše Alše, válečné období). Čtenář se po pár stránkách sžije s hrdinou knihy, prochází jeho životem, zcela nenásilně nasává historická fakta a informace a propadá kouzlu atmosféry doby před první velkou válkou. Nechal-li jsem se chvílemi zcela pohltit knihou, ocital jsem se tu na sluncem zalitém a životem kypícím pivovarském dvoře, kde bečváři za pomoci svých prastarých znalostí a svého umu vyrábějí sudy na pivo, na dláždění klapou podkovy pivovarských valachů, podomci štípají dříví a vzduch je cítit sladem, tu zase v přepychovém salonku hotelu U Bílého beránka, kde světoznámá umělkyně Božena Kacerovská v překrásné secesní róbě pěje nejvybranější městské společnosti, v jejíchž řadách nenápadně sedí ve své černé ka­zajce s bílým motýlkem a s doutníkem v ruce „majitel domu, sládek, spisovatel a alchymi­s­ta“ Ing. Otakar Zachar. Jindy zase na bouřlivé schůzi rozlícených pivovarníků v pražském Obecním domě či na kolonádě Mariánských Lázní, kde za tónů Straussových valčíků korzuje smetánka a mezi ní opět pan sládek se svými přáteli. Zkrátka, když jsem v samém závěru knihy přečetl větu o úmrtí pana Zachara v pražském sanatoriu, bylo to, jako bych otevřel parte svého přítele.

Snad jediné musím autorovi vytknout. Zcela chápu, že jeho zájem, s ohledem na jeho povolání a záliby, se často soustředil na Zacharovu činnost nakladatelskou, a věnoval jí proto několik obsáhlých pasáží, ale musím říct, že jsem se právě v těchto pasážích téměř po pár řádcích ztratil v záplavě publikací, jejich názvů, jmen nakladatelů, ilustrátorů, ročníků, tiskáren apod. Ale rovněž chápu, že tak důležitá činnost se nedala pominout ani přejít jednou dvěma větami, takže to prostě musím autorovi odpustit.

Jinak platí vše, co jsem napsal výše. Kniha mi přiblížila postavu našeho předchůdce v pivovaru. Zase více si vážím budovy, jež je nyní naším majetkem, a především její slavné historie a významu. Více si uvědomuji důležitost pana sládka Zachara a doufám, že se nám podaří na jeho činnost alespoň částečně navázat a neudělat mu ostudu. V současné době, inspirován i dílem, pracovitostí a neskutečně širokým spekt­rem zájmů pana inženýra, začínám pracovat na projektu, jehož hlavním posláním bude navrátit natrvalo opět kulturu do prostor našeho pivovaru, kam bezpochyby odedávna patří.

Jsem moc rád, že jsme mohli publikaci Jiřího Miky podpořit jako náš první krok k tomu opět propojit pivovar s kulturou a spojit jeho současnost s jeho slavnou minulostí. Děkuji Romanu Hájkovi a Petře Líbové z občanského sdružení Halda za to, že knihu dotvořili a vydali, a grafičce Veronice Botové, že jí pomohla dát příjemnou grafickou podobu.

S pozdravem „Dej Bůh štěstí!“
Robin Tesárek, Kročehlavy