Hlavní obsah stránky

Půjčování e-knih z hlediska autorského práva

VĚRA JURMANOVÁ VOLEMANOVÁ vjv@jurman.cz

Odborné veřejnosti byl v nedávných dnech představen návrh dlouho očekávané novely autorského zákona, která zároveň v této době prochází meziresortním připomínkovým řízením. V případě úspěšného legislativního procesu se její platnost očekává v lednu roku 2014. Změnám, které novela přinese do sféry knihoven, se budeme ve Čtenáři věnovat v některém z dalších čísel. Jednou z oblastí, která knihovníky stále zajímá nejvíce, je možnost nakládaní (zejména formou výpůjčky) s elektronickými knihami. Následující text se na základě stávajícího platného autorského zákona věnuje rozdílům mezi půjčováním tradičních a elektronických knih z hlediska českého autorského práva. Připravovaná novela otevírá knihovnám nové možnosti existence v digitálním světě v několika oblastech, které jsou v tomto článku zmíněny. Je nutné si ale uvědomit, že v kontextu evropského právního a společenského prostředí nelze získat nebo prosadit zákonnou licenci na volné šíření elektronických dokumentů, například tedy půjčování e-knih. Cesta, kterou autorka naznačuje v druhé části příspěvku, proto bude i do budoucna součástí hledání nové rovnováhy mezi zainteresovanými hráči na tomto poli.

Obecný princip a zásady autorského práva

Autorské právo jako systém je postaveno na principu, že práva k dílu náležejí autorovi a (po)užití díla je podmíněno jeho souhlasem. Autorský zákon (ze kterého pocházejí všechny dále uváděné výklady a citace, není-li uvedeno jinak) ale zároveň stanovuje, že za definovaných okolností (výjimek) je možno užít dílo i bez souhlasu autora, a to proto, že takové užití se za něj z hlediska autorského zákona vůbec nepovažuje nebo proto, že ve vymezených okolnostech jsou zákonem omezena autorova práva (a tím de facto nahrazen souhlas s užitím).

Pokud se jedná o druhý případ (nahrazení souhlasu autora), pak zákon také určuje, zda autorovi náleží za definovaný způsob užití díla náhradní odměna, či nikoli.

Pro výjimky z práva autora k jeho dílu stanovuje zákon obecná pravidla, v jejichž kontextu mají být chápány a vykládány. Tato pravidla jsou formulována v § 29 a jejich obsahem je zejména tzv. tříkrokový test. Vyjadřuje, že výjimky z práva autora k jeho dílu mají být uplatňovány jen:

• ve zvláštních, zákonem uváděných případech;

• tehdy, když užití díla konané na základě výjimky není v rozporu s běžným způsobem jeho užití;

• tehdy, když užitím díla konaným na základě výjimky není nepřiměřeně zasahováno do oprávněných zájmů autora.

Paragraf 29 také stanovuje, že všechna omezení a výjimky z práva autora k jeho dílu se vztahují pouze na zveřejněná díla. Nutno ještě dodat, že výše zmiňovaná práva se dělí na právo osobnostní a právo majetkové.

Právo majetkové znamená kontrolu nad užitím díla konaným jakoukoli jinou osobou než autorem (vyjma zmiňovaných zákonných omezení práv autora). Příklady užití (nikoli úplný výčet) jsou uvedeny v § 12 a následujících paragrafech. Majetková autorská práva bývají konkrétně komerčně využitelná. Právo majetkové trvá po dobu života autora a následně 70 let po jeho smrti – je předmětem dědictví.

Vše, co je výše a následně uvedené, se tedy obecně týká děl, vůči kterým ještě neuplynula lhůta trvání majetkových autorských práv. Díla, vůči kterým už tato lhůta uplynula, jsou tzv. díly volnými. U těch je nutné respektovat osobnostní práva, nicméně právy majetkovými už není nezbytné se zabývat – pozbyla platnost.

V praxi se však často setkáváme s konkrétními provedeními, jejichž součástí bývá nejen „hlavní“ dílo, ale třeba i ilustrace nebo doslov, tzn. díla další, u kterých musíme dobu trvání autorských práv taktéž zohledňovat.

Půjčování tradičních tištěných knih

Půjčování patří mezi způsoby užití díla a jak již bylo výše uvedeno, jakékoli užití díla podléhá souhlasu autora nebo jiného držitele autorských práv (majetkových), ledaže by v autorském zákoně byla obsažena zákonná licence. Tu najdeme v § 37 odst. 2 a knihovny, archivy, muzea, galerie, školy (včetně vysokých) a případně jiná nevýdělečná vzdělávací zařízení jejím prostřednictvím získávají oprávnění k půjčování, tj. poskytování hmotného!2 originálu nebo rozmnoženiny díla k dočasné osobní potřebě, a to za předpokladu, že nebude dosaženo (třeba i nepřímého) hospodářského/obchodního prospěchu.

Výše uvedená licence je bezúplatná jen při prezenčním půjčování; v případě absenčního už bohužel nikoli. Za každou absenční výpůjčku zaplatí stát 0,50 Kč. Poplatek se odvádí z výpůjček ve většině knihoven.

Nutno ještě dodat, že zákonná licence k půjčování tištěných knih se vztahuje pouze na vydaná díla, což může knihovně v některých případech způsobit komplikace.

Elektronické půjčování

Elektronické (absenční) půjčování můžeme teoreticky uskutečňovat trojím způsobem:

1.  půjčovat hardwarové čtečky i s obsahem, tj. koupit např. Kindle 41, stáhnout do něj elektronické kopie knih a půjčovat toto jako celek;

2.  stahovat uživatelům elektronické kopie knih do jejich hardwarových čteček v budově knihovny;

3.  umožnit uživatelům stahovat si do svých hardwarových čteček elektronické kopie knih z portálu knihovny.

Podívejme se nyní, co bychom při výše uvedených variantách nakládání s dílem podle autorského zákona učinili. Chceme elektronické knihy půjčovat – to je jeden způsob užití díla. Před tím, než ho půjčíme, ale musíme vytvořit rozmnoženinu – kopii.

Můžeme prověřit ne/možnost aplikace zákonné licence pro půjčování tradičních knih na půjčování knih elektronických (a následně to i učiníme). Nejprve však musíme přezkoumat, zda máme oprávnění knihu rozmnožit, abychom získali elektronickou rozmnoženinu nebo případně další elektronickou rozmnoženinu.

[Čtenář nezajímající se o podrobnosti, nechť přeskočí na konec následující podkapitoly.]

Prověření možnosti vytvořit rozmnoženinu pro účely elektronického půjčování

Paragraf 30 umožňuje vytvářet rozmnoženiny díla (včetně elektronických), nicméně nese omezení pouze na osobní potřebu fyzické osoby.

Paragraf 30a umožňuje vytvářet rozmnoženiny díla i právnickým osobám, ale pouze v tištěné podobě a navíc výhradně pro jejich vnitřní potřebu (tzn. nešířit komukoli dalšímu).

Ustanovení paragrafů 31–34 a 36 (citace, propagace výstavy uměleckých děl, užití díla na veřejném prostranství, úřední a zpravodajská licence a omezení autorského práva k dílu soubornému) nelze pro sledovaný účel použít.

Paragraf 35 by nám v odst. 3 jistou naději dával, ale vztahuje se výhradně na tzv. školní díla a licence je omezena jen na vnitřní potřebu školy (tj. nikoli veřejnost).

Paragraf 37 obsahuje v odst. 1 písm. a) oprávnění knihovny, archivu, muzea, galerie, (vysoké) školy atp. vytvářet rozmnoženiny, ale pouze pro archivní a konzervační potřeby. I zde je tedy zpřístupňování dalším osobám zapovězeno.

Paragraf 37 odst. 1 písm. b) se vztahuje na rozmnoženiny, kterými jsou nahrazeny původní výtisky, jež byly zničeny nebo poškozeny a nejsou již dostupné na trhu k zakoupení.

Paragraf 37 odst. 1 písm. c) umožňuje výše uvedeným institucím vytvořit rozmnoženinu díla a dokonce ji i dále zpřístupňovat, ale jen omezeným způsobem – na technických zařízeních v budově instituce k soukromému studiu nebo výzkumu jednotlivých uživatelů a pod podmínkou, že nebude uživateli umožněno získat svou vlastní rozmnoženinu, vyjma tištěné.

Další podmínkou této licence je ta, že dílo musí být součástí knihovního fondu (nelze takto zpřístupňovat dílo, které před tím nebylo koupí, předplatným, darem, výměnou či jinak získáno) a zároveň se musí jednat o dílo, ke kterému knihovnu (či jinou vyjmenovanou instituci) neváží nějaká licenční omezení vylučující tento způsob zpřístupnění.

V praxi pak může knihovna naskenovat knihu ze svého fondu a poskytnout ji uživateli (uživatelům) ke čtení prostřednictvím počítače v budově knihovny. Nejkomplikovanějším však bývá technické řešení, které musí čtenáři zabránit v opatření si elektronické kopie (rozmnoženiny).

Toto řešení je však možná kompromisem pro ty knihovny, které se nebudou z různých důvodů chtít pouštět do z počátku jistě komplikovaného řešení elektronického absenčního půjčování.

Ustanovení § 37 odst. 1 písm. d), odst. 2 a 3 určitě nelze pro účely vytvoření rozmnoženiny díla využít (jedná se o licence k půjčování a jejich upřesnění).

Paragraf 37 odst. 4 opravňuje k využití obálek knih a případně obsahů (přehledů kapitol) ve veřejném knihovním katalogu. Jedná se zde tedy o rozmnoženiny, nicméně úzce vymezených částí výtisku. (Paragraf 37 odst. 5 je pak již pouze dodatkem k § 37 odst. 2.)

Paragraf 38 nese název Licence pro zdravotně postižené. Obsahuje v odst. 1 to, po čem pátráme, tj. licenci k vytváření rozmnoženin děl a následně k jejich dalšímu zpřístupňování (včetně nehmotné – elektronické podoby), ale jak již z názvu ustanovení vyplývá, výhradně pro potřeby zdravotně postižených osob. Na veřejnost obecně licenci vztáhnout nelze.

Ani zbývající zákonné licence, § 38a (Licence pro dočasné rozmnoženiny), § 38b (Licence pro fotografickou podobiznu), § 38c (Nepodstatné vedlejší užití díla), § 38d (Licence k dílům užitého umění a dílům architektonickým), § 38e (Licence pro sociální zařízení) a § 39 (Užití originálu nebo rozmnoženiny díla výtvarného, fotografie nebo díla vyjádřeného postupem podobným fotografii jeho vystavením) nenesou (jak už z názvu některých z nich vyplývá) v sobě to oprávnění, které bychom pro první krok k elektronickému půjčování (tj. vytvoření rozmnoženiny) potřebovali.

Z výše uvedeného je zřejmé, že za některých okolností je knihovna k vytvoření rozmnoženiny oprávněna, je však omezen způsob dalšího nakládání s ní. Popřípadě autorský zákon obsahuje licenci k vytvoření i dalšímu využití rozmnoženiny, ovšem výhradně pro omezený okruh osob; nikoli pro veřejnost obecně.

Ale i kdybychom měli oprávnění (licenci) k vytvoření rozmnoženiny díla, mohli bychom na elektronické knihy vztáhnout licenci k půjčování děl (§ 37 odst. 2)?

Podrobme nyní varianty popsané na začátku odstavce o elektronickém půjčování podmínkám uvedeným v § 16 (definice půjčování), § 37 odst. 2 (licence k půjčování) a § 29 (tzv. tříkrokový test).

Z výše uvedeného vyplývá, že žádná z variant by bohužel nevyhověla požadavkům § 16 (definice půjčování). Paragraf 37 odst. 2 (licence k půjčování v knihovnách a dalších vyjmenovaných ne-
ziskových institucích) by ani jednou z variant sice porušen nebyl, nicméně krom výše zmíněného § 16 narážíme také při konfrontaci s § 29 (tříkrokový test).

Závěr této podkapitoly je tedy takový, že český autorský zákon neobsahuje zákonnou licenci k elektronickému půjčování a je nezbytné o souhlas s takovýmto způsobem užití (de facto v optimální variantě [stahování on-line] sdělováním díla veřejnosti podle § 18) žádat držitele autorských práv majetkových k příslušným dílům, příp. jejich zástupce.3

Sjednání licenční smlouvy o elektronickém půjčování

V samotném závěru předchozí „podkapitoly“ jsem uvedla, že v případě elektronického půjčování se vlastně nejedná o půjčování, nýbrž o sdělování díla veřejnosti podle § 18 autorského zákona, byť výraz „půjčování“ můžeme pro naše potřeby i nadále používat. Terminologie v právu obecně je však pro neprávníky ošidná věc a dále bude uvedeno, na co si dát při uzavírání licenční smlouvy pozor.

Nejprve, kdo s námi (resp. knihovnou) může licenční smlouvu, která by nás opravňovala k elektronickému půjčování, uzavřít? Mohl by to být samozřejmě autor nebo autoři, popř. dědicové jejich autorských majetkových práv. Zde buďme ostražití, zda získáváme licenci ode všech osob, které mají vůči dílu nějaká práva. V případě konkrétního vyjádření (např. vydání knihy) bychom neměli krom autora hlavního textu zapomenout na ilustrátory, překladatele, autory doslovu apod.

Jestliže výše uvedení již nežijí, drží jejich autorská práva majetková potomci, případně stát. U nežijících autorů je situace o to složitější, že musíme zjišťovat počet všech dědiců, kontakt na ně a o licenci žádat každého z nich. Může jít doslova o detektivní práci. Takovýto postup není v možnostech většiny knihoven běžně aplikovatelný.

Nabízí se požádání o licenci příslušného kolektivního správce autorských práv. Uzavření smlouvy s ním zahrnující větší počet autorských děl by bylo velkým usnadněním. Bohužel však kolektivní správci nejsou zákonem oprávněni uzavírat hromadné licenční smlouvy, pokud jde o sdělování díla veřejnosti.

Třetí a nejnadějnější variantou je obrátit se s návrhem na uzavření licenční smlouvy o elektronickém půjčování (sdělování díla veřejnosti) na nakladatele. Nakladatelé sami uzavírají s autory licenční smlouvy a mohou prostřednictvím nich dočasně získat možnost sdělovat díla veřejnosti a/nebo udělovat k tomuto způsobu užití díla podlicence, příp. mohou mít oprávnění zařadit díla autorů do vytvářené databáze a dále pak k ní poskytovat licenci. Prvý a druhý způsob se mohou lišit v tom, že v prvém můžeme získat licenci ke konkrétnímu vybranému dílu (příp. dílům), zatímco druhý způsob (databáze) bude tendovat k licencování celých balíčků děl.

Ať už tak či onak, cesta v současnosti, zdá se, vede přes nakladatele.

Nyní se podíváme na to, co by si měl nabyvatel licence (tj. ten, kdo licencí oprávnění získá) „pohlídat“. Prvně by to mělo být (v návaznosti na výše uvedené) prohlášení ze strany poskytovatele, že je oprávněn licenci pro daný způsob užití díla, časový a územní rozsah poskytnout.

Dále by mělo být součástí licenční smlouvy následující:

• způsob užití díla (pro naše účely rozmnožování a sdělování díla veřejnosti, nejlépe ještě s podrobnějším popisem, jak se bude elektronické půjčování odehrávat),

• časový rozsah (na jak dlouhou dobu je licence poskytována),

• územní rozsah (lokálně/celosvětově),

• množství (např. počet výpůjček každého díla),

• výše odměny, za jakou je licence poskytována (cena).

V případě způsobu užití díla doporučuji pro účely uzavírání jakýchkoli licenčních smluv nastudovat § 12 a následující paragrafy autorského zákona. Jak již bylo výše naznačeno, hovorová a právnická čeština jsou významem výrazů odlišné a volba odpovídajícího způsobu užití díla je tou nejdůležitější částí licenční smlouvy. Doporučuji ve smlouvě ošetřit i případné užití digital rights management (DRM).

Dále je vhodné žádat, aby ve smlouvě bylo uvedeno, že nabyvatel (knihovna) není povinen licenci využít. Autorský zákon (§ 46 odst. 3) totiž stanovuje, že pokud není ve smlouvě uvedeno jinak, nabyvatel je povinen licenci využít a pokud ji nevyužívá, mohou pro něj z toho plynout velmi nepříjemné důsledky (viz § 53 – Odstoupení od smlouvy pro nečinnost nabyvatele). I když je pravda, že toto ustanovení bylo pravděpodobně zamýšleno pro jiné typy licenčních smluv – takové, z jejichž aktivního užívání nabyvatelem plynou poskytovateli (další) příjmy.

A ještě jedna poznámka – pokud bude ve smlouvě uvedeno, že licence je nevýhradní, znamená to, že pro stejný způsob užití díla (děl) může poskytovatel licence uzavřít smlouvu i s někým dalším.

Licencování softwaru jako prostředku pro zpřístupnění e-knih

Doposud jsme se zabývali autorskoprávními aspekty zpřístupňování a užívání autorských děl, která jsou sama o sobě předmětem elektronického půjčování. Je tu však ale ještě jedno dílo, na které se vztahují autorská práva a v souvislosti s nímž se objevují otázky, zda i pro ně musí mít knihovna licenci. Je jím software, který slouží jako nástroj či prostředek, s jehož pomocí se k elektronickému obsahu dostáváme.

Paragraf 66 odst. 3 autorského zákona obsahuje omezení práv autora počítačového programu, které zní: „Za pronájem či půjčování podle tohoto zákona se nepovažuje pronájem nebo půjčování rozmnoženiny počítačového programu, kde samotný program není podstatným předmětem pronájmu nebo půjčování.“

Kdy se knihovny při elektronickém půjčování se softwarem setkávají? Když půjčují hardwarové čtečky a když umožní (na základě licence) uživatelům přístup k elektronickým dokumentům – e-knihám.

V případě hardwarových čteček by se situace mohla zkomplikovat, pokud jsou půjčovány prázdné, protože pak nejde o půjčování podle autorského zákona (není půjčováno autorské dílo), nýbrž o výpůjčku na základě občanského zákoníku, konkrétně § 659. Nicméně Telec a Tůma v komentáři k autorskému zákonu k příslušnému ustanovení mj. uvádějí: „Vedle toho je z rozsahu autorského práva zpravidla vyloučen pronájem či půjčování počítačových programů, pokud jsou obsaženy v paměťových komponentech hmotných výrobků (tj. např. mobilní telefony, audio či video přehrávače či jiné výrobky spotřební elektroniky, automobily apod.).“ Komentář̌ říká vše; dále, myslím, není třeba se problémem pro potřeby knihoven zabývat.

Pokud se jedná o licencované umožnění přístupu k e-knihám, zde jde, jak jsme si již výše vy-světlili, o sdělování díla veřejnosti. Ustanovení o omezení práv autora k počítačovému programu (§ 66 odst. 3 autorského zákona) vztahující se na pronájem a půjčování proto nemůžeme využít. Řešení ale není složité. Pro sdělování děl veřejnosti – elektronické půjčování tak jako tak potřebujeme licenční smlouvu. Před tím, než ji uzavřeme, nechme do ní vložit ustanovení o tom, že licence je uzavírána i pro software (počítačový program), prostřednictvím něhož je obsah zpřístupňován, a také to, že poskytovatel je oprávněn licenci pro software (počítačový program) poskytnout.

Snad nebudu daleko od skutečnosti, když napíši, že ještě před několika lety české knihovny viděly elektronické půjčování jako cosi neurčitě vzdáleného. Netvrdím, že nyní je mají na dosah; nicméně se již rýsují reálné obrysy a knihovny elektronické půjčování vážně zvažují. Opovažuji se odhadnout, že pilotní realizace bude věcí pokud ne měsíců, pak jen velmi málo let. Nechť je tato nová služba ku prospěchu všem zúčastněným stranám!

(Autorka výše uvedeného textu, který je součástí publikace Elektronické knihy v českých knihovnách [ISBN 978-80-210-6000-5], je knihovnice zabývající se problematikou autorského práva v knihovnách. Text není profesionálním právním rozborem.)

 

ODKAZY:

1) http://ctecky-elektronickych-knih.heureka.cz/amazon-kindle-4-wifi/.

2) Byť by se mohlo zdát, že tato varianta podmínku hmotné rozmnoženiny splňuje, nejedná se bohužel o originální podobu hmotné rozmnoženiny, pro kterou držitel autorských práv udělil souhlas s rozšiřováním.

3) Veřejná knihovna by teoreticky neměla mít ve fondu a půjčovat dílo nevydané (s výjimkou vysokoškolských kvalifikačních prací).

4) Tatáž poznámka.

5) Tatáž poznámka.

 

Seznam použité literatury: